Zítra Ukrajina vypne plyn Slovensku, Česko na tom může vydělat. Končí éra přepravy plynu z Ruska na Západ, trvala od 60. let minulého století

Ukrajina od zítřka již nebude umožňovat přepravu ruského plynu přes své území. Dnes končí pětiletá tranzitní smlouva mezi ukrajinskou a ruskou stranou, kterou Kyjev již neprodloužil. Na zastavení dodávek bude finančně tratit Rusko, Ukrajina i Slovensko, vydělat na něm ale naopak může Česko. Končí éra ukrajinské přepravy plynu z Ruska, předtím tedy Sovětského svazu, do Východní, ale i Západní Evropy.

Rusko může ročně přijít v přepočtu o takřka 160 miliard korun, neboť přijde o odbytiště v EU. Přes Ukrajinu dodává plyn nejen Slovensku nebo částečně Maďarsku, ale zprostředkovaně též Rakousku, Česku nebo Itálii, byť s těmito třemi zeměmi již nemá přímý dlouhodobý kontrakt.

Více: Ukrajinou neteče žádný ruský plyn. Bolehlav je to nyní hlavně pro Slovensko

Jen Česko letos od ledna do října dovezlo ruský plyn za necelých 14 miliard korun, vyplývá z dat ČSÚ. V listopadu a prosinci přitom dovoz ruského plynu z „ruského směru“ dramaticky narostl, na zhruba 95 procent jeho celkového dovozu. Za poslední dva měsíce roku ČSÚ teprve čísla zveřejní.

Ukrajina na ukončení přepravy ruského plynu tratí v přepočtu necelých 20 miliard korun, neboť přijde o příslušné tranzitní poplatky, které ji do dnešního dne platí Rusko. Konečně Slovensko přijde o více než 30 miliard korun. Musí se totiž rozloučit s příjmy z tranzitu ruského plynu třeba právě do Rakouska a také s inkasem z jeho přeprodeje, například do České republiky.

Česko letos od ledna do října navýšilo dovoz ruského plynu meziročně o zhruba 530 procent. Rusko přitom letos představuje největšího dovozce fosilních paliv – zemního plynu a ropy – do Česka. Loni tato paliva dováželo do Česka v největším objemu nikoli Rusko, nýbrž Norsko, které Česku zajišťuje především zemní plyn. Česko letos meziročně sice snižuje objem dovozu ruské ropy, ale zároveň tedy navyšuje objem dovozu ruského plynu, což ve výsledku činí z Ruska právě největšího dovozce ruských fosilních paliv. Od ledna do října je Rusko dovezlo za zhruba 43 miliard korun, druhé Norsko pak za 42 miliard.

V prekérní situace se ocitá zejména Slovensko, které bude muset hledat alternativní dodavatele plynu. Nejčastěji se skloňuje varianta odběru plynu z jihu, přes Maďarsko. Maďarsko získává ruský plyn z většiny právě černomořskou cestou, přes Turecko a Balkán. Tuto cestu by mohlo využít i Slovensko, pokud to ovšem dovolí kapacita daných potrubí.

Slovensko by ale mohlo začít ve větším nakupovat norský plyn nebo ten z terminálů na zkapalněný plyn, umístěných například při německém pobřeží. Taková varianta by zajistila tranzitní příjem České republice. Její tranzitní plynovody jsou nyní prázdné. Pokud by jimi proudil plyn z Německa na Slovensko, byla by to satisfakce pro Fialovu vládu. Ta loni koupila zadluženého provozovatele plynovodů v Česku, společnost Net4Gas. Tváří v tvář poměrně ostré kritice tuto koupi zdůvodňovala nejen strategickými ohledy, nýbrž i možností právě vydělávat na tranzitu plynu na Slovensko, a dokonce do Rakouska. Zatím se však žádný tranzit neuskutečňuje. Což by se změnilo, pokud by Slovensko nahradilo dodávky plynu z východu těmi ze západu.

Nutno ale říci, že Slovensko může plyn od letoška nově odebírat také ze severu, tranzitem přes Polsko, kam by přes litevský terminál doputoval ve zkapalněné podobě, například z USA.

Zastavení dodávek plynu na Slovensko je třeba vnímat v širším kontextu. Je evidentně projevem posilování neformální „plynová aliance“ Ukrajiny a právě Spojených států. Kyjev totiž nyní současně žádá, ať EU zakáže dovoz ruského zkapalněného plynu. Volá přitom po tom, ať ruský zkapalněný plyn nahradí ponejvíce ten americký.

Ukrajinská strana se odvolává na nedávný článek Financial Times, podle nějž je letošní dovoz ruského zkapalněného plynu do EU historicky rekordní. To ale těžko může být pravý důvod, proč nyní Kyjev svůj tlak na EU stupňuje. Každý, kdo situaci kolem dovozu plynu do EU trochu sleduje, si rekordního dovozu zkapalněné ruské suroviny již musel všimnout.

Ostatně, sama ukrajinská strana již dříve v letošním roce kritizovala v prvé řadě Francii, která je největším evropským odběratelem ruského zkapalněného plynu. Dokonce tak velkým, že její dovoz ruských fosilních energií převyšuje dovoz jakékoli jiné země EU, včetně Maďarska nebo Slovenska, které za to jsou dennodenně „na pranýři“.

Skutečným důvodem stupňování kyjevského tlaku je něco jiného. A sice pohrůžka zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa novými cly, pokud EU nenavýší odběr amerického plynu a ropy. Trump ji vyslovil letos 19. prosince a již tedy stačila způsobit řádný bolehlav Slovensku. Další na řadě může být německý průmysl.

Bez ruského zkapalněného plynu a bez ruského plynu potrubního přepravovaného přes Ukrajinu dále vzroste cena plynu v EU, tím pádem i elektřiny, jejíž podstatná část se v EU stále prostřednictvím plynu vyrábí. Přitom již nyní jsou drahé energie klíčovým důvodem ztráty konkurenceschopnosti evropského průmyslu, v prvé řadě německého.

Ukrajině však nyní jde o něco jiného, než jsou vyhlídky německého průmyslu. Potřebuje vojenskou podporu USA. Ví, že Trump upřednostňuje transakční jednání. A po jeho zmíněné pohrůžce pochopila, že mu v rámci transakce konečně má co nabídnout. Zasadí se o ukončení dovozu ruského plynu do EU, které pak Spojeným státům vytvoří nová odbytiště. Nyní tedy Kyjev ukončuje dovoz ruského plynu do EU potrubím, přičemž tlačí na ukončení dovozu, jenž se uskutečňuje námořní cestou.

Jakákoli další „likvidace“ ruského dovozu ovšem prostě likviduje nebo zlikviduje další část evropského průmyslu. Tuhle syrovou pravdu ale evropské veřejnosti sděluje málokdo.

Takže slyšíme neustále dokola, že zbavit se dovozu ruského plynu je vlastně docela snadné. Že jej prostě země EU začnou dovážet z jiných světových končin. To samozřejmě lze. Jen pak ale takový plyn bude dražší. O dost.

Ostatně, nechme mluvit čísla. Ta z nizozemské burzy, jež je určující pro ceny plynu napříč EU. Její hlavní referenční kontrakt je nyní o 150 procent výše, než byl v průměru v letech 2018 a 2019 (viz graf Bloombergu níže). A to se tedy nyní ještě k tomu zruší dovoz ruského plynu přes Ukrajinu a pak zřejmě i jeho dovoz námořní cestou. Což burzovní cenu plynu v EU dále zvedne. A evropskému průmyslu vezme další část konkurenceschopnosti.

Vskutku: EU se odstřihává od ruských energií, ale nelze se tvářit, že jí to nic moc nestojí. Rusko tím trpí, protože takové odbytiště, jaké mělo v podobě EU, prostě ve světě nenajde. Jenže EU tím trpí také.

Po desítky let existující symbióza evropského průmyslu s poměrně levnými ruskými energiemi dala mezi jiným vzniknout evropskému modelu státu sociálního blahobytu, který je bez ní jen těžko dále ufinancovatelný. Dluhem jej navždy lepit nepůjde, dluhopisoví investoři dříve či později začnou žádat citelně vyšší výnos, což ztíží další financování evropských zemí, až na hranici udržitelnosti. A stane tak se tak tím dříve, čím rychlejší bude úprk průmyslové výroby a souvisejících pracovních míst do USA nebo Číny, což jsou dva stěžejní ekonomičtí vítězové války na Ukrajině.

Připomeňme, že symbióza evropského průmyslu a levných ruských energií vznikla, ještě když byla spuštěna železná opona a studená válka ve vrcholném dějství. Již tehdy, v 60. až 80. letech minulého století, Západní Německo, Francie nebo Rakousko odebíraly plyn ze Sovětského svazu. Z Československa běžný člověk do Západního Německa nemohl, hrozilo dokonce, že jej „na čáře“ zastřelí bdělý pohraničník, sovětský plyn však přes ty samé hranice v poklidu tekl upevňovat západní prosperitu a svobodu.

Tehdy totiž západoevropští politici ještě upřednostňovali reálpolitiku. Odebírali energie od studenoválečnického protivníka. Rozvíjeli si s těmito energiemi svůj průmysl, inovovali, zvyšovali konkurenceschopnost. Nakonec tahle strategie slavila úspěch. Západ dokázal Sovětský svaz zničit, i jeho vlastním plynem.

Což bylo ironické. Byl to totiž prý sám Lenin, kdo řekl, že „kapitalista nám prodá i smyčku, na které ho oběsíme.“ Byli to však naopak komunisté Brežněvova typu, kteří Západu prodávali plyn a pomáhali tak rozvíjet jeho průmysl, i ten vojenský, jenž nakonec Sovětský svaz uzbrojil, rozbil a pohřbil.

Proč, když tato strategie zafungovala, a zajistila vítězství ve studené válce, dnes západoevropské volí opačný postup? Místo levných energií a rozvoje průmyslu upřednostňují dražší, ideologicky ovšem „správné“ energie, přičemž doufají, že se Rusko zhroutí dříve než evropský průmysl. Jemuž ještě navrch nakládají zelenou agendu, emisní povolenky, byrokracii, přeregulovanost,...

Vždyť Rusku nakonec může více než příjem z pokrčování prodeje plynu přes Ukrajinu nahrávat právě fatální oslabení evropského průmyslu. Není tedy ve skutečnosti „proruským“ postojem spíše tlak na odběr dražšího plynu, který poškozuje evropskou konkurenceschopnost, nakonec i ve vojenské výrobě? A je třeba navíc podotknout, že přeprava ruské ropy do EU přes Ukrajinu bude pokračovat i v příštím roce. Takže prostřednictvím prodeje ropy přes Ukrajinu Rusko nadále bude moci svoji válku proti téže zemi financovat. Zvláštní. Neprincipiální.

Země EU zkrátka zapomněly uplatňovat reálpolitiku. Což je rizikový krok sám o sobě. Ale tím více, že ji nyní uplatňují ostatní klíčové celky světa. Jak Trumpovy Spojené státy, tak Čína, ale také Rusko či Ukrajina.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank