Západ se k Číně staví pragmatičtěji než Česko, které to může ekonomicky dále oslabit

Zdroje současného mdlého výkonu české ekonomiky nelze hledat pouze za hranicemi. Byť úpadek německého průmyslu, energetická krize či válka na Ukrajině rozhodně svůj původ za hranicemi mají a českou ekonomiku přímo či zprostředkovaně poškozují. Češi si ale škodí i sami. Třeba tím, že s oblibou bývají papežštější než papež a že se neméně rádi vydávají ode zdi ke zdi.

Jedním z nejnovějších důkazů obojího je návrh zákona o kybernetické bezpečnosti, který v létě prošel vládou. Zákon má přenést příslušnou evropskou směrnici (NIS2) do českého právního řádu. Nikdo, ani Brusel, však po Česku nežádá, aby do své legislativy tak zevrubně začleňovalo například povinnost prověřování dodavatelských řetězců. Firmy totiž mají být nově povinny prověřovat z hlediska bezpečnosti nejen své přímé dodavatele, leč i ty nepřímé, tedy ty, s nimiž ani nemusí mít přímý, bezprostřední kontakt, a ty z okrajovějších částí dodavatelského řetězce, jež zase už jen z tohoto důvodu nemohou mít z hlediska kyberbezpečnosti kritický význam. To, že Češi takto chtějí být papežštější než papež, totiž bruselštější než Brusel, samozřejmě někdo zaplatí. Firmy se budou snažit přenést náklady spjaté s prověřováním dodavatelů na své zákazníky či klienty. Je to inflační tlak.

Náklady, jimž v souvislosti s českým kyberzákonem mají firmy a podnikatelé čelit, přitom Hospodářská komora vyčísluje na výrazných více než 65 miliard korun. Navíc, Národní úřad pro kybernetickou bezpečnost, a nikoli vláda vzešlá z demokratického procesu voleb, má být tím, kdo posuzuje rizikovost dodavatelů a kdo může jejich obchody s českými partnery zatrhnout. Úřad, který nepodléhá přímo kontrole voličů, tak má disponovat věru silnými pravomocemi, jimiž může zásadně zasahovat do celé české firemní a podnikatelské sféry.

To vše v době, kdy se Česko opět jednou vydalo ode zdi ke zdi. V tomto případě zejména „čínské zdi“. Ještě počátkem minulého desetiletí se česká zahraniční politika v duchu havlovské tradice vyznačovala silně protibetským postojem, který pochopitelně tuzemským firmám dveře v Pekingu a jinde v Číně zrovna dokořán neotevíral. Prakticky celý Západ se přitom v téže době předháněl, aby v Číně investoval a s Čínou obchodoval. Pak, když už pomalu odeznívala éra největšího čínského vzmachu, podepřeného západními investicemi po přijetí země do Světové obchodní organizace roku 2001, premiér Petr Nečas v památném projevu zavelel k rozlučce s „dalajlámismem“. Přepólování českého postoje k Číně dotáhl do úplnosti prezident Miloš Zeman, když v roce 2016 při návštěvě svého čínského protějšku Si Ťin-pchinga v Česku najednou létaly vzduchem přísliby stovek miliard čínských investic. Ode zdi ke zdi. A zpět.

Zpět se Česko vydává právě teď. Vrací se k havlovské tradici. Ta má v nové geopolitické situaci 20. let spíše podobu vyhroceně protchajwanského než protibetského postoje a není už tak autentická, jde o určitou napodobeninu. Charakteristická je ovšem opět ona vyhrocenost a vypjatost. Je to extrémní pozice i v porovnání s mnoha dalšími západními zeměmi EU v čele s Německem, Francií nebo Španělskem. Ty všechny si samozřejmě zvýšená bezpečnostní rizika spjatá s Čínou uvědomují. Ví, že za nové geopolitické situace a v době markantního technologického vzestupu Číny je třeba vyšší ostražitosti. Avšak nehodlají s vaničkou vylít i dítko. Nenechávají se zkrátka odradit od pragmatického postoje k Číně. Uvědomují si její ekonomickou sílu, jsou však evidentně přesvědčeny, že je třeba s ní obchodovat dále, při dostatečném zohlednění bezpečnostních rizik. V Česku, zdá se, ale místo pragmatismu opět vítězí určitá vypjatá poloha. Optimista ji označí za idealismus. Realista asi poněkud jinak.

Však si jen připomeňme, jak jen letos přistupují k Číně největší ekonomiky EU. Německo v Číně letos uskutečňuje masivně navýšené přímé investice. V prvním pololetí tam proinvestovalo v přepočtu takřka 200 miliard korun. Loni za celý rok to bylo zhruba 160 miliard korun. Francouzský prezident Emmanuel Macron zase letos na jaře ve své domovině okázale hostil čínského protějška, již zmíněného Si Ťin-pchinga. Po večeři v Elysejském paláci jej vzal na výlet do Pyrenejí, do domu své babičky, kam jezdíval coby dítě. To je zcela nebývalá státnická pocta. Španělský premiér Pedro Sánchez zase po zářijové čtyřdenní návštěvě Číny překvapil, otočil a nečekaně vyzval Evropskou komisi, ať ještě přehodnotí zavedení vysokých cel na čínská elektroauta dovážená do EU. Paříž i Madrid si takto Peking předcházejí, protože usilují o další rozsáhlé čínské investice na svém území. Dokonce i v Polsku, jež bylo a je ve vztahu k ruské hrozbě obezřetnější a předvídavější než drtivá většina zemí EU, zrovna v těchto dnech převzala závod na výrobu materiálů pro elektrobaterie ve městě Konin čínská firma Ningbo Ronbay – jeden příklad za všechny.

Přechod na elektromobilitu, který nyní probíhá v EU, zvláště ohrožuje ekonomiky střední a východní Evropy, včetně Česka. V Česku v příštích pěti letech může v autoprůmyslu přijít o práci přibližně 75 000 lidí, plyne z nové studie Mezinárodního měnového fondu. Sám washingtonský MMF ale upozorňuje, že země střední a východní Evropy mohou omezit nepříznivý dopad přechodu na elektromobilitu na zaměstnanost tím, že umožní budování čínských závodů – ať už na elektrobaterie či přímo elektroauta – na svém území.

Zkrátka a dobře, Západ zastává k Číně pragmatický postoj. Česko nikoli. Což může mít pro tuzemskou ekonomiku již docela brzy neblahý dopad – jak v podobě vyšších cen a inflace, tak v podobě ztráty velkého počtu pracovních míst a růstu míry nezaměstnanosti.