Čínu trápí slabá ekonomika. Jde ve stopách Japonska, Koreje, či vlastní cestou?

Poslední sektor, kde Evropa ještě hrála světovou extratřídu, se nyní spíše jen potácí; jako auta se spalovacími motory. Jde o luxus. Kabelky, klenoty, šperky, drahé oděvy, hodinky… Měly být evropskou odpovědí na technologické obry z USA. Louis Vuitton se dokonce stal nejhodnotnější firmou starého kontinentu. Ale už je to pryč.

Třeba akcie Burberry v uplynulých dvanácti měsících ztratily vysokých sedmdesát procent a vypadly z hlavního indexu londýnské burzy. Padají i další ikony luxusu, byť ne o tolik. A zřejmě bude hůř. Důvodem je nasycení čínského spotřebitele, jemuž už západní zboží tolik „nevoní“ a navíc má kvůli zadrhávání největší asijské ekonomiky na luxus méně peněz.

Čínské akcie samotné, podstatná část majetku řady čínských spotřebitelů, totiž propadají též, a to už několik posledních let. Klesají k úrovním začátku roku 2019, přičemž americké, indické či japonské akcie jsou takřka, ba dokonce na více než dvojnásobku tehdejších hodnot.

Právě japonskou cestou z 90. let se Čína podle mnohých vydává – „směr jih“. Stejně jako Japonsko po splasknutí nemovitostní bubliny na přelomu 80. a 90. let nyní Čínu sužují problémy nemovitostního sektoru s neblahým dopadem do spotřebitelské důvěry, což právě pociťují i zmíněné evropské ikony luxusu.

Čínu v japonském duchu, taktéž v důsledku mdlé spotřebitelské nálady a krachu realit, ohrožuje deflační spirála, již mohou ještě umocnit – opět jako před lety v Japonsku – důsledky demografického stárnutí.

V pátek čínští zákonodárci dali zelenou nepopulárnímu plánu tamní komunistické strany postupně zvednout věk odchodu do důchodu. Stane se tak vůbec poprvé od roku 1978, byť nárůst bude rozložen do patnácti let. Muži tak v roce 2040 budou odcházet do penze v 63 letech, namísto nynějších 60, ženy zase v 55, resp. 58, namísto nynějších 50, resp. 55 let. Stárnutí čínské komunisty evidentně trápí.

Stárnutí navíc tedy může představovat silný deflační tlak. Jak to? Starší lidé před sebou logicky mají kratší časový úsek zbývajícího života, takže nejsou tolik jako mladší lidé nadšení pro dlouhodobé investiční projekty. Jde o obecný jev. Dobře jej znají třeba mnozí členové společenství vlastníků jednotek tady v Česku. Starší majitelé bytů se často více než ti mladší zdráhají provádět rozsáhlejší investice v daném domě, které blokují, protože novou střechu, fasádu či stoupačky už si tolik neužijí – ani se dokončení příslušné rekonstrukce nemusí dožít. Stárnutí podobně omezuje investice nejen na úrovni SVJ, ale celých firem a podniků – a nejen v Česku, ale třeba i v Japonsku či potenciálně v Číně. Slabší poptávka po investicích napříč ekonomikou snižuje celkovou poptávku, která tlačí celkovou hladinu cen dolů – což je dezinflační, ba deflační přímo definičně.

Čína v současnosti zabředla do deflace, k níž může přispívat právě i stárnutí. Umocnit ji může právě prodlužování věku odchodu do penze. To totiž znamená, že na pracovním trhu budou zůstávat i ti, co by jinak již odešli do důchodu, takže tlak na růst mezd zmírní. Navíc budou tito pracovníci „před důchodem“ zůstávat v pozicích, které by jinak obsadili mladší či mladí. Čína už nyní trpí poměrně vysokou nezaměstnaností právě mladých, přičemž její další nárůst může deflační tlaky jen zesílit. Když totiž mladí nebudou pracovat, nebudou (moci) tolik nakupovat, což jen vytvoří tlak na pokles hladiny spotřebitelských cen rovněž.

Mezi Čínou a Japonskem však existují i podstatné rozdíly, byť obě země čelí dramatickému stárnutí či vyhlídkám na něj a s tím souvisejícím deflačním tlakům. Japonsko po druhé světové válce nikdy neaspirovalo být geopolitickým vyzyvatelem Spojených států, přestože ekonomicky jim – hlavně jeho auta – v 80. letech „zatápělo“. Vojensky ovšem bylo soustavně spojencem USA – a dosud je. Jenže právě houstnoucí geopolitické napětí mezi Čínou a USA je dalším faktorem v pozadí uvedeného čínského akciového pádu. Zejména pokud v amerických volbách zvítězí Donald Trump a uvalí další cla na čínský vývoz do USA, Peking bude mít o další vážný problém víc. I to nyní tamní burzy již započítávají do cen.

Znalci asijských ekonomik však upozorňují, že současné čínské potíže spíše opisují jihokorejský než japonský scénář. Hlavně proto, že Čína přes snahu geopolitický vyzývat Spojené státy stále výrazně chudší – a s výrazně nižším stupněm urbanizace –, než bylo Japonsko přelomu 80. a 90. let minulého století. Japonsko tehdy už bylo plně rozvinutou ekonomikou, zatímco Čína se o tento status stále teprve pokouší. Současné dění v Číně tak spíše vykazuje známky určité koreanizace než japonizace, neboť z hlediska základních makroekonomických a sociálních charakteristik připomíná spíše Jižní Koreu roku 1998 než Japonsko přelomu 80. a 90. let.

Koncem 90. let zasáhla Jižní Koreu asijská krize, z níž však vzešla silnější. Výhodou nyní Číny – jako před čtvrtstoletím Koreje – může být právě ještě relativně nízká základna dalšího růstu (nízká v porovnání s Japonskem a dalšími nejvyspělejšími zeměmi světa). Ta totiž obecně umožňuje snazší další růst, než jaký by byl možný z vyšší základny. To značí, že překonání čínských obtíží může být snazší než těch japonských z doby před skoro 35 let, jež japonskou ekonomiky zatáhly do deflační stagnace trvající hned několik desetiletí.

Samozřejmě, ani Jižní Korea, stejně jako Japonsko, neusilovala být Západu geopolitickým rivalem. Naopak, stále představuje jeho spojence. Pokud by tedy Čína chtěla hledat recepty na oživení a vzmach své ekonomiky na „korejský způsob“, musela by v prvé řadě zásadně zmírnit napětí ve vztahu k Západu.

Byť Peking zjevně doufá, že alternativou Západu může být takzvaný Globální jih, tedy soubor asijských, afrických a latinskoamerických zemí, které by mu zajistily dostatečný odbyt. Pokud se podíváme na další demografický vývoj světa, kdy v roce 2100 budou třemi nelidnatějšími městy světa nigerijský Lagos, konžská Kinshasa a tanzanský Dar Es Salaam, nemusí být tato čínská sázka na Globální jih od věci.

Nezapomeňme, Čína uvažuje „dynasticky“, v řádu stovek, ba tisíců let. Momentální pokles jejích akcií ji nezneklidní natolik, aby se „koreanizovala“, pokud by přitom měla oslabit budovanou vazbu na nejlidnatější budoucí odbytiště, ta na Globálním jihu v čele s Afrikou.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank