Od poslední minuty letošního srpna je oficiálně známa výše
schodku státního rozpočtu navrhovaná pro příští
rok – 230
miliard korun. Pokud by se toto číslo skutečně naplnilo, Fialova
vláda za čtyři
roky svého vládnutí vytvoří nominálně o zhruba o 320 miliard vyšší dluh než předchozí kabinet Babišův. Přesto by mohla už v příštím
roce veřejné
rozpočty dokonce vyrovnat, pokud by chtěla.
Předpokladem uvedeného výsledného o 320 miliard vyššího souhrnného
deficitu současné
vlády v porovnání s tou minulou je kromě
schodku 230
miliard korun v příštím roce také letošní deficit 252 miliard, což je realistický předpoklad. I pokud by však byly letošní schodek i ten příštího roku nakonec o něco nižší, stejně Fialova
vláda „trumfne“ v zadlužování, resp. přesněji v součtu nominálních deficitů, tu Babišovu o zhruba 300
miliard korun.
Kumulovaný schodek
státních rozpočtů let
2018 až
2021, kdy vládl Babišův kabinet, totiž činí nominálně zhruba 813 miliard
korun. Souhrnný deficit Fialovy
vlády přitom bude za léta
2022 až
2025 nominálně představovat přibližně 1131 miliard
korun, pokud tedy právě bude letošní schodek
státního rozpočtu 252 miliard a roku příštího pak 230 miliard.
Nominálně by tedy Fialova
vláda vytvořila o zhruba 320 miliard vyšší souhrnný deficit, tedy nový dluh, než vláda Babišova. Pro srovnání, Sobotkova vláda vytvořila v letech
2014 až
2017 souhrnný deficit státních rozpočtů ve výši jen zhruba 85 miliard
korun.
V těchto údajích ovšem není zohledněna
inflace.
Jestliže tedy dané údaje převedeme do stálých cen
roku 2014, abychom je takto o
inflaci očistili, souhrnný schodek Sobotkovy
vlády zůstává na zhruba 85 miliardách, kumulovaný deficit Babišova kabinetu se ztenčí na přibližně 712 miliard a kumulovaný deficit Fialovy vlády zase na přibližně 782 miliard. Předpokladem tohoto očištění je
inflace mírně přesahující úroveň dvou procent jak za celý letošní rok, tak za
rok 2025, což je v souladu s aktuální, srpnovou
prognózou ministerstva financí.
I v očištění o inflaci tedy ve vytváření dluhu Fialova vláda tu Babišovu překoná, a to o souhrnně o zhruba 70 miliard korun.
Samozřejmě, jak Babišova, tak Fialova vláda čelily – na rozdíl od té Sobotkovy – objektivně velmi náročným podmínkám s vysoce negativním dopadem na veřejné
finance. Ať už se jednalo nejprve, v letech
2020 a
2021, o pandemii covidu a související historicky rekordní
propad české ekonomiky a posléze, v letech
2022 a
2023, zase o dopady invaze
Ruska na
Ukrajinu v podobě mimořádně
vysoké inflace a extrémního nárůstu
cen energií.
Ministerstvo financí v reakci na daná čísla apeluje, aby se vývoj rozpočtových deficitů důsledně očišťoval o inflaci. Což je pochopitelné už jen proto, že po očištění vytvoří zřejmě „jen“ o 70 miliard vyšší dluh než vláda Babišova, zatímco bez očištění to bude až o 320 miliard, jak víme. Nicméně proti očišťování nelze nic moc namítat. Snad jen to, že pokud bychom pak měli být v očišťování opravdu důslední, je třeba deficity očistit také o makroekonomický vývoj, resp. o tu jeho část, kterou vláda nemohla objektivně ovlivnit.
Například historicky rekordní
propad ekonomiky z
roku 2020, více než pětiprocentní v poměru k
HDP, prohloubil deficit veřejných financí na zhruba 367 miliard i kvůli nutnosti poskytovat v době pandemie covidu veřejné prostředky restrikcím zasaženým podnikatelům, firmám a podnikům, stejně jako jejich
zaměstnancům. Zároveň se kvůli těm samým restrikcím smrskly příjmy veřejné kasy, protože
firmy a fabriky stály či omezovaly produkci a jejich
zaměstnanci zhusta zůstávali
doma, neboť nemohli pracovat a vytvářet hodnoty – díky nimž vznikají hrubé
zisky, z nichž pak do veřejné kasy plynou
daně.
Výsledkem tudíž by výrazný deficit, a to je absolutní, tak v poměru k
HDP, který ovšem rozhodně nelze celý přičítat možnému chybnému fiskálnímu hospodaření tehdejší vlády.
V tomto ohledu je vlastně dokonce výhodnější „inflační
krize“, jakou
Česko prožilo v letech
2022 a
2023, neboť o inflaci lze deficity ponižovat metodicky snáze než o objektivně neovlivnitelný makroekonomický vývoj. Proto také řada prováděných očištění končí u očištění o inflaci, aniž by dále očišťovala i o objektivně neovlivnitelný makroekonomický vývoj.
To však není hlavní sdělení této pasáže. Tím je to, že pokud
ministerstvo financí apeluje za očišťování deficitů o inflaci, mělo by být konzistentní a samo tak alespoň o inflaci očišťovat i další položky rozpočtování. Tedy nejen deficity, leč třeba i
investice.
Tak se ale neděje. Na příští rok ministerstvo financí plánuje
investice za více než 250 miliard korun. To je solidní číslo, pokud skutečně dojde k jeho naplnění (čemuž tak být nemusí, jak napovídá zkušenost řady uplynulých let). Absolutně je vlastně historicky nejvyšší. To ostatně hlásá samo ministerstvo. „Je to
rekord,“ zní z pražské Letenské ulice, kde úřad sídlí.
Jenže
rekord to je pouze právě bez očištění o inflaci. Tedy dle metodiky, kterou to samé ministerstvo jinde – pokud jde o deficity – zavrhuje. Jestliže totiž údaj více než 250 miliard převedeme třeba do stálých cen
roku 2010, a očistíme tedy takto o inflaci, rázem má na
investice jít „jen“ necelých 151 miliard korun. To je z historické perspektivy stále solidní
výsledek i v očištění o inflaci, avšak už není rekordní. Protože třeba v
roce 2015 šlo na investice hned přibližně 176 miliard, vycházíme-
li opět ze stálých cen
roku 2010 (viz graf níže).
Navíc, pokud investice inflačně očistíme, investuje současná vláda zhruba stejně jako minulá vláda, která ovšem prováděla ekonomiku oním jejím historicky rekordním
propadem roku 2020, z nějž se hospodářství plně vzpamatovalo až ve druhém čtvrtletí roku 2022 (kdy se jeho výkon srovnal s tím těsně před propuknutím covidové pandemie).
V očištění o inflaci totiž současná vláda za první tři roky svého působení, tedy v letech 2022 až
2024, proinvestovala (pokud se tedy beze zbytku naplní plán investic na letošek) 376 miliard korun ve stálých cenách
roku 2010. Minulá vláda za první tři roky svého působení,
2018 až 2020, tedy včetně prvního roku covidu, ergo roku historicky rekordního propadu
ekonomiky ČR, proinvestovala zhruba 369 miliard korun ve stálých cenách roku 2010. To je tedy údaj srovnatelný s inflačně očištěným investováním současné vlády.
To klíčové ale je, že pokud ministerstvo – plně legitimně – vyzývá k používání jedné určité metodiky, mělo by ji také vždy používat samo.
Dalším příkladem jsou výdaje na výzkum, vývoj a inovace. V očištění o inflaci, konkrétně ve stálých cenách
roku 2014, tyto výdaje letos činí 31,5 miliardy, což je o více než deset miliard korun méně než v letech
2019 či 2020, kdy ve stálých cenách roku 2014 dosahovaly 41,7 miliardy korun, resp. 42,4 miliardy. V příštím roce to nemá být o moc lepší, mají činit 33,3 miliardy ve stálých cenách roku 2014 (viz graf níže). Na výzkum, vývoj a inovace tedy současná vláda dává reálně výrazně méně než ta Babišova.
A další věcí, kterou uvažování s očištěním o inflaci a bez něj odhaluje, je, že české veřejné
finance lze už v příštím roce vyrovnat poměrně snadno. Vlastně by stačilo obnovit
zdanění superhrubé mzdy, jaké platilo do roku 2020.
Přitom 58 miliard korun roku 2021 by se kvůli inflaci a
růstu ekonomiky, které od té doby nastaly, přetavilo v přibližně 90 miliard korun roku 2025. A z 30 miliard by se stalo 47 miliard. Takže celkový dodatečný
výnos z obnovení superhrubé
mzdy by byl v příštím roce 137 miliard korun. A protože letos v pololetí
kraje a obce hospodařily s přebytkem 83 miliard korun, lze předpokládat, že to v příštím roce bude zhruba 90 miliard korun. Když schodek státního rozpočtu plánovaný pro příští rok, zmíněných 230 miliard, ponížíme o těchto 90 miliard, dostáváme schodek 140 miliard, který by takřka celý pokrylo právě znovuzavedení zdanění superhrubé
mzdy v podobě platné do roku 2020 (ostatně,
důvodová zpráva k tehdy schválenému zrušení superhrubé mzdy hovoří o tom, že jde o opatření dočasné, na dva roky, 2021 a 2022).
Veřejné finance Česka by tedy v zásadě vyrovnalo jediné opatření, a to navrácení zdanění mezd a platů na úroveň před rokem 2021. Nárůst mandatorních výdajů z doby před nástupem současné vlády tudíž není překážkou vyrovnání veřejných financí.
Ostatně mandatorní výdaje státního rozpočtu tvořily na začátku „Babišovy éry“, roku 2014, celkem 21 procent HDP. V prvním roce po skončení této éry, tedy roku 2022, to bylo stejně, opět 21 procent HDP, plyne z dat ministerstva financí (viz graf níže).
Nejpodstatnější složkou mandatorních výdajů jsou výdaje na sociální dávky v čele se starobními důchody. Jenže tyto dávky tvořily v roce 2013 zhruba devět procent HDP, tedy stejně jako roku 2023 (viz graf níže). Kde je tedy ten prudký nárůst sociálních dávek v čele s důchody, který měl za „Babišovy éry“ nastat a který by opodstatňoval, proč mezi lety 2013 a 2023 narostl deficit státního rozpočtu na dvojnásobek, tedy z přibližně dvou na čtyři procenta HDP?
Není to obhajoba návratu superhrubé mzdy, jen důkaz, že současný deficit lze smazat jediným opatřením výhradně v „ne-mandatorní“ oblasti, které je tudíž politicky prosaditelné, bude-li politická vůle.
Samozřejmě, mnohem lepší by bylo, pokud by vláda nalezla odpovídající peníze ne v kapsách lidí, ale v úsporách u sebe, ve výdajích státu, jak vládní strany slibovaly před volbami roku 2021.
Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom / Chief Economist, Trinity Bank
TRINITY BANK
Trinity Bank působí na finančním trhu již 25 let a vznikla transformací Moravského Peněžního Ústavu – spořitelního družstva. Má více než 92 000 klientů a její bilanční suma přesahuje 65 miliard Kč.
Trinity Bank se specializuje na privátní a korporátní bankovnictví, u fyzických osob se zaměřuje především na vkladové a spořicí produkty, které nabízejí nadstandardní zhodnocení úspor.
Více informaci na: www.trinitybank.cz