Česko mohlo již v roce 2025 hospodařit přebytkově, aniž by se cokoli měnilo na dosavadním vývoji mandatorních výdajů státního rozpočtu

Česko mohlo již příští rok hospodařit vyrovnaně, aniž by se cokoli měnilo na dosavadním vývoji mandatorních výdajů státního rozpočtu. Jak to?

Počítejme.

Hypotetický návrat superhrubé mzdy a EET by v příštím roce veřejným rozpočtům přinesl dodatečných zhruba 147 miliard korun (výpočet následuje). Spolu s předpokládaným přebytkem krajů a obcí ve výši 90 miliard korun to činí hned 237 miliard korun. Schodek státního rozpočtu má přitom v příštím roce činit 230 miliard korun.

Podle Národní rozpočtové rady připravilo v roce 2021 zrušení superhrubé mzdy státní rozpočet o zhruba 58 miliard korun, což v cenách roku 2025 bude přibližně 77 miliard, při předpokládané inflaci činící letos a v příštím roce mírně přes dvě procenta. Další nárůst výnosu obnovené superhrubé mzdy by zajistil ekonomický růst, který má letos vykazovat mírně přes jedno procento, v příštím roce pak lehce přes 2,5 procenta. S ním související růst mezd při zachování nízké míry nezaměstnanosti by roku 2025 zvýšil výnos z obnovení superhrubé mzdy pro státní rozpočet na zhruba 90 miliard. Připomeňme, že například loni rostlo inkaso daně z příjmu fyzických osob o přibližně osmnáct procent, letos pak stoupá – ovšem i kvůli dopadům konsolidačního balíčku – o nějakých sedmnáct procent.

O dalších 30 miliard korun přišly kvůli zrušení superhrubé mzdy v roce 2021 obce a kraje. V cenách roku 2025 a při zahrnutí efektu ekonomického růstu mezi lety 2021 a 2025 se tak v příštím roce bude jednat o 47 miliard korun.

Sečteno, podtrženo, znovuzavedení superhrubé mzdy by veřejným rozpočtům v příštím roce přineslo dodatečných přibližně 137 miliard korun. Z toho tedy státnímu rozpočtu zhruba 90 miliard a obcím a krajům 47 miliard korun. Schodek státního rozpočtu, plánovaný nyní na zmíněných 230 miliard, by se tudíž smrskl na 140 miliard. Realisticky by tak státní rozpočet v příštím roce hospodařil se schodkem 135 miliard (při předpokladu, že nebude naplněn maximální limit schodku).

Obce a kraje by tedy měly k dispozici navíc 47 miliard korun. Letos v polovině roku hospodařily s přebytkem zhruba 83 miliard korun. Lze předpokládat, že ke konci letoška budou v přebytku přibližně 90 miliard korun. Vždyť loni v polovině roku vykazovaly přebytek 61 miliard, ke konci roku 2023 pak už přibližně 72 miliard. Předpokládejme dále konzervativně, že stejný předpokládaný přebytek jako letos vykáží i v roce 2025. Tedy 90 miliard korun. Pokud by navíc měly k dispozici výnosy z obnovené superhrubé mzdy, tedy oněch 47 miliard, vykáží roku 2025 přebytek 137 miliard korun.

Dohromady by tak státní rozpočet a rozpočty krajů a obcí vykazovaly v příštím roce zhruba vyrovnané hospodaření, neboť schodek státního rozpočtu (135 miliard) by kompenzovaly přebytkově hospodařící kraje a obce (s přebytkem v souhrnu 137 miliard korun). Schodek hospodaření zdravotních pojišťoven, další součásti soustavy veřejných rozpočtů, který má letos činit zhruba osm miliard korun, by výsledek hospodaření veřejných financí stáhl do mírně záporného pásma kolem minus pěti až deseti miliard korun.

Pokud připočteme nějakých zhruba deset miliard korun, které by roku 2025 veřejné kase mohlo vynést hypotetické obnovení EET, zůstávají tuzemské veřejné rozpočty – tedy celkové veřejné finance ČR – pro příští rok nejen vyrovnané, ba v mírném přebytku několika jednotek miliard korun.

České veřejné finance by tedy mohly být vyrovnány, ba v mírném přebytku, i při úplně stejném dosavadním vývoji mandatorních výdajů. Přesně to má dokumentovat zde uvedený výpočet. Není voláním po obnovení superhrubé mzdy nebo EET, má zato demonstrovat, že „jádro pudla“ netkví v mandatorních výdajích. I když se často vina za stávající schodek veřejných financí svaluje právě na prudký nárůst mandatorních výdajů, v praxi prakticky nezvratitelný. Přitom ale mandatorní výdaje státního rozpočtu činily v roce 2014 zhruba 21 procent HDP; a v roce 2022 činily – světe, div, se – opět 21 procent HDP, jak plyne z dat ministerstva financí. Podíl mandatorních výdajů na HDP se tudíž mezi lety 2014 a 2022 prakticky nezměnil. Přestože mezitím došlo k demografickému zestárnutí tuzemské populace, které zvýšilo nároky na mandatorní výdaje například v oblasti starobních penzí, jež jsou suverénně největší výdajovou položkou státního rozpočtu.

Proč se vina za deficit státního rozpočtu svaluje na mandatorní výdaje? Protože se tím odvádí pozornost právě od „ne-mandatorních výpadků“ typu toho z ukončení superhrubé mzdy či ze zrušení EET.

Proč se takto odvádí pozornost? Protože navrácení superhrubé mzdy by znamenalo ztrátu tváře jedné vládní strany, která její zrušení ještě v opozici pomohla prosadit. A říkala přitom, že její zrušení vykompenzuje škrty ve výdajích – na něž ale ve slibovaném rozsahu nikdy nedošlo. Pročež právě se nynější deficit svádí na údajný prudký růst mandatorních výdajů z doby působení minulé vlády či vlád, a nikoli na nedodržení slibu dostatečných škrtů v podání vlády současné.

Navrácení superhrubé mzdy by značilo definitivní přiznání porážky. Porážky v tom smyslu, že zkrátka nedošlo v dostatečném rozsahu na slibované výdajové škrty. Proto se vina svaluje na mandatorní výdaje „naprogramované“ předchozími vládami.

Jenže pravicové není snižování daní samo o sobě, nýbrž teprve snižování daní doprovázené odpovídajícími škrty.