Zvýšený růst cen služeb - dozvuk minulé inflační vlny, nebo hrozba inflace do budoucna?

Přestože se inflace v České republice od začátku letošního roku pohybuje poblíž dvouprocentního cíle ČNB, růst cen služeb zůstává zvýšený. Co to znamená pro dlouhodobější udržení inflace u cíle? Vyšší růst cen služeb na jednu stranu zřejmě z velké části odráží inflační šoky z minulých let, protože tyto ceny mají obecně vyšší setrvačnost než ceny potravin a dalšího zboží. Ceny služeb zároveň v minulosti nebyly dobrým prediktorem celkové inflace, takže jejich zvýšený růst nemusí sám o sobě znamenat vyšší inflaci v budoucnosti. Na druhou stranu lze v ČR očekávat svižnější růst mezd, který by měl postupně navrátit kupní sílu obyvatel ztracenou během období vysoké inflace. Mzdové náklady jsou ale právě pro ceny služeb obecně důležitější než u cen zboží, a navíc služby nejsou vystaveny zahraniční konkurenci. Proto je nutné pokračovat v přísné měnové politice, která zajistí, aby byl růst mezd absorbován maržemi, které v minulých letech u řady poskytovatelů služeb vzrostly. Jen poté se i růst cen služeb vrátí na hodnoty, které budou dlouhodobě v souladu s cenovou stabilitou.

Loňská inflace mění naše dnešní výdaje za služby

Bydlíte v nájmu? Pak jste se možná i vy setkali v nájemní smlouvě s větou typu „Pronajímatel má právo nájemné dle této smlouvy každoročně navyšovat o 100 % míry inflace, vyjádřené přírůstkem průměrného ročního indexu spotřebitelských cen a vyhlášené Českým statistickým úřadem.“ Pokud byt naopak vlastníte, měli byste pravidelně revidovat svou pojistku s tím, jak rostou ceny pojištěných věcí. Jinak vám hrozí podpojištění. Minulá inflace tak může s ročním zpožděním vyvolávat růst cen služeb. Může to být důvod, proč nyní ceny služeb pořád rostou rychleji, než bychom čekali? Jaké jsou další zdroje zvýšeného růstu cen služeb?

Zvýšený růst cen služeb: riziko pro ČNB a další centrální banky

Celková inflace se v ČR od začátku letošního roku pohybuje poblíž cíle ČNB. V únoru, březnu a červnu byla dokonce přesně na cíli 2 %. Růst cen služeb ale zůstává nadále zvýšený. Měřeno mezinárodně srovnatelnou metodikou Eurostatu rostly ceny služeb v ČR v červnu meziročně o 6,5 %. To je sice výrazně méně než na vrcholu inflační vlny na přelomu let 2022 a 2023 (14 %), stále je to ale téměř třikrát více než posledních deset let před covidem, kdy ceny služeb rostly v průměru o 1,9 % ročně.

Ceny navíc svižně rostou ve všech kategoriích služeb, takže se nemůžeme uklidňovat tím, že jejich růst způsobuje jen několik málo položek. Zatímco v minulosti v obdobích cenové stability ceny většiny služeb rostly tempem mezi dvěma a třemi procenty ročně, nyní je to dvakrát až třikrát více. Kolegové se cenám služeb detailně věnovali v jednom z boxů jarní Zprávy o měnové politice. Jen namísto mezinárodně srovnatelné HICP inflace používali oficiální domácí CPI inflaci počítanou Českým statistickým úřadem, která navíc obsahuje tzv. imputované nájemné zohledňující růst cen nemovitostí. To nyní růst cen služeb snižuje a v minulosti jej naopak zvyšovalo.

Podobně jsou na tom ostatní evropské země včetně Švýcarska, kde inflace dosahuje dlouhodobě nízkých hodnot (v červnu 1,3 %). Přestože inflace na začátku letošního roku klesla ve většině zemí k normálnějším hodnotám, růst cen služeb zůstává s výjimkou Finska všude zvýšený. V červnu mělo dokonce 19 evropských zemí celkovou inflaci pod třemi procenty, ale v 16 z nich rostou ceny služeb více než dvojnásobným tempem oproti minulosti. Méně než o tři procenta vzrostly ceny služeb pouze ve Finsku, Švýcarsku a na Maltě.

Samotný aktuálně zvýšený růst cen služeb ale ještě nemusí nutně představovat nebezpečí pro udržení dlouhodobé cenové stability. Růst cen služeb totiž může odrážet šoky z minulých let, a že jich nebylo málo: covid, s ním spojené zavírání a otevírání ekonomik, fiskální expanze, problémy v dodavatelských řetězcích či energetická krize. Právě synchronní vývoj inflace ve službách napříč zeměmi naznačuje, že důvod zvýšeného růstu cen by mohl být také společný.

Všechny zmíněné šoky již postupně odezněly a u zboží se cenový vývoj již víceméně znormalizoval. Ceny služeb ale mají obecně vyšší setrvačnost (perzistenci). Pokud je jejich současný zvýšený růst jen dozvukem zmíněných šoků, pak by mu měnová politika nemusela věnovat zvýšenou pozornost. Bylo by totiž pouze otázkou času, kdy růst zpomalí k normálním hodnotám. Pokud ale za inflací ve službách stojí jiné faktory, pak je třeba, aby měnová politika zůstala přísná a zajistila návrat růstu cen služeb k normálním hodnotám.

Říká nám zvýšený růst cen služeb více o minulosti, nebo budoucnosti?

Existuje mnoho důvodů, proč jsou ceny služeb obecně perzistentnější a mohou odrážet spíše minulou inflaci než současné poptávkové tlaky. Za prvé, u cen služeb dochází ke změnám méně často než u cen zboží; tyto ceny také na rozdíl od cen zboží jen zřídkakdy klesají.

Například již zmíněné nájemné často roste v návaznosti na minulou inflaci v souladu s inflačními doložkami nájemních smluv, a to typicky jednou ročně. U nově sjednaných nájmů pak může docházet k růstu ceny v důsledku vyšších splátek nyní refixovaných hypoték, jak ukazuje analýza kolektivu autorů z Banky pro mezinárodní platby. V očekávání vyšší inflace nebo v reakci na ni totiž centrální banky zvyšují úrokové sazby, aby brzdily tvorbu peněz. To logicky vede k dražším hypotékám. Nárůst inflace se tak v cenách nájmů promítá postupně a se zpožděním. Inflační doložky jsou přitom obvyklé u většiny služeb souvisejících s bydlením, jako je správa domu, revizní služby a podobně.

Podobně dochází k růstu pojistného v reakci na již proběhlý růst cen pojištěných věcí – zejména nemovitostí, vybavení domácnosti či automobilů. Výše nájemného a cena pojistky se pak může dál promítat do koncových cen dalších služeb typu kadeřník a restaurace.

Dalším zdrojem vyšší perzistence cen služeb je způsob, jakým jsou ceny některých služeb zjišťovány. Například v červnu nás všechny překvapil prudký pád cen zahraničních dovolených. Ukázalo se, že zdrojem tohoto nikým nečekaného vývoje je skutečnost, že se před letošní sezónou prodalo více zlevněných first-minute balíčků, než bylo v minulých letech zvykem. Ve skutečnosti tak tento pokles cen nastal už někdy před půl rokem a pro hodnocení aktuálních inflačních tlaků nepřináší užitečnou informaci.

Umíme si tedy představit řadu důvodů, proč by všeobecný nárůst cen v minulosti mohl vést k pozdějšímu růstu cen služeb. Co říkají data? Ke statistickému otestování této hypotézy můžeme použít statistický koncept Grangerovy kauzality. Pomocí tohoto testu dokážeme říci, zda je minulá inflace dobrým prediktorem současného vývoje cen služeb a naopak.

Test provedený na předcovidovém období, které nebylo tolik ovlivněné nestandardními zásahy do ekonomiky, ukazuje, že minulá celková inflace v ČR má predikční schopnost nejen pro celkový agregát služeb, ale také pro rekreace, kategorii různé (pojištění, kultura a podobně) či dopravu. Naopak celkový agregát služeb tuto predikční schopnost pro celkovou inflaci nemá. Na základě dat lze tedy říct, že zvýšený růst cen služeb nám o budoucí inflaci moc neříká, ale je spíše odrazem inflace minulé.

Růst cen služeb jako následek energetického šoku

Mechanismus přelivu energetických šoků do cen služeb může být jiný než při typickém růstu cen v reakci na přehřívající se ekonomiku. V loňském textu na toto téma ukazujeme, že stejný šok do cen energií vede k vyššímu procentuálnímu nárůstu cen služeb v zemích, kde je nižší cenová hladina. Po odeznění šoku pak vztah mezi cenovou hladinou a růstem cen služeb přestává platit.

Naše analýza se ale nevěnovala jedné důležité skutečnosti, a to že se energetický šok projevil v různých zemích různě i v samotných cenách energií v závislosti na míře zvyku fixovat ceny elektřiny a plynu na delší období či na rychlosti zavedení a nastavení vládních stropů. Vidíme tak přetrvávající vztah mezi nárůstem cen energií za uplynulé čtyři roky a aktuálním meziročním růstem cen služeb, který byl ovlivněný jak výchozí cenovou hladinou, tak i rozdílnou faktickou velikostí energetického šoku. Můžeme tedy konstatovat, že přinejmenším část růstu cen služeb je stále ještě doznívajícím pozůstatkem energetického šoku, a ne novou hrozbou pro cenovou stabilitu.

Vyšší inflace ve službách by tak pro měnovou politiku neznamenala zásadní problém. Pokud například letos nájmy rostou svižně, protože v loňském roce byla inflace v průměru 10,7 %, pak příští rok zpomalí. Za letošek totiž očekáváme inflaci jen mírně nad 2 %. Dopady energetického šoku do cen služeb postupně také odezní. A protože je měnová politika zaměřená na očekávanou inflaci za 12 až 18 měsíců, mohli by centrální bankéři zůstat v klidu.

Zatím to vypadá na odraz minulosti. Jsou nějaká rizika?

Další letošní studie Banky pro mezinárodní platby poukazuje na ještě jeden důležitý zdroj zvýšené perzistence inflace ve službách, a sice na změnu oproti předcovidovému trendu systematicky vyššího růstu cen služeb než zboží. Ve většině zemí totiž během pandemie narostly více ceny zboží (kvůli problémům na straně nabídky) než ceny služeb, kterých se kvůli protipandemickým opatřením spotřebovávalo méně. Tím vznikla odchylka od dlouhodobého poměru cen služeb a zboží, která je například obzvlášť viditelná u Německa. Podle hypotézy autorů výše uvedeného textu by mělo nyní dojít k postupnému návratu relativních cen na dlouhodobý trend, což může být po delší dobu zdrojem rychlejšího růstu cen služeb.

Vidíme však, že u konvergujících zemí k viditelnějším odchylkám v posledních letech nedošlo. Spíš právě naopak – na Slovensku a v Polsku zdražily služby více než zboží. A i v Česku vidíme v posledních dvou letech jasný trend rychleji zdražujících služeb. Důvodem může být třeba právě již zmiňovaná nižší cenová hladina, která v těchto zemích vedla k větší procentuální reakci cen služeb na společný nákladový šok.

V řadě zemí včetně Česka je přitom pro další růst cen služeb jednoznačný důvod: reálná kupní síla obyvatel během nedávné inflační periody výrazně poklesla. Přesné vyčíslení záleží na tom, jaký indikátor si zvolíme. Na každý pád ale bude Česko v mezinárodním srovnání vždy na chvostu. A protože právě v sektoru služeb tvoří mzdy větší podíl nákladů než v průmyslu, bude mít dohánění ztracené kupní síly tendenci více tlačit na růst cen služeb. Služby navíc nejsou vystaveny zahraniční konkurenci, která růst cen brzdí, takže by ještě více předbíhaly ceny zboží a zesilovaly všeobecné inflační tlaky v ekonomice.

Na snaze přizpůsobit mzdy vyšším cenám samozřejmě není nic špatného. Sektor služeb, zejména pak ekonomicky významný sektor velkoobchodu a maloobchodu zaměstnávající půl milionu lidí, navíc dokázal i během covidových let vytvářet slušné zisky, jak jsme nedávno ukázali. Na rozdíl od zpracovatelského průmyslu tak ve službách (samozřejmě v průměru, jak vysvětlujeme ve výše odkázaném textu) existuje prostor financovat zvyšování mezd z marží.

Dilema měnové politiky

Zvyšovat mzdy na úkor ziskové marže ale docela určitě nebude první volba žádného podnikatele. A právě tento aspekt dokáže ovlivnit měnová politika. Udržování relativně přísných měnových podmínek přispívá k tomu, že oživování růstu množství peněz prostřednictvím úvěrů, zvyšování spotřeby a růst mezd jsou postupné a pozvolné. V takovém prostředí je totiž i tolerance k růstu cen velmi omezená, další zdražování by odrazovalo zákazníky.

Přestože byl tedy nárůst cen služeb v Česku dosud pravděpodobně způsobený hlavně minulou inflací, existují důvody pro jeho možné pokračování i v budoucnu. Nesmíme se tedy nechat ukolébat tím, že celková inflace, která je sama o sobě historií, je nyní na cíli. Musíme hledět dopředu a předvídat, jak se bude ekonomika chovat za rok. A i když je nyní hospodářský růst stále velmi utlumený a snižování sazeb ho pomáhá nastartovat, očekávaný tlak na růst mezd a s ním související hrozba dalšího růstu cen – zejména v sektoru služeb – nabádá k opatrnosti a zdrženlivosti. To odráží i samotná prognóza ČNB, která předpokládá jen velmi postupný pokles úrokových sazeb k neutrálním úrovním, ačkoliv očekává, že se inflace bude pohybovat v těsné blízkosti 2% inflačního cíle.