Krácení odškodného v případě pracovního úrazu z důvodu porušení BOZP

Zaměstnanec se domáhal po zaměstnavateli odškodnění pracovního úrazu v plné výši. Zaměstnavatel rozhodl o krácení odškodného, protože zaměstnanec nedodržel bezpečnostní pokyny jím stanovené. Komu dal Nejvyšší soud za pravdu?

Zaměstnanec (dále žalobce) se domáhal po společnosti (dále žalovaná) poskytnutí náhrad za pracovní úraz. Při manipulaci na výrobní lince utrpěl pracovní úraz, když se pokusil odstranit zaseknutou baterii z přivařovacího stroje, přičemž došlo v důsledku spuštění tavící jednotky k přitisknutí jeho ruky na baterii a k amputaci dvou prstů. Následkem úrazu utrpěl trvalé poškození zdraví, byly mu amputovány tři prsty pravé ruky a byl mu přiznán invalidní důchod prvního stupně. Žalovaná mu podle něj neoprávněně krátila odškodnění o 40 % z důvodu porušení bezpečnostních předpisů.

Žalobce se účastnil vstupního i následného školení bezpečnosti práce, při kterých byl poučován, že zaměstnanci nemají sahat do spuštěného stroje, a byl seznámen s předchozími úrazy u zaměstnavatele. Byl též proškolen k práci se strojem, na němž k úrazu došlo. Ze svědecké výpovědi koordinátora bezpečnosti práce vyplynulo, že zaměstnanci jsou školeni i na konkrétní situaci, která úrazu předcházela, a bylo povinností žalobce zastavit stroj nouzovým tlačítkem.

Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce byl při nástupu do zaměstnání řádně proškolen, byl seznámen s bezpečnostními předpisy a pokyny zaměstnavatele při práci a znalost předpisů a pokynů byla zaměstnavatelem průběžně připomínána a vyžadována. Jeho jednání, kdy se tělem dostal za oplocení stroje a zasahoval do běžícího zařízení, lze tedy objektivně považovat za nedbalostní porušení předpisů a pokynů k zajištění BOZP. Jeho nedbalostní jednání bylo jedním z hlavních faktorů, které pracovní úraz způsobily, a zaměstnavatel byl oprávněn přistoupit ke krácení v rozsahu 40 % nároků žalobce vzniklých v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Soud přihlédl též k tomu, že žalovaná nedostatečně reagovala na předchozí pracovní úraz jiného pracovníka v roce 2014 a bezpečnostní kryty byly instalovány na stroj až v reakci na pracovní úraz žalobce.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že škoda a nemajetková újma žalobci vznikla i v důsledku zaviněného porušení pokynů k zajištění BOZP a nedovodil ani, že důvodem vzniku škodné události bylo lehkomyslné jednání žalobce. Považoval za významné, že pracovnímu úrazu žalobce předcházel pracovní úraz jiného zaměstnance z roku 2014, k němuž došlo na stejné části výrobní linky, při kterém rovněž došlo k amputaci prstů. Žalovanou tehdy nebyla přijata vhodná technická opatření proti opakování pracovních úrazů, za což jí byla udělena sankce od oblastního inspektorátu práce. Teprve po druhém úrazu (tj. po úrazu žalobce) žalovaná přistoupila k instalaci technického zařízení – zábrany na příslušné části stroje a že administrativní opatření přijatá žalovanou nebyla způsobilá naplnit požadavky zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek BOZP, neboť ten striktně vyžaduje ochranná zařízení.

Uvedl, že obraně žalované o dostatečném proškolení žalobce by bylo možno přisvědčit, pokud prokázala, že právě pro tuto situaci, jež nastala, byl žalobce náležitě a dostatečně školen. Pokud žalovaná uváděla, že na výrobní lince byly instalovány ochranné kryty, jež žalobce vědomě překonal, pak nedostatečnost technických zařízení na přivařovacím stroji coby překážek bránících ohrožení zdraví zaměstnanců byla zmiňována v odůvodnění obou výše citovaných správních rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně významných z hlediska závěru o splnění podmínek pro částečné zproštění povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu. Hlavní příčinou vzniku pracovního úrazu bylo to, že žalobce svou ruku vložil do nebezpečného prostoru za bezpečnostní kryt stroje, který z vlastní nepochopitelné iniciativy a zejména v rozporu s pokyny a bezpečnostními předpisy zaměstnavatele odejmul. Pokud odvolací soud své závěry zakládá na starším pracovním úrazu zaměstnance, pak se typově jednalo o zcela jiný pracovní úraz, kdy se tento zaměstnanec pomocí tyčky přes zabezpečovací kryt (který ale ponechal na svém místě) snažil odstranit předmět zaseklý ve stroji. Po tomto úrazu žalovaná přistoupila k přeškolení zaměstnanců, kdy zvýšila intenzitu upozornění na nebezpečnost stroje, jeho řádnou obsluhu a odpovídající postup při vzniku krizové situace, a to nejen prostřednictvím nové bezpečnostní kampaně Ruce pryč!, ale také v rámci obvyklých bezpečnostních školení, která žalobce absolvoval. Nedošlo-li při předchozím pracovním úrazu k manipulaci s bezpečnostními kryty, považovala žalovaná dané technické zajištění za dostačující. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by žalobce dostatečně neproškolila právě na danou konkrétní krizovou situaci, ve které se ocitl. Bezpečnostní pokyny včetně kampaně „Ruce pryč!“ všechny zaměstnance jasně instruovaly, jak postupovat při jakékoliv poruše/nestandardní situaci stroje, tedy že je nutné stroj zastavit a přivolat mistra, což žalobce vědomě nedodržel. A nelze předpokládat úplně všechny situace, za jakých může k poruše stroje dojít.

Existenci liberačních důvodů uvedených v ustanovení § 270 odst. 1 písm. a), případně § 270 odst. 2 písm. a) zák. práce soud vždy zkoumá s přihlédnutím k okolnostem jednotlivého případu.

Pokyny k zajištění BOZP jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni (§ 349 odst. 2 zák. práce). Je akcentována konkrétnost pokynu, ale nejsou předepsány žádné náležitosti ohledně formy a obsahu. Právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, stanoví-li závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Uvedení důvodu není náležitostí, bez které by měl být pokyn jako takový neúplný. Pokyn k zajištění BOZP vlastně představuje závazné pravidlo chování, aniž by byl jeho adresát oprávněn jeho obsah hodnotit z hlediska jeho důvodů, případně z hlediska jeho smyslu a účelu.

O řádné seznámení v každém případě nepůjde tam, kdy se zaměstnavatel omezil pouze na to, že dal pracovníkovi k přečtení příslušné bezpečnosti předpisy. Na tomto závěru by neměnilo nic, i kdyby pracovník svým podpisem potvrdil, že s těmito předpisy byl seznámen.

Z obsahu školení by mělo být zaměstnanci zřejmé, jakým způsobem má postupovat jak při každodenním běžném výkonu práce, tak i v případě mimořádných situací, jež mohou nastat. Školení se musí vztahovat k činnosti, kterou bude zaměstnanec za podmínek konkrétního pracoviště vykonávat, aby lépe získal představu o potenciálních rizicích spojených s výkonem práce, která tak bude moci lépe eliminovat. Mnohotvárnost situací, které mohou při výkonu práce nastat, však vylučuje, aby zaměstnanec byl v rámci školení zaměstnavatelem detailně instruován o všech možných událostech a jejich variantách, s nimiž jsou rizikové faktory výkonu práce spojeny, neboť zaměstnavatel je nemůže vždy předjímat.

V projednávané věci odvolací soud svůj závěr o nesplnění předpokladů podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. a) zák. práce pro částečné zproštění povinnosti žalované nahradit žalobci škodu a nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem odůvodnil především tím, že žalovaná neuvedla konkrétní tvrzení na podporu toho, že by žalobce byl proškolen přímo na situaci zaseknutí baterií na konkrétní části linky. Podle odvolacího soudu tedy žalobce nebyl řádně seznámen s právními, nebo ostatními předpisy anebo pokyny k zajištění BOZP při práci jen proto, že školení z BOZP, jemuž se žalobce podrobil, a na něm poskytnutá poučení nebyla přímo zaměřena též na situaci, při níž utrpěl pracovní úraz. Nevzal ani náležitě v úvahu, že soud prvního stupně svá skutková zjištění vedle listinných důkazů založil též na svědecké výpovědi koordinátora bezpečnosti práce.

Jak vyplývá z výše uvedeného, tento závěr není správný, neboť významné je, zda žalobci bylo poskytnuto takové poučení, že na jeho základě mu bylo (muselo být) zřejmé, jakým způsobem má (nebo naopak nesmí) v nastalé situaci postupovat, aby k poškození zdraví nedošlo. Tím se však odvolací soud s ohledem na svůj nesprávný právní názor nezabýval a jeho právní posouzení proto není úplné, a tudíž ani správné. Nejvyšší soud věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Článek vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1276/2023.