Relativita monetární restrikce

Monetární politika je někdy přirovnávána k řízení auta – ke šlapání na plyn, či na brzdu. Pokud by ale takto fungovala, bylo by to s ní docela jednoduché – z auta je jasně vidět dopředu, rozdělení na brzdu a plyn je také bezproblémové. Jenže když už by monetární politika byla jako auto, muselo by jít o vůz speciální. Takový, kde není přímo vidět dopředu. A místo plynu a brzdy je jen jeden pedál, u kterého není vlastně přesně jasné, kdy už brzdí, a kdy přidává na akceleraci.

Nedávno jsem tu ukazoval index finančních podmínek FP od Goldman Sachs, dnes se můžeme podívat na podobný index od Bloombergu. Ten na rozdíl od prvního zahrnuje například index volatility VIX, není v něm naopak třeba kurz dolaru. Index GS ukazoval, že po krátkodobému skoku nahoru taženém mimo jiné akciovou korekcí se finanční podmínky opět znatelně uvolňují. Podle Bloombergu pak jsou FP již řadu měsíců hodně uvolněny. Dokonce podobně, jako v roce 2021, či v roce 2013, 2014.

Zdroj: X

Pokud vezmeme posledních pár let, vidíme, jak finanční podmínky prudce reagovaly na monetární uvolnění v roce 2020. Pak došlo k jejich utažení s tím, jak se postoj a následně kvalitativní a kvantitativní politika americké centrální banky přesunula k restrikci. Jenže sazby jsou už nějakou dobu beze změny, ale finanční podmínky se ze znatelné restrikce přesunuly ke zmíněnému docela extrémnímu uvolnění. Mimochodem stále v době inflace nad cílem, velmi nízké nezaměstnanosti a notné fiskální relaxace americké vlády.

Míru restrikce, či uvolněnosti monetární politiky lze posuzovat mnoha způsoby. Těmi nejjednoduššími je prosté porovnávání nominálních, či reálných sazeb k tomu, co kdo považuje za historický standard. Relativně populární alternativou je porovnávání sazeb skutečných k sazbám odhadovaným jako neutrální. Tedy k takovým, které by ekonomiku neměly ani brzdit, ani stimulovat. Odhady neutrálních sazeb se ale dost liší. Fed hovoří o dlouhodobé neutralitě u 2,5 % nominálních sazeb a ve srovnání s tím by byla současné politika, respektive sazby hodně utažené. Jenže alternativní pohledy (např. pana Summerse) hovoří o výrazně vyšším neutrálu. A tudíž výrazně nižší restrikci.

Otázkou pak může být vlastně i to, nakolik lze hovořit o více či méně restriktivní monetární politice v případě, kdy jsou finanční podmínky jednoznačně a výrazně uvolněné. Ty nejsou konečným a všeobjímajícím ukazatelem, takový ani se strojit nejde. K jejich stavu a vlivu se dá dodat řada věcí - vliv sazeb na hospodaření bank, jejich disproporcionální dopad na menší firmy, či třeba přerozdělení bohatství mezi věřiteli a dlužníky pojící se s posuny sazeb. Některé výzkumy ale ukazují, že ekonomiky na FP reaguje poměrně citlivě (na rozdíl od samotných sazeb centrální banky). A pokračující „překvapivá“ síla amerického hospodářství také nemusí být tak překvapivá, pokud vezmeme v úvahy vývoj v grafu.

Z určitého pohledu se mimochodem nyní děje zrcadlový obraz let 2009 – 2011/12. Tehdy totiž už držel Fed sazby hodně nízko a jeho rozvaha rostla. Jak ale vidíme z grafu, finančním podmínkám se do uvolněnosti nechtělo. Což může spoluvysvětlovat, proč po předcházející recesi nepřišlo očekávané prudké oživení.