Fond EU na čisté technologie dělá velké sázky a čelí porodním bolestem

Výrobce solárních panelů, který propouští zaměstnance. Výrobce baterií, který vyměnil Evropu za americké dotace. Projekt na zelený vodík, který byl zastaven kvůli nedostatku čisté elektřiny. To je hrstka z prvních výsledků Inovačního fondu Evropské unie, investičního nástroje v objemu 40 miliard eur, který je jádrem evropských plánů reorganizace ekonomiky na bezemisní. Je také protivahou k americkému zákonu o snížení inflace. Tento fond je stále poměrně nový a podporuje desítky projektů, včetně první velké továrny na zelenou ocel na světě. Ale některé z nich, zejména ve výrobním a vodíkovém sektoru, narážejí na problémy.

Podle Marcuse Ferdinanda, hlavního analytika výzkumné firmy Veyt se sídlem v Oslu, je Inovační fond jedním z „nepovinných“ programů, které mají zajistit, že nové technologie budou rychle hrát hlavní roli při snižování emisí EU. Pokud se jeho porodní bolesti rozšíří na stálý trend, bude to pro schopnost unie dosáhnout svých klimatických cílů do roku 2040 znepokojivé znamení.

Od svého založení před čtyřmi lety tento fond vyčlenil více než 6 miliard EUR na rozšíření čistých technologií, jako je zachycování CO2 některých z největších evropských znečišťovatelů, jako je francouzský průmyslový plynárenský gigant Air Liquide a švýcarský výrobce cementu Holcim. Podporuje energetiky, jako je Shell a RWE, ve snaze vyrábět vodík. A pomáhá i velkým závodům, které vyrábějí zařízení pro solární panely, baterie a další technologie na obnovitelné energie. Ale jsou to právě výrobci, kdo se potýká s největšími problémy. Fond jim rozdal nejméně tři čtvrtě miliardy eur a polovina z nich přitom oznámila plány na uzavření provozu, propuštění zaměstnanců nebo úplné ukončení projektů, vyplývá z analýzy dat projektu Bloomberg Green.

Kurt Vandenberghe, který je v Evropské komisi zodpovědný za klima, řekl, že EU očekávala, že některé její sázky nevyjdou. Fond je určen na investice „do nových, inovativních aktivit budoucnosti,“ řekl Vandenberghe. „To znamená, že se ne všechny projekty nutně dokončí, protože tu existuje značná míra rizika. Pokud by je trh posouval kupředu sám, nemuseli bychom to dělat my." A špatné sázky nutně neznamenají, že se promarní spousta peněz. Financování se vyplácí po fázích, takže projekty, které nepokračují, další část peněz nezískají a EU může tyto výdaje přesměrovat jinam. Stále to však znamená ztrátu drahocenného času pro dosažení dekarbonizace a erozi konkurenční výhody Evropy, pokud odtud společnosti odejdou.

Inovační fond získává své miliardy ze znečišťujících odvětví, která chce očistit. V rámci evropského systému obchodování s emisními povolenkami je znečišťovatelům každoročně přidělen pevný počet povolenek. V současnosti jich dostávají většinu zdarma průmysloví znečišťovatelé, kteří mají málo možností dekarbonizace, zatímco výrobci elektřiny si je musí kupovat. Společnosti musí odevzdat povolenku za každou tunu CO2, kterou vypustí do atmosféry. Vlády EU pak prodávají povolenky v aukci a část výtěžku vloží do Inovačního fondu. V podstatě jde o to, že znečišťovatelé platí, ale část jejich peněz se jim může vrátit zpět ve formě grantů nebo dotovaných nových technologií, které jim mohou v budoucnu pomoci snížit emise i účty.

To bude zvláště důležité, protože EU v nadcházejících letech zpřísní svůj trh s uhlíkem a sníží počet povolenek rozdávaných zdarma. Průmyslová odvětví budou nucena snížit CO2 nebo zaplatit. Společnosti se mohly rozhodnout úplně ukončit svou činnost, jako to udělaly ty, které čelily vyšším nákladům po ruské invazi na Ukrajinu. „Právě teď Evropa v podstatě dekarbonizuje prostřednictvím deindustrializace,“ řekla Ann Mettler, viceprezidentka pro Evropu na Breakthrough Energy, konsorciu neziskových organizací a fondů rizikového kapitálu podporované Billem Gatesem, které investuje do zelených technologií. Investice ve výši 40 miliard EUR za 10 let „jsou velké, ale zda to změní hru, je sporné – zda je to opravdu dost,“ řekla.

Evropští zelení výrobci přitom čelí na jedné straně lákadlu ve formě atraktivních amerických dotací a na straně druhé konkurenci levných čínských produktů. Společnost Freyr Battery získala grant ve výši 100 milionů EUR na svůj projekt Giga Arctic v Norsku, ale loni v listopadu oznámila, že omezuje výdaje na tento projekt a místo toho své investice soustředí na USA. (Ačkoli Norsko není členským státem EU, účastní se jeho systému obchodování s emisemi.)

Mezi dosud největší granty patří 200 milionů eur pro švýcarského výrobce solárních panelů Meyer Burger Technology na výstavbu nových výrobních závodů v Německu a Španělsku. Od té doby ale tato společnost oznámila plány na uzavření výrobního závodu v Německu, protože přesouvá své operace do USA. „Evropská unie musí zaručit rovné podmínky pro svůj domácí solární průmysl omezením dumpingu a produktů vyráběných nucenou prací,“ uvedl mluvčí e-mailem. „Bez toho dnes výroba solárních modulů nedává v Evropě ekonomický smysl“.

Další výrobce solárních zařízení, švédská společnost Midsummer, získal více než 30 milionů EUR za iniciativu, známou jako Project DAWN, na vybudování továrny, která bude vyrábět tenké, lehké solární panely na střechy. V loňském roce společnost zahájila plány na propouštění zaměstnanců v rámci úsilí snížit náklady na své švédské operace, když oznámila ztrátu více než 200 milionů švédských korun. Mluvčí společnosti říká, že tyto dvě aktivity jdou ruku v ruce, protože společnost přenastavuje své podnikání tak, aby bylo konkurenceschopnější vůči levnému dovozu. „Opatření ke snížení nákladů nám dávají více svalů k urychlení a realizaci ‚Projektu DAWN‘,“ sdělil Peter Karaszi, vedoucí komunikace Midsummer.

Jednou z největších technologických sázek fondu je vodík. Tento plyn při spalování neprodukuje žádný CO2, a když se vyrábí pomocí obnovitelné elektřiny (tzv. zelený vodík), může být šetrnou alternativou k zemnímu plynu nebo k uhlí. Vodíkové projekty tvoří více než čtvrtinu dosud přidělených peněz Inovačního fondu. Nicméně tato technologie není tak ekonomicky proveditelná, jak se dříve myslelo. Zelený vodík je mnohem dražší než ten, který se dnes běžně používá a vyrábí ze zemního plynu. A projekty, které měly za cíl rozšířit tento sektor a snížit náklady, tak čelí zkouškám.

Jedním z nich je plán divize německé energetické společnosti Uniper vyrábět zelený vodík v Rotterdamu. V mnoha ohledech je to ideální poloha - v blízkosti hlavních průmyslových uživatelů a přímo na pobřeží, což umožňuje snadný přístup k rostoucí flotile pobřežních větrných elektráren v nizozemském Severním moři. Rostoucí náklady na elektřinu, práci a financování však v posledních letech způsobily, že zelený vodík je ještě dražší, takže je obtížné přilákat potenciální zákazníky. „V tuto chvíli je příliš drahý,“ řekla Dyonne Rietveld, výkonná ředitelka společnosti Uniper v Nizozemsku. "Úrokové sazby, náklady na poplatky za připojení k síti a rizikový profil dohod o nákupu elektřiny zabíjejí investiční rozhodnutí." Společnost také zjistila, že je téměř nemožné podepsat smlouvu s novou pobřežní větrnou elektrárnou, která by zajišťovala elektřinu v dostatečně rychlém časovém horizontu, aby splnila požadavky Inovačního fondu. Uniper nakonec své dotace vrátil a projektoví manažeři doufají, že najdou další prostředky na vybudování tohoto zařízení v příštích letech.

Další projekt, který vrátil peníze zpět do EU, měl propojit levnou výrobu vodíku v Portugalsku s hlavní průmyslovou poptávkou v severní Evropě. „Okolo vodíku byl velký humbuk a my jsme museli být realističtější,“ řekla Catherine MacGregor, generální ředitelka Engie SA, jedné ze společností stojících za projektem.

Ostatní developeři zeleného vodíku se stále snaží, aby to fungovalo, navzdory potížím. Německá energetická společnost Iqony GmbH získala 49 milionů eur na vybudování zařízení poblíž Düsseldorfu, které bude vyrábět vodík pomocí elektřiny z větrné farmy v Severním moři. Zatímco společnost s projektem postupuje vpřed, čelí mnoha stejným nejistotám jako Uniper. Konkrétně je téměř nemožné podepsat smlouvu s větrnou elektrárnou na zajištění elektřiny, protože Německu se v posledních letech nepodařilo ve svém moři navýšit mnoho kapacit. Zároveň se zvýšily ceny elektřiny, uvedla Tanja Braun, generální manažerka projektu Iqony, známého jako HydrOxy Hub.

Nedostatek energie sice brzdí projekty v průmyslovém srdci Evropy, ale místa, kde je zelené elektřiny dostatek, vykazují známky příslibu. Jeden z největších grantů, které dosud Innovation Fund nabídl, byl udělen divizi australského těžařského gigantu Fortescue Ltd. Navrhovaný projekt v Norsku by vyráběl vodík pomocí elektřiny z vodních elektráren, které zemi poskytují téměř 90 % její energie. Fortescue by tento vodík použil k výrobě amoniaku, který by mohl být použit jako čisté palivo v lodním průmyslu. Společnost v současné době dokončuje klíčové inženýrské a designové práce a podle Thora Magnuse Rovika, národního manažera operací Fortescue, je na dobré cestě učinit příští rok konečné investiční rozhodnutí.
Nepoměr mezi raným úspěchem ve Skandinávii a problémy v kontinentální Evropě by mohl být pro evropské zelené dotace lekcí. Evropa nyní začala podávat nabídky na nový mechanismus financování určený na podporu zeleného vodíku – odnož hlavního inovačního fondu. První aukční kolo v hodnotě 800 milionů eur na její Vodíkovou banku poskytne maximální pevnou dotaci ve výši 4,50 eur za každý kilogram vyrobeného plynu. Podle BloombergNEF to prospěje místům, jako je Skandinávie a Ibérie, kde je obnovitelná energie levnější a hojnější.

Ve srovnání s hlavním inovačním fondem, který vybírá příjemce na základě splnění určitých kritérií, umožňuje Vodíková banka při výběru příjemců větší vliv trhu na základě ceny. Nakonec, řekl Vandenberghe z EU, inovace jsou „o kreativní destrukci“.

Zdroj: Bloomberg