Už mu neříkáme „vítězný“ únor. Důsledky řetězu událostí, které vedly k 25. únoru 1948, jsou už příliš známé a víme, že vítězství to bylo – na dlouhá desetiletí – skutečně pro málokoho

Už mu neříkáme „vítězný“ únor. Důsledky řetězu událostí, které vedly k 25. únoru 1948, jsou už příliš známé a víme, že vítězství to bylo – na dlouhá desetiletí – skutečně pro málokoho.

Autorita komunistického protinacistického odboje i zásluhy Rudé armády na osvobození od Hitlera byly tím hlavním, co zajistilo předákům československé komunistické strany společenskou legitimitu. Promyšlený plán, zneužité myšlenky rovnosti a sociální spravedlnosti, lži o sovětském ráji, sen o novém světě. To stálo na straně komunistů, schopných navíc chytit příležitost za pačesy. Liknaví demokratičtí politici naopak příležitosti prošvihli a systematickému přebírání mocenských pozic se nedokázali účinně postavit. Jak na účet demokratů poznamenal už v roce 1945 Klement Gottwald, měli „prázdné hlavy a prázdné ruce“ – nepřišli se svou alternativou poválečného vývoje a dobře nachystaným komunistům hřiště postupně přenechali. V průběhu tří následujících let tak komunistická strana nekompromisně budovala svou mocenskou převahu: prostřednictvím systému Národní fronty, infiltrace do demokratických stran i s pomocí narůstající masové členské základny (z půl milionu po válce na jeden a půl milionu v roce 1948) a s mohutnou podporou Sovětského svazu.

A samotný 25. únor 1948? Jak píší historici: „Tehdy se nenašla síla, která by tomuto popření ústavy zabránila, reálná moc již ležela v rukou komunistů a ostatní strany nedokázaly reagovat … do ulic nevyšly statisíce lidí, aby bránily demokracii proti komunistické politice budoucí vlády jedné strany“.

Demokracie není samozřejmá. Je třeba o ni pečovat.