Bez politické shody ohledně přijetí eura nedává vstup do ERM II smysl. Byl by jen nákladným a zbytečně riskantním gestem

 

Eva Zamrazilová, viceguvernérka ČNB a Janis Aliapulios, poradce bankovní rady
(Bankovnictví 16. 2. 2024 strana 44)

V Česká republice v posledních týdnech znovu nabrala na obrátkách debata o přijetí eura.

Přes vlnu emocí na obou stranách barikády se v ní ale bohužel nedostává dostatečné pozornosti tomu, že vstup do eurozóny je mnohem víc než pouhé jednorázové politické rozhodnutí – předchází mu náročný a dlouhý proces příprav, jehož podcenění by mohlo Českou republiku přijít dráž, než si politici i veřejnost dokážou představit. Neznamená to nutně, že je potřeba závazek přijetí eura navždy opustit, je ale nutné mít na paměti, co všechno s sebou jeho naplnění skutečně nese – včetně rizik a povinností.

Už jen vstup do režimu směnných kurzů ERM II, který by zastánci přijetí eura rádi uskutečnili co nejdříve nejen jako krok ke splnění (resp. vůbec možnosti vyhodnocení) příslušného maastrichtského kritéria, ale především jako první hmatatelný symbol toho, že Česká republika po dvaceti letech od vstupu do EU ke společné měně skutečně směřuje, s sebou nese celou řadu nástrah. Ve veřejném prostoru se o nich přitom téměř vůbec nemluví. Přistoupit k tématu ERM II ukvapeně jen jako k politickému gestu, aniž by Česká republika měla jasnou představu o cestě k euru, by bylo nejen zbytečné, ale především riskantní.

Základem je politická shoda

Do ERM II ani do eurozóny v první řadě nelze vstoupit bez široké politické shody. Samotná vláda může svým usnesením pouze zahájit proces neformálních konzultací s Evropskou komisí, ECB i jednotlivými členy eurozóny o podmínkách pro připuštění do ERM II. Z těchto konzultací vyplynou požadavky na potřebné legislativní změny, které bude třeba před vstupem do ERM II uskutečnit. Kandidátská země je při tom ve slabším postavení, protože rozhodující slovo při nastavení parametrů mají strany ERM II (Evropská komise, ECB a zástupci jednotlivých členských zemí). Ke splnění podmínek se země musí po ukončení konzultací zavázat ještě formálně a potvrdit tak pevný úmysl vstupu do ERM II.

Podmínky jsou dány

Podmínky, které budou ze strany evropských autorit na ČR kladeny, jsou přitom již dnes předvídatelné, protože jsou obsahem minulých konvergenčních zpráv. Výzvy se týkají institucionálního rámce, včetně kvality veřejné správy, a protikorupčního rámce, například v souvislosti s předcházením střetům zájmů. Další úkoly se týkají zvýšení kapacity zařízení péče o děti, zlepšení přístupu ke zdravotnictví a jeho odolnosti, zlepšení vzdělávacích programů, zlepšení služeb na trhu práce, podpory výzkumných činností a zavádění inovací v podnicích. Zlepšování podnikatelského prostředí by mělo být spojeno s komplexní reformou postupu udělování stavebních povolení, což podle EK v současné době představuje hlavní překážky pro investice v Česku. Vesměs jde o rozumné požadavky, které by měly být naplněny nejen proto, aby ČR mohla vstoupit do ERM II, ale i proto, že pomohou dlouhodobě rozvoji českého hospodářství. Ve veřejném prostoru se o většině z nich hovoří dlouho, pokrok je ale pomalý a je otázkou, jak dlouho by naplňování podmínek trvalo.

Po potvrzení o ochotě ČR dohodnuté podmínky splnit se zástupci stran ERM II k oficiální žádosti uchazečské země vyjádří ve veřejném prohlášení včetně toho, že potvrdí podmínky vstupu a stanoví indikativní časový rámec jejich splnění. S ohledem na zkušenosti s legislativním procesem v ČR lze očekávat, že bez široké politické shody bude plnění těchto podmínek zdlouhavé a svízelné. Samostatnou kapitolou je pak členství v bankovní unii (resp. jemu předcházející navázání úzké spolupráce).

Zatímco v minulosti bylo možné do bankovní unie vstoupit až se samotným přijetím eura a pobyt v ERM II absolvovat ještě mimo ni, v případě přijetí Bulharska a Chorvatska do eurozóny už byl účastí v bankovní unii podmíněn samotný vstup do ERM II. Je téměř jisté, že strany ERM II by na základě tohoto precedentu stejnou podmínku uložily i České republice, ačkoli pro to nejsou reálné důvody z hlediska kvality domácího dohledu nad bankami a nevyžaduje to ani stále platná původní evropská legislativa. Vstup do bankovní unie přitom vyžaduje celou řadu administrativních úkonů a legislativních změn, a to nad rámec úprav nutných pro vstup „pouze“ do ERM II. Například ECB bude provádět zátěžové testy bank. Je proto potřeba počítat s dostatečným časovým rámcem pro splnění všech uložených podmínek. Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že samotná přípravná fáze pro vstup do ERM II může trvat roky.

Po splnění všech podmínek požádá uchazečská země EK a ECB o provedení hodnocení, zda je plnění závazků z její strany dostatečné pro vstup do ERM II. Poté co obdrží kladnou odpověď, lze zažádat o vstup do ERM II a zároveň o stanovení tzv. centrální parity. To je další klíčový okamžik, protože jde de facto o měnovou reformu svého druhu. Nastavení centrální parity je v rukou výboru ERM II s ECB po konzultaci s Evropskou komisí a EFC (Hospodářský a finanční výbor EU). Centrální parita by měla být nastavena vyváženě - příliš slabé hodnoty kurzu sice mohou podpořit export, ale mohou vytvářet proinflační tlaky, a navíc znehodnotit úspory občanů v mezinárodním kontextu. Příliš silná měna sice přinese vyšší hodnotu úspor občanů v eurech, může ale oslabit konkurenceschopnost exportu, na němž je ekonomika silně závislá.

Pobyt v ERM II

Dalším úskalím je samotný pobyt v režimu ERM II. Povolené fluktuační pásmo pro pohyb měnového kurzu bývá mylně vykládáno jako široké rozmezí +/- 15 procent. Bezpečné plnění kritéria však ve skutečnosti vyžaduje udržení devizového kurzu v intervalu +/- 2,25 procenta bez výrazného napětí. Pokud se kurz dostane mimo toto užší pásmo, dochází ze strany hodnotitelů ke zkoumání délky odchylek, jejich příčin a nastavení měnové politiky v období pohybu kurzu mimo interval. Případné intervence na udržení kurzu v úzkém rozpětí, ať již ze strany ČNB nebo ECB, už nemusí být hodnoceny jako soulad s plněním kritéria pohybu kurzu „bez výrazného napětí". Na rozdíl od plnění ostatních maastrichtských kritérií je kritérium stability kurzu zatíženo vysokou mírou subjektivity. Jasné je to, že během dvouletého období nesmí dojít k devalvaci centrální parity. Revalvace je naopak nutná v momentě, kdy se měna blíží k 15procentnímu posílení. Poučný je příklad Slovenska, které bylo nuceno revalvovat centrální paritu hned dvakrát. V listopadu 2005 Slovensko vstoupilo do ERM II s centrální paritou 38,46 SKK/EUR. Slovenská koruna do července 2007 posílila o 14 procent, proto byla parita revalvována na 35,44 SKK/EUR. Další posilování slovenské měny vedlo k další revalvaci na 30,13 SKK/EUR koncem května 2008 (viz graf).

Výše uvedené skutečnosti jsou i s ohledem na možné aktivity spekulantů s měnou dostatečnou motivací pro to, aby kandidátská země strávila v ERM II pokud možno co nejméně času, tedy ideálně pouze dva roky. Slovenská zkušenost navíc naznačuje, že do ERM II je vhodné vstoupit, teprve když se měna ustálí na dlouhodobě rovnovážné úrovni.

Graf – Slovenský pobyt v ERM II

V době pobytu v ERM II by navíc uchazečská země měla přijímat další právní úpravy a opatření nezbytná pro úspěšné zavedení eura – od přizpůsobení IT systémů a bezhotovostního platebního styku až po zajištění eurové hotovosti či přípravu informační kampaně pro občany.

Výše uvedené skutečnosti se přitom týkají plnění jediného maastrichtského kritéria z celkových čtyř. Už jen u něj ale lze realisticky očekávat, že i když by ČR byla řádně připravená a v celém procesu nenastaly žádné komplikace, sotva by jej bylo možné stihnout v časovém horizontu jednoho čtyřletého parlamentního volebního období.

Dvakrát měř a jednou řež

Spíše než co nejrychlejší (a tím pádem unáhlené a nepřipravené) rozhodnutí o pokusu vstoupit do ERM II a nemít jasnou představu o tom, co všechno v režimu směnných kurzů odpracovat a jak postupovat dál, dává pro Českou republiku v procesu přijetí eura smysl opačný postup. Nejprve pro euro získat širší celospolečenskou a následně i politickou shodu, vlastním občanům i partnerským zemím jasně deklarovat pevný záměr společnou měnu přijmout, předem naplnit co nejvíce očekávatelných požadavků (minimálně stabilizaci veřejných financí v dlouhodobém horizontu) a teprve potom zahájit proces vstupu byť jen do ERM II.

V opačném případě by se České republice mohlo stát, že v ERM II dlouhodobě uvízne. Případné změny politické rétoriky o následném přijetí eura by představovaly volnou vstupenku pro spekulanty s měnou a pravděpodobně by znemožnily úspěšné splnění kritéria. Náklady uvíznutí v ERM II (a bankovní unii) by navíc spočívaly i v tom, že měnová politika by ztratila měnový kurz jako svůj nástroj a omezil by se i její prostor v pohybu úrokových sazeb, protože jejich nastavení má na kurz přímý vliv. To vše, aniž by výměnou za daná omezení bylo možné čerpat výhody eura. O politických rizicích ani nemluvě. Jak důvěryhodně by před partnery vypadala země, jež by investovala tolik času, energie a politického kapitálu do prvního kroku k přijetí eura, aby se následně ukázalo, že šlo jen o gesto, které nevede nikam, natož do eurozóny?