Proč je tak nízká a kdy začne růst? (Nezaměstnanost v eurozóně)

Ekonomická situace eurozóny není v poslední době nikterak oslnivá. Výkon stagnuje – produkci tlumí ochabnuvší zahraniční poptávka, na investice nepříznivě dopadá zpřísněná měnová politika. Poté, co ztratil sílu i sektor služeb, zůstává jedinou obdivuhodnou oblastí ekonomiky silný trh práce. Tento článek mapuje z různých úhlů příčiny nynější rekordně nízké nezaměstnanosti v eurozóně. Zabývá se jak cyklickými, tak strukturálními faktory a přináší rovněž pohled pod povrch celkových čísel, když věnuje pozornost různorodému vývoji napříč jednotlivými členskými státy. Všímá si zároveň objevujících se signálů o počínajícím ochlazování trhu práce v eurozóně, který se právě nachází v bodě obratu. Neopomíjí proto ani odhady nejbližšího budoucího vývoje.

• Vyšlo v publikaci Globální ekonomický výhled – prosinec 2023 (pdf, 1,6 MB)

---

Zázrak: V eurozóně ještě nikdy nebylo tak málo lidí bez práce

Míra nezaměstnanosti se již půl roku drží na rekordně nízké úrovni. Od vzniku eurozóny dosud nikdy nebyla tak nízká jako v posledních měsících, kdy se pohybovala kolem 6,5 %^[1] (Graf 1). To se může na první pohled jevit jako ne až tak výjimečné číslo. Obzvlášť, vezmeme-li v úvahu, že ve Spojených státech se míra nezaměstnanosti udržuje již několik let pod 4 % a v Japonsku nedosahuje ani 3 %. Pro blok států platících eurem je to však nevídaný úspěch. Obzvlášť pak pro ty země, které s přízrakem nezaměstnanosti sváděly roky dlouhý boj.

Graf 1 – Míra nezaměstnanosti napříč zeměmi eurozóny
(procenta, sezónně očištěno)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Graf znázorňuje vývoj míry nezaměstnanosti v eurozóně a všech jejích 20 členských zemí; vybrané země jsou zvýrazněny.

Celkový údaj za eurozónu za sebou skrývá velkou heterogenitu napříč jednotlivými členskými ekonomikami. Nejvyšší nezaměstnanost byla v posledním více než roce ve Španělsku. To pak bylo jen těsně následováno Řeckem, které žebříčku kralovalo po většinu posledního desetiletí. V obou zemích zůstává míra nezaměstnanost dvouciferná, ve Španělsku je to 12 %, v Řecku 10 %. Na opačném konci spektra stojí Německo s 3% mírou nezaměstnanosti a Malta, jež vykazuje, obzvlášť v posledních měsících, ještě o něco nižší hodnoty.

Za nedávný sestup míry nezaměstnanosti až k současným historickým minimům vděčí eurozóna především výraznému zlepšení situace v Řecku a zejména pak v populačně silném Španělsku. Ještě před deseti lety dosahovala nezaměstnanost v těchto ekonomikách více než 25 %. Každý čtvrtý tamní občan v produktivním věku, který stál o to být zaměstnaný, práci nenašel. Od té doby však nezaměstnanost v těchto zemích setrvale a vydatně klesala (krom malé přestávky na počátku covidové pandemie). Podobně, byť z mnohem nižších úrovní nezaměstnanosti, tomu bylo i v Portugalsku nebo na Kypru a v Chorvatsku. Vliv posledních dvou jmenovaných zemí na výsledek eurozóny byl však vzhledem k počtu jejich obyvatel mnohem menší. Jižní křídlo eurozóny, s výjimkou Itálie, vůbec zažívá skvělé období. Tamní ekonomiky dosahují nejvyššího meziročního hospodářského růstu ze všech zemí eurozóny.^[2] Jednou z příčin je jistě i fakt, že byly loňskou energetickou krizí zasaženy vesměs podstatně méně než jejich severnější sousedi.

Za posledních deset let tak mezi členskými zeměmi došlo ke zřetelné konvergenci v mírách nezaměstnanosti. Zatímco v září 2013, v době dluhové krize, činil rozdíl v míře nezaměstnanosti mezi nejpostiženějším Řeckem a na opačném konci stojícím Německem více než 23 procentních bodů a směrodatná odchylka přesahovala 6 p. b. Aktuálně^[3] dělí Španělsko a Maltu bodů jen 9. Zároveň s tím klesla i směrodatná odchylka, a to na 2,2 p. b. To je pro měnovou unii skvělá zpráva, neboť čím homogennější je, tím snazší je pro ni hledání optimálního nastavení hospodářských politik. K ideálu má však stále daleko a neblíží se ani svým nejlepším chvílím v tomto ohledu. Na jaře 2008, před propuknutím světové finanční krize, byl rozdíl v míře nezaměstnanosti mezi nejhůře si stojícím Slovenskem a nejlepším Kyprem méně než 7 p. b. a směrodatná odchylka se snižovala až do srpna 2008, kdy činila jen 1,9 p. b. Období konvergence, respektive divergence měr nezaměstnanosti mezi členskými zeměmi eurozóny přesto odráží především výrazně vyšší volatilitu této statistické veličiny v některých jejích ekonomikách.

Jak je možné, že nezaměstnanost v současné těžké ekonomické situaci neroste?

Poslední tři roky rozhodně nelze charakterizovat jako zvlášť světlé období pro ekonomiku eurozóny. Po relativně úspěšných letech jí v roce 2019 začal docházet dech. Lámala si hlavu s těžkostmi nepříliš výkonného průmyslu. Přitom neměla tušení, že se na ni valí covidová pandemie, s ní související problémy v dodavatelsko-odběratelských řetězcích a nadto ještě energetická krize spuštěná válkou na Ukrajině. Tyto tři chiméry s sebou přinesly obrovské nabídkové inflační tlaky a spolu s těmi poptávkovými plynoucími ze za covidu nahromaděných úspor katapultovaly růst spotřebitelských cen v eurozóně do dosud nevídaných výšin.

V záplavě špatných zpráv a pesimistické nálady nicméně lehce zapadá, že se toho zas tak moc nestalo. Hrubý domácí produkt eurozóny se na předpandemickou úroveň vrátil již ve třetím čtvrtletí 2021 a poté až do loňského podzimu stále docela obstojně rostl. Evropská centrální banka, jednotlivé vlády členských zemí eurozóny i Evropská unie zareagovaly na krize posledních let velmi promptně a s obrovskou razancí. Měnové i fiskální politiky byly uvolněny bezprecedentním způsobem a až historie ukáže, zda to v některých případech nebylo až příliš. Aktivní hospodářská politika tak eurozónu ve správný čas podržela a nenechala padnout běžný ekonomický provoz.^[4] Případné důsledky hospodářské stagnace v roce 2023 se na trhu práce objeví vzhledem k obvyklým zpožděním až s odstupem. Přesto, HDP prozatím výrazněji neklesá, a není proto zatím důvod příliš propouštět.

Neviděli jsme divoké vlny bankrotů firem, které by vyvolávaly fronty před úřady práce. Naopak. Počet právnických osob v eurozóně, které započaly řízení o vyhlášení bankrotu^[5], během covidové pandemie prudce poklesl (téměř na polovinu) a jen velmi pozvolně se následně navracel na své dlouhodobě obvyklé úrovně (Graf 2). Těch dosáhl až koncem loňského roku. Letos na jaře bylo nicméně patrné určité zrychlení tempa růstu počtu nově vyhlášených bankrotů (na 9 % mezičtvrtletně). Růst je přitom tažen především vývojem ve Španělsku, kde se počet vyhlášených bankrotů každým čtvrtletím prudce zvyšuje už od léta 2020 a oproti předcovidové úrovni se za tu dobu zhruba ztrojnásobil (Graf 3). Zvyšující se počet konkurzů není jen problémem Španělska, v žádné jiné zemi však nebyl zdaleka tak výrazný. Například Německo nebo Itálie dosud své předcovidové úrovně bankrotů nedosáhly.

Graf 2 – Bankroty a registrace nových firem v eurozóně
(index 2015=100)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Sezónně očištěno.

Graf 3 – Bankroty napříč vybranými zeměmi eurozóny
(index 2015=100)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Sezónně očištěno.

Roste přitom především počet bankrotů firem z oblasti služeb, naproti tomu průmyslové podniky se zdají být odolné. Při detailnějším pohledu na odvětvovou strukturu vyhlášených konkurzů je patrné, že v eurozóně zaniká především čím dál tím více provozů z oblasti dopravy a skladování následovaných ubytováním, stravováním a pohostinstvím (Graf 4). Začátek tohoto trendu spadá do období propuknutí pandemie, nicméně po jejím odeznění se nezastavil a loňskou energetickou krizí byl spíše povzbuzen. Bankrot tak letos na jaře^[6] vyhlásilo téměř dvakrát tolik firem z výše uvedených dvou odvětví služeb, než kolik jich tak činilo běžně před covidem (na podzim 2019). Naproti tomu počet bankrotů v průmyslu se sice nepatrně zvedá, stále však zůstává zhruba 15 % pod předcovidovou úrovní.^[7]

Graf 4 – Odvětvová struktura bankrotů v eurozóně
(index 2015=100)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Sezónně očištěno. Struktura dle klasifikace ekonomických činností NACE Rev. 2. Legenda grafu názvy použitých kategorií zkracuje, originální znění odpovídá kódovým označením: B-S_X_O_S94, B-E, F, G, H, I, J, K-N, P-S_X_S94.

Bankroty samy o sobě nemusí být pro trh práce problémem, pokud současně vzniká dostatek nových firem. V případě kreativní destrukce by šlo dokonce o vítaný pokrok. Počty nově registrovaných právnických osob v eurozóně setrvale rostou, s výjimkou pandemické přestávky (Graf 2).^[8] Až do nedávna se tak nezdálo, že by se celková situace podnikového sektoru v tomto ohledu výrazně zhoršovala. Ještě počátkem letošního roku bylo skóre mezi vznikem a zánikem firem vyrovnané. V prvním letošním čtvrtletí bylo zapsáno o 7 % nových firem než na konci roku 2019. A obdobně tomu bylo u bankrotů. Jejich rychlý mezičtvrtletní růst letos na jaře však posouvá téma tempa zániku provozů přeci jen do hledáčku zájmu.

K tomu, že není třeba propouštět, přispěl rovněž výrazný nárůst ziskových marží firem.^[9] Ty byly v eurozóně v posledních třech letech výjimečně vysoké a ve střednědobém horizontu tak nyní budou firmám užitečnou rezervou.^[10] Mohou tak velmi dobře sloužit jako polštář umožňující ponechat si stávající zaměstnance i v ekonomicky velmi nejisté době. Rezervní polštář se však nebude nafukovat donekonečna. Naopak. Zářijová makroekonomická prognóza ECB předpokládala, že ve druhé polovině letošního roku už došlo u jednotkového zisku firem v eurozóně k poklesu, který by měl přetrvat až do léta 2024.

Dalším z důvodů, proč se míra nezaměstnanosti nemá k růstu, je fenomén hromadění pracovní síly^[11]. To je dobře popsaný ekonomický jev, kdy firmy nejsou ochotné snižovat počty svých zaměstnanců ani v situaci, kdy jejich produkce klesá. Racionálních důvodů pro takové „křečkování“ je celá řada. Samotné fixní náklady najímání a propouštění jsou značné, nehledě na to, že produktivita nového zaměstnance může být, v závislosti na povaze vykonávané práce, ještě dlouhou dobu nižší, než u jeho již zapracovaných kolegů. Tendence k hromadění pracovní síly je pak obzvlášť vysoká v obdobích, kdy je trh práce napjatý. Firmy jsou si vědomy, že pokud by potřebovaly nějakého zaměstnance znovu najmout, bude to velmi obtížné, a tak si raději stávající pracovní sílu ponechávají, dokud to jde. Vzhledem k tomu, že poptávka po práci vyjádřená počty volných pracovních míst je v eurozóně stále poblíž rekordních úrovní, zůstává neochota propouštět zcela pochopitelně vysoká. Podobný obrázek nabízí i pravidelné šetření Evropské komise mezi podniky dotazující se na faktory limitující jejich produkci. Z něho vyplývá, že zatímco před pandemií byl v eurozóně nedostatek pracovní síly překážkou pro zhruba 15 % z nich, dnes je to i přes určitý pokles v posledním roce problém pro téměř čtvrtinu respondentů v průmyslu a ve službách zápasí s nedostatkem lidí dokonce každá třetí firma (Graf 5). Mnohem horší situace je pak samozřejmě v ekonomikách s nejnižší nezaměstnaností. Z šetření německého Ifo institutu^[12] vyplývá, že nedostatkem kvalifikované pracovní síly je zasažena dokonce polovina tamních podniků ve službách a třetina ve zpracovatelském průmyslu.^[13]

Graf 5 – Pracovní síla jako faktor limitující produkci v eurozóně
(procenta, s. o.)

Zdroj: Evropská komise – Business and consumer survey
Pozn.: Firmy mohou v odpovědi uvést více než jeden faktor.

Anebo zas až tak zázračně nízká není?

Na trhu práce současně dochází k hlubším strukturálním proměnám. Aktuálně rekordně nízná míra nezaměstnanosti v eurozóně tak nesouvisí nutně jen s pozicí její ekonomiky v rámci hospodářského cyklu. Naopak. Právě vývoj na pracovním trhu je velmi často odrazem hlubších, strukturálních změn, které probíhají v průběhu času ve společnosti. A touto optikou se nakonec nemusí současný stav zdát až natolik zarážející.

V eurozóně je čím dál více zaměstnaných, pracují ale méně. Míra zaměstnanosti v eurozóně dlouhodobě roste.^[14] Mezi lety 2010 a 2019 vzrostl podíl pracujících na celkové populaci z 68 % na 72 %. Následně sice došlo kvůli pandemii k propadu, ten však byl rychle vyrovnán a nyní jsou ukazatele zaměstnanosti již téměř na 75 %. A není to dáno poklesem pracovní síly, míra participace se v eurozóně rovněž setrvale zvyšuje.^[15] Zároveň s tím se však paralelně snižuje průměrný počet odpracovaných hodin na pracující osobu. Ten mezi lety 2010 a 2019 klesl v eurozóně dle Botelho a kol. (2021) o 2,5 %. S příchodem koronaviru zaznamenal krátkodobě prudký pád, vzápětí se však rychle vzpamatoval a následně se, jak ukazují Arce a kol. (2023), stabilizoval zhruba 1,5 % pod předcovidovou úrovní. Oba trendy – růst míry zaměstnanosti i zkracování průměrného úvazku – jsou patrné napříč členskými státy eurozóny, jednotlivé země se však mezi sebou značně liší v tom, jaké úrovně jsou u nich obvyklé. Je zde nicméně zřetelně patrná nepřímá úměrnost: země s nižší mírou zaměstnanosti mívají vyšší průměrné úvazky na pracujícího. Míra zaměstnanosti je v eurozóně, jak by se dalo čekat, nejnižší v Itálii (66 %), následované Řeckem a Španělskem. Naproti tomu v Nizozemsku nebo v Německu přesahuje 80 %.^[16] Botelho a kol. (2021) přitom ukazují, že počet hodin na pracovníka je v Německu zhruba o pětinu nižší než v Itálii nebo Španělsku, zatímco Francie se drží zhruba někde ve středu pelotonu poblíž hodnot pro celou eurozónu, a to jak s mírou zaměstnanosti tak průměrnou délkou úvazku.

Důvody klesajícího průměrného počtu odpracovaných hodin jsou různé. U části pracujících je nižší pracovní úvazek projevem posunu preference od práce směrem k volnému času. Pro jiné je zvyšující se ochota zaměstnavatelů nabízet práci na kratší pracovní dobu vstupenkou na trh práce (např. pro pečující nebo zdravotně znevýhodněné osoby), protože na plný úvazek by pracovat nemohli. To potvrzuje i analýza Botelho a kol. (2021), kteří došli k závěru, že hlavním faktorem stojícím za dlouhodobým (na základě analýzy dat 1995–2019) poklesem průměrného počtu odpracovaných hodin na pracujícího v eurozóně byl růst míry participace žen na pracovním trhu. Jako další strukturální příčinu pak identifikovali pokles zastoupení osob samostatně výdělečně činných mezi pracujícími, jelikož tyto vykazují v průměru vyšší počty odpracovaných hodin na osobu než zaměstnanci. Stále nicméně existuje i určitá část pracujících, která má naopak kratší úvazek nedobrovolně a přáli by si trávit ve svém zaměstnání více hodin. Význam tohoto nesouladu se však v eurozóně s postupem času (a rostoucím napětím na trhu práce) snižuje. Zcela mimo výše uvedený okruh dlouhodobějších faktorů se pak nachází fenomén, který stojí za nižším průměrným počtem odpracovaných hodin na pracovníka především v poslední době, a to vyšší nemocnost ve smyslu čerpání volna ze zdravotních důvodů. Arce a kol. (2023) uvádějí, že mezi lety 2021 a 2022 stouplo využívání nemocenské v největších zemích eurozóny o 10 až 30 %.^[17]

Nízká nezaměstnanost tak může být spíše odrazem vzrůstající inkluzivity trhu práce v eurozóně. Můžeme ji, lehce nadneseně, vnímat jako důsledek postupného posouvání rolí ve společnosti, kdy namísto dříve běžného dělení obyvatel na ty, kteří formálně pracují, a ty, kteří ne, dává společnost stále více přednost tomu, aby co nejvíce jejích členů mohlo pracovat alespoň do určité míry. Téma v sobě spojuje celou řadu fenoménů moderní doby, které by šlo obecněji shrnout pod pojem vzrůstající inkluze. Proměňující se podoba ekonomické činnosti a stále nové a nové technické vymoženosti s sebou přináší možnost zahrnout do pracovního procesu i ty, kteří v minulost stáli mimo něj. Dlouhodobý přesun zaměstnanosti ze zemědělství a průmyslu do sektoru služeb při současně probíhající digitalizaci napříč hospodářskými odvětvími umožnily změny v organizaci práce. Kratší úvazky nebo práce na dálku se tak staly v mnoha oborech bez větších problémů zaveditelné do praxe. Pro mnoho obyvatel už tak otázka jejich participace na pracovním trhu nestojí: „buď – anebo“, ale „nakolik“. Roste zaměstnanost žen obecně i lidí staršího věku. Placené aktivitě se snáze mohou věnovat i ti, kteří o někoho pečují, nebo ti, kterým by jejich zdravotní stav plné pracovní nasazení neumožnil. Pro toho, kdo práci hledá, je tak snazší najít takovou, která odpovídá jeho možnostem. Společnost klade důraz na sladění soukromého a pracovního života, snaží se odbourat zbytky diskrimujících omezení a posouvá se tak blíže k plné zaměstnanosti.

V souladu s tím klesají i odhady rovnovážné míry nezaměstnanosti v ekonomice.^[18] To lze ilustrovat na vývoji NAIRU – míry nezaměstnanosti nezrychlující inflaci.^[19] K odhadu tohoto typu strukturální nezaměstnanosti se využívá vztah mezi změnou v míře nezaměstnanosti a inflace (tzv. Phillipsova křivka), případně modifikace nahrazující spotřebitelskou inflaci inflací mzdovou (v souladu s původní myšlenkou popsanou W. H. A. Phillipsem). Pro tu se pak používá označení NAWRU – míra nezaměstnanosti nezrychlující růst mezd.^[20] Z dostupných dohadů NAIRU, resp. NAWRU pro eurozónu je patrné, že mezi lety 2000 a 2013 se rovnovážná míra nezaměstnanosti pohybovala kolem úrovně lehce převyšující 9 % a přes svůj nepatrně klesající trend byla v čase překvapivě stabilní^[21] (Graf 6). Po odeznění dluhové krize v eurozóně začala rovnovážná míra nezaměstnanosti systematicky klesat.

Graf 6 – Rovnovážná míra nezaměstnanosti v eurozóně
(procenta)

Zdroj: Evropská komise – AMECO, Oxford Economics, Eurostat, Consensus Forecast
Pozn.: Roční data.

Za tím lze vidět postupné rozvolňování vztahu mezi nezaměstnaností a růstem mezd. To může být projevem snižující se vyjednávací síly zaměstnanců tváří v tvář monopsonistické poptávce zaměstnavatelů, jak uvádějí Blanchflower a Bryant (2019). Vliv na něj má nicméně široké spektrum faktorů, mezi nimi například zpomalování růstu produktivity práce, stárnutí populace nebo mnohé institucionální^[22] či technologické faktory, jež vedou ke snižování míry strnulosti pracovního trhu a usnadňují proces párování mezi nabídkou a poptávkou po práci. Což se týká i výše popsané tendence ke zvyšující se inkluzivitě trhu práce v eurozóně. Pokles rovnovážné míry nezaměstnanosti v poslední dekádě je však i projevem pozorované hystereze na pracovním trhu.^[23] Změna míra nezaměstnanosti má podle této teorie s odstupem času za následek změnu její neutrální míry ve stejném směru. Ball a Onken (2021) přitom na vzorku 29 zemí OECD ukázali, že při poklesu nezaměstnanosti je tento vztah silnější než při jejím růstu.

Aktuálně se míra nezaměstnanosti v eurozóně nachází jen lehce pod svou odhadovanou rovnovážnou úrovní. Poslední dostupné predikce NAIRU i NAWRU pro eurozónu odhadují rovnovážnou míru nezaměstnanosti pro letošní rok na úrovni 6,7 %. Dosavadní průměrná míra nezaměstnanosti^[24] v letošním roce je přitom v zemích platících eurem 6,5 %. Vyvozovat z toho závěry o proinflačních tlacích plynoucích z trhu práce by však bylo přehnané, případně alespoň předčasné. V prvopočátcích se koncept NAIRU k analýze zdrojů inflačních tlaků skutečně využíval. Postupem času však řada empirických studií poukázala na to, že odhady NAIRU jsou značně nepřesné a míra nejistoty ohledně správnosti odhadu směrem k aktuálnímu bodu v čase stoupá. Porovnávat nejnovější údaje o míře nezaměstnanosti s odhady NAIRU k témuž datu může proto být značně zavádějící.^[25] Užitečnost odhadů NAIRU tak nyní spočívá především v tom, že poskytují informaci o dlouhodobějších trendech v míře nezaměstnanosti. Skutečnost, že se nyní míra nezaměstnanosti v eurozóně pohybuje v blízkosti odhadů NAIRU, resp. NAWRU, lze ve výsledku interpretovat tak, že i přes svou rekordně nízkou úroveň nemusí jít o „nezdravě“ nízkou nezaměstnanost, ale spíše svého druhu nový normál, který je víceméně v souladu s rovnovážným stavem.

Napříč zeměmi eurozóny přitom nejsou patrné výraznější nerovnováhy. Ve většině členských zemí se průměrná míra nezaměstnanosti v roce 2023 nijak zvlášť neodchyluje od úrovně NAWRU predikované pro ně pro tento rok (Graf 7). Jen u pěti ekonomik dosahuje rozdíl mezi nezaměstnaností a NAWRU více než jeden procentní bod. Zřetelněji pod odhadovanou rovnovážnou úrovní je míra nezaměstnanosti ve Slovinsku, na Kypru a v Itálii. Naopak výrazněji nad ní zůstává jen v Řecku a ve Španělsku, přičemž v prvně jmenované zemi byla odhadovaná míra NAWRU v posledních deseti letech velmi stabilní (kolem 10 %), zatímco ve Španělsku klesla ve stejném období téměř o třetinu.

Graf 7 – Nezaměstnanost vs. NAWRU v eurozóně – rok 2023
(procenta; osa x průměrná nezaměstnanost 2023, osa y predikce NAWRU 2023)

Zdroj: Evropská komice – AMECO, Eurostat
Pozn.: Graf znázorňuje hodnoty pro eurozóny a všech jejích 20 členských zemí; vybrané země jsou zvýrazněny.

Poroste tedy nebo neporoste? Toť otázka!

Eurozóna se pravděpodobně nebude z rekordně nízké úrovně nezaměstnanosti těšit moc dlouho. Při detailnějším pohledu na vývoj v jednotlivých zemích je u čím dál více z nich patrná tendence k otáčení trendu. Míra nezaměstnanosti již řadu měsíců roste v pobaltských zemích, v Lucembursku a v Rakousku. Méně výrazný nárůst zaznamenalo Finsko nebo Nizozemsko. S výjimkou Estonska se však prozatím jedná o zvýšení spíše mírná. A nejinak by tomu mělo být v blízké budoucnosti i v případě celkových čísel pro eurozónu, u nichž je očekáváno zvýšení jen v řádu desetin procentního bodu. ECB ve své zářijové prognóze odhadovala, že v příštím roce bude míra nezaměstnanosti dosahovat 6,7 % a na této úrovni poté setrvá i v roce 2025. Výhled respondentů CF^[26] očekává pro rok 2024 shodnou hodnotu.

Více o budoucím vývoji nezaměstnanosti napovídá také pozorovaný pokles poptávky po práci. Pokles míry nezaměstnanosti je v eurozóně již několik čtvrtletí doprovázen poklesem podílu volných pracovních míst (Graf 8). Pohledem na Beveridgeovu křivku, která vztah mezi nezaměstnaností a počtem neobsazených pozic znázorňuje, se zdá, že předchozí pohyb směrem vlevo vzhůru v grafu, který by odpovídal teoretickému pohybu po křivce symbolizujícímu cyklický posun ve smyslu zlepšující se ekonomické situace, byl vystřídán pohybem vlevo dolů, jenž je v teorii interpretován jako posun strukturální, a to směrem k vyšší efektivitě trhu práce.^[27] V praxi to však nemusí být až tak černobílé, obzvlášť pak v krátkém období. Z pohledu zaměstnavatele je totiž při zhoršení hospodářské situace racionální nejprve stáhnout svou nabídku volných pozic a teprve poté přistoupit k propouštění, jež by se odrazilo v nárůstu nezaměstnanosti. Krátkodobý pohyb směrem dolů v rámci grafu Beveridgeovy křivky tak může namísto strukturálního šoku naznačovat blížící se bod obratu v pohybu po křivce do opačného směru.

Podíl volných pracovních pozic již nějakou dobu klesá především v severozápadní části eurozóny. V Německu se podíl neobsazených míst snížil od poloviny loňského do poloviny letošního roku^[28] ze 4,6 % na 4,1 %, při současném poklesu absolutního počtu volných pracovních míst a nárůstu počtu pozic obsazených. Podobně, byť v o něco menší míře, poklesl podíl volných míst také v Nizozemsku, Belgii, Rakousku, Lucembursku nebo Irsku. Výraznější propad poptávky po práci vykazuje Finsko. Naproti tomu státy jižního křídla eurozóny zatím podobný trend nenásledují. Ve Španělsku zůstává poptávka po práci stabilní, v Řecku setrvale roste a také Itálie se prozatím drží spíše růstové tendence. Podíl neobsazených míst je nicméně ve všech těchto ekonomikách výrazně nižší než v Německu, případně Rakousku, Belgii nebo Nizozemsku, kde se drží zřetelně nad 4 %. Celkově tak lze z Beveridgeových křivek vyvodit, že dokud bude na jihu Evropy přetrvávat optimismus zaměstnavatelů a nabídka nových pracovních míst se bude spíše rozrůstat, nelze očekávat, že by se celková míra nezaměstnanosti v eurozóně dramaticky zvyšovala, navzdory jejímu pozvolnému nárůstu v mnohých severněji položených zemích.

Graf 8 – Beveridgeovy křivky
(procenta)

Zdroj: Eurostat
Pozn.: Osa x míra nezaměstnanosti, osa y podíl neobsazených pracovních míst.

Závěr

Aktuálně rekordně nízká nezaměstnanost v eurozóně je důsledkem mnoha faktorů. Z regionálního pohledu za ní stojí především současná ekonomická odolnost jižního křídla eurozóny (s výjimkou Itálie). Tamní ekonomiky byly mnohem méně zasaženy energetickou krizí než průmyslové země střední a západní Evropy, v čele s Německem. To vedlo ke konvergenci měr nezaměstnanosti napříč členskými státy eurozóny, když v zemích s nejvyšší mírou nezaměstnanosti docházelo k jejímu poklesu, zatímco v zemích na opačném konci spektra má v poslední době nezaměstnanost tendenci se obracet spíše k mírnému růstu. Vývoj celkové míry nezaměstnanosti v eurozóně bude záviset do určité míry na tom, který z trendů v nejbližší době převáží. Pozornost si zaslouží především dosavadní tahoun poklesu nezaměstnanosti v eurozóně – Španělsko, kde se v posledních měsících pokles míry nezaměstnanosti, stejně jako růst poptávky po práci zastavil a dochází tam ke zrychlování tempa růstu vyhlášených bankrotů.

Poslední dva šoky – covid a válka na Ukrajině – nebyly ekonomického původu a vzhledem ke svému rozměru si vyžádaly výrazné politické zásahy, jež zahýbaly ustálenými paradigmaty hospodářského cyklu. Série negativních externích nabídkových šoků tak paradoxně nevedla k natolik vážnému nárůstu nezaměstnanosti v eurozóně, jaký by bylo možné očekávat, pokud by odpovědné instituce nevystupovaly tak aktivně. Nejednalo se přitom jen o opatření typu „kurzarbeit“. Záchranné programy zabránily vlně bankrotů firem, jež by jinak pravděpodobně nastala. Dlužno podotknout, že nic z toho nebylo zadarmo. Vyhlazení cyklického propadu proběhlo, nejen v eurozóně, na dluh.^[29] Dalším specifikem pak bylo, že inflační tsunami vzedmutá výbuchem cen energetických komodit smetla spíše spotřebitele, zatímco mnozí producenti se na velké vlně svezli, když dokázali navýšit své ziskové marže. Válka na Ukrajině ovšem ovlivnila trh práce v eurozóně i jinak. Členské země, v čele s Německem, přijaly na své území v krátké době nezanedbatelné množství uprchlíků. Zdá se však, že mimořádně napjatý trh práce by je mohl absorbovat.^[30]

Zároveň s tím prochází trh práce v eurozóně postupnými strukturálními změnami. S tím se mění i normativní vnímání toho, jak nízká míra nezaměstnanosti je ještě pro ekonomiku prospěšná, případně kdy už jsou na místě obavy z přílišného přehřívání ekonomiky. Současná úroveň nezaměstnanosti se zdá být blízko odhadů své rovnovážné úrovně a neměla by pro eurozónu představovat hrozbu. Obzvláště v některých zemích zůstává stále prostor pro její snižování. V jiných je situace napjatější. V zemích s velmi nízkou nezaměstnaností přitom chybí především kvalifikovaná pracovní síla. Tento strukturální nesoulad mezi poptávkou a nabídkou by mohl alespoň částečně snížit probíhající technologický rozvoj, jenž by chybějící lidský kapitál zastoupil. Racionalizace, inovace, automatizace, robotizace, …všechny tyto senz“ace“ slibují zvýšení produktivity. V nedávné době se k nim s vervou přidala rovněž umělá inteligence, která si hledá své místo v ekonomické produkci a slibuje znovu odemknout růstový potenciál.

Autorkou je Pavla Růžičková. Názory v tomto příspěvku jsou její vlastní a neodrážejí nezbytně oficiální pozici České národní banky.

Zdroje

Arce, O., Consolo, A., Dias da Silva, A., Mohr, M. (2023). „More jobs but fewer working hours“. The ECB Blog. 7. června 2023.

Ball, L., Mankiw, N. G. (2002). „The NAIRU in Theory and Practice“. Journal of Economic Perspectives. Volume 16, No 4, s. 115-136.

Ball, L., Onken, J. (2021). „Hysteresis in unemployment: evidence from OECD estimates of the natural rate“. ECB Working Paper Series 2625.

Blanchard, O. J., Summers, L. H. (1986). „Hysteresis and the European Unemployment Problem”. NBER Macroeconomics Annual. Volume 1. MIT Press, s. 15–78.

Blanchflower, D., Bryant, K. (2019). „A Case for Full Employment: Underemployment, the Falling NAIRU and the Costs of Excess Slack“. Center on Budget and Policy Priorities. Policy Futures. 10. června.

Botelho, V., Consolo, A., Dias da Silva, A. (2021). „Hours worked in the euro area“. Economic Bulletin, Article 1, Issue 6, 2021. ECB.

Brücker, H., Ette, A., Grabka, M. M., Kosyakova, Y., Niehues, W., Rother, N., Spieß, C. K., Zinn, S., Bujard, M., Décieux, J. P., Maddox, A., Schmitz, S., Schwanhäuser, S., Siegert, M., Steinhauer, H. W. (2003). „Ukrainian refugees: Nearly half intend to stay in Germany for the longer term“. DIW Weekly Report. Volume 13, 25. července 2023. Deutsches Institut für Wirtschaftsforschung Berlin.

ECB (2002). „The unemployment-vacancy relationship in the euro area“. Monthly Bulletin, Box 6, prosinec 2002. ECB.

ECB (2023). „ECB staff macroeconomic projections for the euro area“. Září 2023.

Fabiani, S., Mestre, R. (2000). „Alternative measures of the NAIRU in the euro area: estimates and assessment”. ECB Working Paper, No 17.

Garnitz, J., Sauer, S., Schaller, D. (2023): „Arbeitskräftemangel belastet die deutsche Wirtschaft“. Ifo Schnelldienst, 2023, 76, Nr. 09, 60-64.

Modigliani, F., Papademos, L. (1975). „Targets for Monetary Policy in the Coming Year“. Brookings Papers On Economic Activity. Volume 6, Issue 1, s. 141-166.

OECD (2023). „Database Inventory 113“. OECD Economic Outlook. Volume 2023, Issue 1. Červen 2023.

Pošta. V. (2008). „NAIRU a přirozená míra nezaměstnanosti – teoretický pohled.“ Výzkumná studie 1/2008. Ministerstvo financí ČR.

Rusticelli, E., Turner, D., Cavalleri, M. C. (2015). „Incorporating Anchored Inflation Expectations in the Phillips Curve and in the Derivation of OECD Measures of Equilibrium Unemployment“. OECD Economics Department Working Papers 1231, OECD Publishing.

Klíčová slova

eurozóna, nezaměstnanost, bankroty, NAIRU, Beveridgeova křivka

JEL Klasifikace

E24, J23, J63

---

^[1] Konkrétní hodnoty se mohou lehce lišit. U časové řady dochází k častým revizím, které jsou však obvykle jen v řádu desetiny procentního bodu.

^[2] V době psaní tohoto článku byla poslední dostupná data za všechny země eurozóny za druhé čtvrtletí 2023. Nejrychleji rostoucími ekonomikami eurozóny byly: Malta, Řecko, Portugalsko, Chorvatsko, Kypr a Španělsko.

^[3] V době psaní tohoto článku byla poslední dostupná data za září 2023.

^[4] Všechny tři uvedené krize přesto měly své ekonomické poražené, kteří všemožnými záchrannými sítěmi propadli a s celkově optimistickým hodnocením by nemohli souhlasit.

^[5] Toto vyhlášení však může být pouze předběžné a nemusí tak vždy nakonec znamenat ukončení činnosti.

^[6] V době psaní tohoto článku byla poslední dostupná data za druhé čtvrtletí 2023.

^[7] Ve Španělsku je pohled na strukturu konkurzů obdobný, jen s tím rozdílem, že předcovidovou úroveň velmi záhy překonala všechna odvětví a naposledy byl počet vyhlášených bankrotů v ubytování, stravování a pohostinství i v dopravě a skladování téměř pětinásobný ve srovnání s posledním čtvrtletím 2019.

^[8] A to od samého počátku sledování statistiky Eurostatem. Časové řady bankrotů a registrací právnických osob jsou dostupné od roku 2015.

^[9] Vývoji marží v eurozóně se věnoval již článek Soni Benecké „Jak přispělo zdražování firem ke dnešní inflaci v eurozóně?“ v Globálním ekonomickém výhledu ze září 2022.

^[10] ECB (2023)

^[11] Z anglického „labour hoarding“.

^[12] Garnitz a kol. (2023)

^[13] U pracovníků s nízkou kvalifikací je to v obou zmíněných sektorech jen 15 %.

^[14] Hodnoty se liší v závislosti na zvolené statistice. Zde byla použita data za celkovou zaměstnanost ve věkové kategorii 20–64 let na základě European Labour Force Survey, která vychází z konceptu rezidentnosti.

^[15] Ve stejné věkové kategorii vzrostla míra participace na pracovním trhu mezi lety 2010 a 2019 ze 75 % na 78 %. Po covidovém propadu se vrátila k trendovému růstu, jehož tempo se v posledních čtvrtletích zrychluje. Aktuálně činí míra participace 80 %. V ostatních věkových kategoriích (např. 15–64 let nebo 15–74 let) je vývoj kvalitativně obdobný.

^[16] Více než 80 % dosahuje míra zaměstnanosti ještě na Maltě a v Estonsku. Malta je přitom výjimečná tím, k jak výrazné změně na tamním pracovním trhu v průběhu posledních necelých 15 let došlo. V roce 2009 totiž byla zaměstnanost na Maltě úplně nejnižší ze všech zemí eurozóny (59 %). Po celé období však setrvale strmě rostla a nyní se Malta nachází na druhé příčce, hned za Nizozemskem.

^[17] Nemusí přitom jít čistě o vyšší nemocnost pracovníků z pohledu jejich objektivního zdravotního stavu (byť se zdá, že důslednost proticovidových opatření z počátku pandemie vedla mimoděk ke snížení obranyschopnosti obyvatelstva proti běžným virovým nákazám, a za vyšší nemocností stojí v nezanedbatelné míře i postcovidový syndrom (někdy nazývaný též jako chronický či dlouhý covid)), ale také o posun v pracovní kultuře, kdy se proměnilo vnímání toho, v jakém zdravotním stavu je ještě přípustné, aby byl pracovník přítomen na pracovišti.

^[18] Konceptů rovnovážné míry nezaměstnanosti existuje vícero. Více o tomto tématu viz např. Pošta (2008).

^[19] Z anglického „non-accelerating inflation rate of unemployment“. Autory pojmu jsou Modigliani a Papademos (1975) a na rozdíl od mnoha jiných se jedná spíše o empirický, než teoretický koncept přístupu k rovnovážné míře nezaměstnanosti. Podrobnější popis konceptu a jeho role v makroekonomické analýze viz např. Ball a Mankiw (2002). Diskuze ohledně metod odhadu NAIRU a jejich vývoje v čase viz např. Fabiani a Mestre (2000).

^[20] Z anglického „non-accelerating wage (inflation) rate of unemployment“.

^[21] Odhady sahající před samotný vznik eurozóny ukazují setrvalý nárůst NAIRU minimálně od 70. let zhruba do poloviny 80. let minulého století a následně opět od roku 1990. Viz např. Fabiani a Mestre (2000).

^[22] Mezi institucionální faktory snižující strukturální míru nezaměstnanosti však patří i legislativní změny, jež mají za následek odchod části nezaměstnaných z pracovního trhu, a to nejčastěji příslušníků těch společenských skupin, v nichž je míra nezaměstnanosti typicky vyšší, než je celospolečenský průměr. Příkladem takových politických kroků může být např. štědřejší přístup k přidělování invalidního důchodu nebo třeba přísnější postih trestné činnosti vedoucí k vyššímu počtu vězňů. Více viz Ball a Mankiw (2002). Tyto strukturální faktory se však projevovaly ve vývoji rovnovážné míry nezaměstnanosti spíše v hlubší minulosti.

^[23] Na fenomén poprvé upozornili Blanchard a Summers (1986). Tímto pojmem původně pocházejícím z fyziky se v ekonomii popisuje stav, kdy přirozená míra nezaměstnanosti závisí na předchozí pozorované míře nezaměstnanosti.

^[24] V době psaní tohoto článku byla poslední dostupná data za září 2023.

^[25] Z téhož důvodu se upouští i od použití NAIRU k výpočtům potenciálního výstupu a fiskální pozice. Např. OECD, která dříve odhady NAIRU pro jednotlivé země publikovala, v roce 2018 poupravila metodologii o zohlednění ukotvených inflačních očekávání (viz Rusticelli a kol. (2015)) a přejmenovala časovou řadu na „rovnovážnou míru nezaměstnanosti“. V roce 2021 však i od jejího zveřejňování upustila a pro své výpočty potenciálního výstupu již NAIRU nevyužívá. (OECD, 2023)

^[26] V době psaní tohoto článku byla poslední dostupná data z říjnového šetření.

^[27] Více viz např. ECB (2002).

^[28] V době psaní tohoto článku byla poslední dostupná data za druhé čtvrtletí 2023.

^[29] Tématu se věnoval podrobněji článek Martina Kábrta „Kdo zaplatí covidové zadlužení?“ v Globálním ekonomickém výhledu z října 2023.

^[30] V Německu je více než milion ukrajinských uprchlíků, velkou část nicméně tvoří děti a ženy o ně pečující. Podle červencové studie Brücker a kol. (2023) bylo zaměstnáno již 18 % uprchlíků z Ukrajiny ve věkové kategorii 18–64 let. Velkou překážku prozatím stále představuje jazyková bariéra, Německo nicméně poskytuje uprchlíkům jazykové kurzy.