Surovinová bezpečnost – co je doma, to se počítá

SUROVINOVÁ BEZPEČNOST – CO JE DOMA, TO SE POČÍTÁ

Soupeření o přístup k surovinovým zdrojům není v lidské historii vůbec nic nového, přesto je téma surovinové bezpečnosti stále více skloňovaným pojmem. Čím to je?

Zeche Zollern v německém Dortmundu – těžba uhlí už je tady minulostí. Foto: Shutterstock

Zásadní impuls soupeření o nerostné zdroje dostal světový trh se surovinami krátce po roce 2000, kdy začalo docházet k rozsáhlé modernizaci části zemí někdejšího třetího světa, a to zemí často s obrovskými populacemi, jako jsou Čína, Indie, Indonésie, Brazílie či Vietnam. Domácí spotřeba řady komodit zaznamenávala v těchto zemích strmý růst a svět surovin se díky tomu začal zásadně proměňovat – z řady zemí, které tradičně bývaly producenty a vývozci surovin se najednou stávaly spotřebitelé a v některých případech dokonce čistí dovozci surovin. Díky tomu vzrostly ceny mnoha komodit a moc na tom nezměnila ani následná hospodářská krize, ani pandemie covidu.

Právě naopak, covid ukázal, jak křehké a zranitelné mohou být mezinárodní obchodní vztahy a také krutou pravdu, že i nadále platí staré přísloví, že co je doma, to se počítá. Také díky této zkušenosti téma surovinové bezpečnosti evropského kontinentu dále akcelerovalo. Posledním impulsem byla samozřejmě ruská agrese vůči Ukrajině, která Evropě jasně ukázala, že přerušení dodávek konkrétních surovin není žádné akademické teoretizování, ale reálná hrozba.

EVROPSKÁ SPECIFIKA

Jak na tom tedy náš kontinent, v porovnání s ostatními globálními hráči, je?

Evropa má ve světě nerostných surovin dvě specifika:

• Díky tisícileté tradici těžby byla nejbohatší evropská ložiska některých druhů surovin v průběhu staletí již vydobyta – což rozhodně neznamená, že by náš kontinent neměl stále zajímavé zásoby některých surovin, jen zpravidla již nemáme jejich rozsáhlá, snadno přístupná a bohatá ložiska. Ta již často byla využita generacemi před námi.
• Část evropských zemí propadla v 70., 80. a 90. letech minulého století sladké a naivní iluzi, že nerostné suroviny jsou levné, na světovém trhu snadno dostupné a není třeba si naši krásnou evropskou krajinu špinit těžbou, neboť bohatá Evropa si vždycky koupí vše, co bude potřebovat. Součástí této chybné politiky bylo i zanedbání průběžného geologického průzkumu v řadě zemí, takže řada evropských států disponuje velmi omezenými informacemi o existenci či neexistenci zdrojů a zásob moderních high-tech komodit potřebných pro nová průmyslová odvětví. Neboť technologický pokrok mezitím způsobil, že se surovinový průmysl posunul k úplně novým komoditám či pro ty tradiční našel nová využití.

ZRANITELNÍ A VYDÍRATELNÍ

Výsledkem byl postupný nárůst dovozní závislosti Evropy v mnoha nerostných komoditách do té míry, že jsme jako kontinent zranitelní a vydíratelní. Tady jsme svědky velmi podstatného rysu, se kterým musí evropský kontinent ve svých úvahách pracovat: v Evropě, která je sice významným spotřebitelem nerostných surovin, avšak jejich velmi zanedbatelným producentem, se nové trendy v surovinovém průmyslu nerodí. Ty vznikají v jiných regionech, které v produkci surovin hrají významnější roli.

Evropa si naštěstí svoji situaci již uvědomila a snaží se svoji pozici posílit. První vlaštovkou byla vizionářská celoevropská surovinová strategie Raw Materials Initiative, jejíž principy byly rozpracovány i v české státní surovinové politice. Nejnověji Evropská komise představila dokument Critical Raw Materials Act, první pokus o celoevropský legislativní rámec, který by měl usnadnit přístup k surovinám. Dobrou zprávou je, že na přípravě obou dokumentů se zásadním způsobem podíleli čeští experti.

PAVEL KAVINA, analytik nerostných surovin