Chaos je žebřík - současné USA a Čína jsou v předrevoluční fázi

Někteří lidé si prostě přejí chaos. Protože „chaos je žebřík“, jak říkala jedna z postav ze seriálu Hra o trůny. Studie ukazuje, že někteří lidé, kteří se rekrutují především ze skupin „historicky privilegovaní“ nebo „marginalizovaní“, jsou motivováni šířit politické lži a fámy ne proto, že chtějí podpořit svou politickou stranu, ale jen proto, že chtějí rozpoutat chaos a "spálit" celý politický řád v naději, že tím získají status.

To mi připomnělo dvě věci. Za prvé, knihu Podvolení, kde Michel Houellebecq píše "Pro lidi žijící, a úspěšně, v určitém společenském systému je pravděpodobně nemožné představit si hledisko těch, kteří od systému nikdy nic nečekali, a nijak je tudíž neděsí úvahy o jeho zničení."



Za druhé, knížku Petera Turchina, kde popisuje, jaké síly vedou k úpadku národů, politickým turbulencím a rozkladům a revolucím? Rostoucí nerovnost z definice znamená, že osoba s mediánovým příjmem bude stále více zaostávat za osobou s průměrným příjmem. A stále více a více za horními 10% nebo 1%.

Vrchol příjmové distribuce (horní decil nebo horní percentil) můžeme nazvat elitou. Co se tam nahoře děje? Rostoucí nerovnost znamená, že se zvyšuje výhoda plynoucí z toho, že se nacházíte mezi elitou = "poptávka" po těchto nejvyšších místech roste. Pokud se elita skládá, jako v dnešních USA, z manažerů, investičních bankéřů, podnikových právníků, bude narůstat snaha studovat nejlukrativnější obory a osvojovat si takový typ chování a postojů, který s největší pravděpodobností povede ke vstupu mezi elitu.

Pokud tak učiní více lidí, než je počet elitních pozic, následuje hra na prázdné židle. Ne každý z aspirantů na elitu se prosadí. Následuje rozkol v elitě, který vzniká zklamáním rádoby elity bojující o nejvyšší pozice. Kombinace rostoucí nerovnosti a "nadprodukce" elit vede k předrevoluční situaci. Aby došlo ke zhroucení, musíme mít různé elity, které mezi sebou bojují, přičemž jedna z nich získá podporu "lidu", aby zvítězila.

Turchinův jednoduchý model dobře sedí na známou historii. Například Francouzská revoluce = stagnace příjmů, opakující se hladomory, rozdělená elita (aristokracie a část duchovenstva proti rostoucí třídě městských obchodníků). Rusko v roce 1917: část aristokracie po zrušení nevolnictví přišla o pozemkový majetek a bohatství a nemohla to kompenzovat dobře placenými státními místy. Statistika počtu revolucionářů, kteří byli sami nebo jejich rodiny zchudlými šlechtici, je zarážející.

Turchin ukazuje, že současné USA jsou také v předrevoluční fázi, kde se vytvořila aspirující elita. Té se zatím nepodařilo dosáhnout vrcholu a ideologicky se vymezuje proti imigraci, globalizaci a "woke". A snaží se ovládnout republikánskou stranu. Vládnoucí elita se v letech 1980-2008 těšila mimořádné jízdě a její pohled na svět (neoliberální kapitalismus, credentialism a politika identity) byl přítomen jak u demokratů, tak republikánů. Turchin považuje současný politický boj v USA za snahu vládnoucí třídy (zoufale) odrazit útok na svou ideologii, a především na své ekonomické postavení ze strany ambiciózní elity, která získává podporu nespokojené střední třídy.

Mnohé z předrevolučních příznaků jsou přítomné: nefunkční politický systém, silné rozštěpení mezi stranami, nedostatečné politické zastoupení outsiderů. Gethin, Martínez-Toledano a Piketty ukazují, že ve všech západních demokraciích se levicové nebo sociálnědemokratické strany staly stranami vzdělaných elit, zatímco dělnická a střední třída ztratila svůj vliv i zastoupení. Turchin ukazuje, že na jednu stranu je americký politický systém pružný a schopný odolat otřesům. Na druhou stranu hluboké nepochopení a nezájem o názor druhé strany, což je zdokumentované, je právě jednou z charakteristik předrevolučních dob.

Turchinův model platí i pro Čínu: rostoucí nerovnost a přetlak mezi elitou. Hospodářský růst vytlačil administrativní třídu ve prospěch osob spojených se soukromým sektorem (kapitalistů).

Jeho model vnitřního rozkladu tak získává geopolitický rozměr. Boj o globální nadvládu mezi USA a Čínou si pak lze představit jako otázku, čí politický systém upadne jako první.

Pokud Čína, tak bude muset omezit své zahraniční ambice a přijmout roli subalterní mocnosti vůči USA i v Asii. Pokud USA, tak se přikloní k izolacionismu a budou se muset smířit s rostoucí čínskou mocí v Asii, čímž ztratí kontrolní moc v nejdynamičtější části světa.

David Navrátil