Lidé netuší, kolik pokladů takový archiv ukrývá, říká Jana Barbora Slaběňáková

Pamětní kniha MU s originálním podpisem T. G. Masaryka, nálezy ze základního kamene právnické fakulty či Vyhláška o uzavření českých vysokých škol nacisty ze 17. listopadu 1939. Nejen tyto poklady ukrývá Archiv MU, který sídlí v budově Krajského úřadu Jihomoravského kraje na Žerotínově náměstí.

Putováním po historii Masarykovy univerzity startuje náš letní seriál, v němž blíže představíme jednotlivá pracoviště spadající pod správu Kulturního centra MU. Průvodkyní univerzitním archivem nám bude Jana Barbora Slaběňáková, která jej třetím rokem vede.

Jana Barbora Slaběňáková vystudovala historii a archivnictví na Filozofické fakultě MU. K archivnictví se ale dostala spíše náhodou. Původně jsem chtěla studovat pouze historii, ale v době mého nástupu bylo možné tento obor studovat pouze dvouoborově. Váhala jsem, jaký si tedy zvolit druhý obor. Předtím, než bylo nutné se definitivně rozhodnout, jsem navštívila den otevřených dveří na FF MU. Na chodbě jsem se dala do řeči s vyučující z oboru archivnictví a její vyprávění o oboru jako takovém, o náplni výuky a dovednostech, které bychom se učili, mě natolik zaujalo, že jsem se poté rozhodla zkusit k historii přibrat právě tento obor. Jakožto tehdejší studentku Průmyslové školy stavební mě po tomto rozhodnutí ale čekaly náročné přípravy například na přijímací zkoušky z latiny, kterou jsem do té doby nikdy neměla, vysvětluje Jana B. Slaběňáková.

Už během studia začala Jana B. Slaběňáková víc tíhnout právě k samotné archivařině. Ještě na konci školy se mi podařilo sehnat první práci v archivu na plný úvazek, a to v tehdejším Archivu Ministerstva vnitra ČR, pozdějším Archivu bezpečnostních složek. Ten se nacházel v katastru obce Kanice, uprostřed lesa na Hádecké planině, říká.

V Archivu MU, který má v současné době celkem šest zaměstnanců, pracuje Jana B. Slaběňáková od května 2015. Od listopadu 2021 je i jeho ředitelkou. Z čistě archivní práce jsem správkyní fondů filozofické fakulty a fakulty sociálních studií. Z těchto fakult přebírám materiály k uložení do archivu, dále je zpracovávám, vyřizuji badatelské dotazy a obstarávám příslušné správní náležitosti. Také spolu s kolegyní vedeme evidenci národního archivního dědictví za náš archiv ve speciálním programu pro archiváře, ve kterém se musí evidovat veškeré archiválie v republice, vysvětluje Jana B. Slaběňáková, která je současně i zástupkyní ve výboru Odborné skupiny vysokoškolských a vědeckých archivů při České archivní společnosti.

Z každodenní práce v archivu ji baví také komunikace s lidmi. Chodívají za námi pozůstalí rodinní příslušníci, kteří do archivu přinášejí doklady k profesní a životní dráze některé z osobností univerzity. O získávání těchto osobních fondů se hodně aktivně snažíme. Často jde o cenné korespondence, někdy i deníkové záznamy či fotografie. Baví mě i samotné zpracovávání a zpřístupňování archiválií, pokud se k němu dostanu. V poslední době je to i příprava a účast na akcích, které pořádáme, jako byla například Muzejní noc nebo letos poprvé Den otevřených dveří, přibližuje. Jednou z činností archivářů MU je i digitalizace zápisových listů studentů zpravidla z období první republiky až do roku 1950, kdy byly nahrazeny studijními spisy. K této činnosti využíváme knižní skener o velikosti A1+. Ani v archivu se tedy pochopitelně nevyhneme pokroku a moderním technologiím, ale já stejně pořád říkám, že papír je papír, s úsměvem přiznává Jana B. Slaběňáková.

Archiv MU se v minulosti několikrát stěhoval. Až do roku 2008 sídlil na Právnické fakultě MU. Odtud přesídlil do dnešního působiště na Žerotínově náměstí, kde ve stejných prostorách vystřídal Moravský zemský archiv. Jde o secesní budovu z let 1905-1907. Stále uvnitř najdeme původní vybavení včetně secesních regálů, podlah nebo kovových secesních rolet, popisuje Jana B. Slaběňáková. Prostory archivu zabírají celkovou plochu 1 220 čtverečních metrů a jsou rozčleněny do šesti místností: badatelny, pořádací místnosti, dvou depozitářů, trezoru a spojovací chodby. Archiválie se počítají na běžné metry, a ty v našem archivu čítají na 2 600 běžných metrů. Archiv ukládá nejen úřední materiály, ale máme i okolo sto padesáti osobních pozůstalostí univerzitních osobností, například mohu jmenovat fond Arna Nováka či Olega Suse, uvádí ředitelka archivu.

K cenným archivním kouskům patří například nálezy ze základního kamene právnické fakulty. Pamětní listina z 9. 6. 1928 je podepsána i prezidentem T. G. Masarykem, který kladení kamene přihlížel. Další cenností je Vyhláška o uzavření českých vysokých škol nacisty ze 17. listopadu 1939. Archiv MU vlastní i rozsáhlou sbírku pamětních medailí MU i jiných univerzit. V rámci fotosbírek je zajímavý například soubor fotografií maleb v baru gestapa v budově právnické fakulty, která byla právě gestapem obsazena.

Jedním z nejcennějších kousků archivu je i pamětní kniha MU. Jsou v ní zachyceny všechny významné návštěvy univerzity od roku 1924, kdy byla kniha slavnostně dána do užívání. Obsahuje i originální podpis prezidenta T. G. Masaryka z roku 1929, tedy pět let po jejím založení. Poslední zápis v knize je z roku 2014, kdy byla tzv. uzavřena. Kniha má za sebou poměrně pohnutý osud. V období 2. světové války ji zachránil statečný univerzitní úředník, který knihu uschoval u svých příbuzných, a ti ji zakopali na zahradě svého domu a po válce slavnostně odevzdali, přibližuje Jana B. Slaběňáková. Z vlastních zkušeností potvrzuje, že mezi lidmi stále panuje o archivech zkreslená představa.

Často není dokonce vůbec žádná. Lidé si archiv ztotožňují s knihovnou, která má ovšem zcela jiný účel, popřípadě se ptají, zda se staráme o archivní víno, nebo jsme kronikáři. Podobné je to i s naší prací. Občas lidé mívají mylnou představu, že vlastně jakoby nic neděláme, jen sedíme a oprašujeme archiválie. Myslí si, že naše práce musí být strašně nudná. Ale asi se tomu nedá divit, protože normální člověk se do archivu většinou nedostane. Až do doby, dokud neřeší například nutnost doložit něco z historie své rodiny či své vlastní. Pochopitelně pak ani netuší, kolik pokladů takový archiv ukrývá, popisuje.

Jana B. Slaběňáková přímo na svojí osobě vyvrací i zažitý mýtus o tom, že v archivu pracuje jen někdo neakční a nudný. Sama jsem hodně akční. Zpívám ve sboru, hraji na kytaru, ráda fotím, miluji jízdu na kole a zejména cestování. Zrovna na dovolenou jsem letos jela do Uzbekistánu. Mojí dlouholetou zálibou jsou také kamenné smírčí kříže. Jsem autorkou webu Kamenné kříže a křížové kameny i členkou Společnosti pro výzkum kamenných křížů, vyjmenovává Jana B. Slaběňáková.

i