Veřejné finance ozdraví hlavně chudnoucí střední třída. Fialova vláda tak ale svůj slib jejich ozdravení splní

Nová prognóza vývoje českých veřejných financí z pera Evropské komise vyznívá pro Fialovu vládu příznivě. Prognózovaná základní stabilizace veřejných financí ČR ale proběhne z velké části skrze „inflační zdanění“ lidí. Největší tíži inflačního zdanění nese střední vrstva. Tuzemské veřejné finance tak v současnosti neozdravuje ani tak vláda, jako spíše právě střední třída, jež se na rozdíl od nejchudších a nejbohatších musí smířit s opravdu citelným propadem své životní úrovně.

Podle zmíněné prognózy, kterou Brusel zveřejnil minulý týden (viz https://economy-finance.ec.europa.eu/system/files/2023-05/ip200_en_1.pdf) Česko již v příštím roce stlačí schodek veřejných financí na úroveň rovných tří procent hrubého domácího produktu (ibid, str. 175). Na uzdě, totiž citelně pod průměrem EU tak udrží celkové zadlužení v poměru k HDP a rovněž úrokové platby související s dluhem (ibid, str. 176).

Pokud se prognóza naplní, budou moci strany vládní koalice už před řádnými sněmovními volbami roku 2025 deklarovat splnění svého klíčového slibu. Tím je právě snížení schodku veřejných financí na či ideálně pod úroveň tří procent HDP do roku 2025.

Fialova vláda se konsolidačním balíčkem, jejž představila předminulý týden, snaží nárůst objemu zadlužování alespoň základním způsobem stabilizovat. Podle prognózy Bruselu se stabilizace nakonec podaří, ovšem zejména kvůli výraznému růstu nominálního hrubého domácího produktu. Tento ukazatel citelně zvyšuje mimořádná inflace v Česku, nejvyšší za několik posledních desetiletí. Právě i z důvodu mimořádné inflace, a takzvaného „inflačního zdanění“ obyvatelstva, se Česku podaří už letos podle Komise snížit poměr veřejného zadlužení k HDP na zhruba 43 procent, kde setrvá i v příštím roce. Úroveň veřejného zadlužení tak zůstane hluboce pod úrovní průměru EU, která má letos i v roce 2024 činit zhruba 83 procent HDP. Citelně pod úrovní průměru EU a eurozóny zůstane v letech 2023 a 2024 také objem úrokových výdajů českého státu souvisejících s dluhem. Ty v obou zmíněných letech zůstanou citelně podprůměrné i přes nárůst zadlužení a současně přes růst úrokových sazeb.

Ač tyto výsledky bude vláda nepochybně vydávat za svůj úspěch, situace je složitější. A to právě z toho důvodu, že lví podíl na nich nemá osekávání veřejných výdajů a vůbec snižování schodku státního rozpočtu, ale ona mimořádná inflace, resp. s ní související snížení životní úrovně obyvatelstva, které ekonomové leckdy označují za „inflační daň“. Její největší břímě přitom nese střední vrstva, která je tedy skutečným stěžejním strůjcem ozdravování veřejných financí. Za mimořádně vysokou loňskou inflaci vskutku zaplatila v Česku hlavně střední třída. Na rozdíl od nejchudších a nejbohatších vrstev. Za využití nové statistiky subsektorů domácností k takovému závěru dospívá studie čerstvě zveřejněná na stránkách České národní banky (viz Nerovný dopad inflace na české domácnosti: poznatky z národních účtů) 

Zatímco česká ekonomika jako celek loni solidně bohatla, lidé, zejména právě střední třída, zpravidla dramaticky chudli, neboť jejich výdělky reálně, tedy v očištění právě o inflaci, klesaly nejvíce v historii. Tento paradox má dvě příčiny. 

Zaprvé, obrovská část bohatství, které svojí prací vytvářejí lidé v Česku, mizí za hranice. Zejména ve formě stovek miliard korun dividend. V míře odlivu bohatství za hranice má Česko ve světě jen málo srovnatelných konkurentů.

Zadruhé, ne úplně všichni lidé v Česku loni dramaticky chudli. Loni totiž navíc vedle odlivu stovek miliard dividend došlo k výraznému navýšení podílu zisků firem na celkovém výkonu ekonomiky. Podstatnou složkou obecné inflace tak loni byla takzvaná inflace zisků firem.

Prostor inflaci zisků z velké části nechtěně otevřeli i mnozí politici, kteří proklamacemi typu té, že i „Česko je ve válce“ celou loňskou situaci dramatizovali. Chtěli tak burcovat veřejnost a zároveň vyslat signál mezinárodní scéně, jenž měl přesvědčivě ozřejmit, na čí straně Česko stojí. To se podařilo a jejich rozhodný postoj sklidil na mezinárodní scéně zasloužené ovace. Jenže tím současně dodali celé situaci právě ještě na dramatičnosti a naléhavosti, takže vyburcovaná, ale i vystrašená veřejnost byla ochotna firmám tolerovat abnormální navýšení marží a zisků. Takové, které by jinak běžný konkurenční boj a standardní hospodárnost a spotřebitelská obezřetnost řadového zákazníka nepřipustily.

Nejvyšší inflace za posledních několik desetiletí přitom loni drtila hlavně střední třídu. Ta se totiž příliš nemá, jak bránit. Za její životní úroveň nebojuje vlivný neziskový sektor, jehož doménou je pomoc těm sociálně nejzranitelnějším. Tito nejchudší loni dokonce z velké části zůstali i přes velkou inflaci „na svém“, zjišťuje již zmiňovaná studie.

Nejbohatší lidé pak zůstali rovněž z velké části uchráněni, podobně jako ti nejchudší. Mají totiž dividendové příjmy díky vlastnictví akcií firem a podniků, které těžily ze zmíněné inflace zisků. Bohatí lidé také často pronajímají nemovitosti, jichž vlastní více. Využili tak – jako firmy a podniky – „válečné atmosféry“ ve společnosti. A zvýšili nájemné v pronajímaných nemovitostech nad rámec objektivního růstu nákladů. Pronajímají je zhusta střední třídě, která ale nedosáhne například na loni navýšené příspěvky na bydlení jako nejchudší.

Mimořádná inflace loňského roku tak ve výsledku znamenala nejen výrazné obecné zdražování. Ale také – a zejména – obrovský přesun bohatství. Jednak za hranice republiky, jednak od středních vrstev k již bohatým lidem, tedy například k vrcholným manažerům firem a podniků či k jejich akcionářům. Vládě pak rapidní inflace, ochuzující hlavně střední třídu, umožní už v příštím roce stabilizovat veřejné finance a splnit svůj klíčový slib.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na Facebooku