Dluhopisy řešením ožehavých bankovních kauz !?

Dříve či později se poškození akcionáři a klienti soukromých českých bank a neoprávněně stíhaní manažeři a podnikatelé dočkají spravedlnosti. Čas, nové finanční znalosti, vyšší profesionalita české policie, jejich vyšetřovatelů, státních zástupců, soudců i koneckonců politiků a redaktorů tisku, rozhlasu a televize, to vše pak přinese zásadní otázku:“Jaká má být výše odškodnění?“

Historická zkušenost s inkvizicí

Perzekuce prováděné ze strany představitelů státu vůči občanům a soukromým osobám nejsou v dějinách lidstva spojeny pouze s fašismem a komunismem. Český fanatický jezuitský kazatel Antonín Koniáš (1691-1760), autor díla „Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající“, ale stejně tak bývalý republikánský senátor a předseda senátního podvýboru pro vyšetřování vládních úřadů McCarthy, za jehož úřadování (1950-1954) se odpírání udavačství trestalo v USA vězením, budou pro Evropany a Američany navždy ztělesněním období, kdy nejen panovníci, resp. politici, ale téměř celá feudální anebo i demokratická společnost selhala při ochraně lidského života a soukromých práv svých občanů.

Existují tři hlavní příčiny jevů, kterými se vyznačuje inkvizitorství, fašismus, stalinismus nebo mccarthismus. První příčinou je skutečnost, že přirozený vývoj společnosti čas od času dospěje vždy do krize, a to zejména v důsledku toho, že znalosti člověka o zákonitostech společenského vývoje se zpožďují za tímto vývojem, což vede k tomu, že v určitých obdobích nám chybí schopnost řešit vzniklé problémy, jakými byly například hladomory nebo hospodářské krize či jakými jsou dnes zejména finanční krize. Druhou příčinou je to, že v období krize ve společnosti se k moci mohou snadno, a to i na základě demokratických voleb, dostat lidé s inkvizitorským charakterem. Ani oni sice neznají způsob řešení vzniklé krize společnosti, ale podaří se jim obrátit pozornost širokých vrstev obyvatelstva k údajným viníkům. Není náhodou, že za tyto viníky jsou vždy označeni lidé, kteří jsou v důsledku svých schopností úspěšní, tzn. spisovatelé, umělci, podnikatelé, manažeři a ti, kdo mají jiné názory, než zastávají zmínění inkvizitoři. Třetí příčinou je přirozená touha těch, kteří právě získali moc, tuto moc rozšířit, a to i cestou zabavování majetku soukromým osobám.

Pro zdůvodnění zabavování soukromého majetku, který je jedním z nejdůležitějších kořenů, z něhož vyrůstá naše civilizace, potřebují inkvizitoři pochopitelně silný argument, kterým by přesvědčili sami sebe i širokou veřejnost o „morálnosti“ svých kroků. Vzhledem k tomu, že představitelé státu určují zákony i jejich výklad, je nejjednodušší metodou k tomuto cíli kriminalizace názorů a podnikatelské činnosti údajných viníků krize společnosti.              

Jak Češi přišli k penězům

         První příčinou zahájení novodobých perzekucí vůči občanům České republiky, která byla a i nadále je spojena se snahou o zabavení majetku a uvěznění několika desítek tisíc osob,  byl vznik obtížně vysvětlitelné hospodářské a finanční krize ve druhé polovině devadesátých let 20. století.

Je skutečností, že první česká vláda, sestavená zejména občanskými demokraty, nedokázala odhalit jednoduchou finanční pravdu. Po listopadu 1989 vytvořily banky pomocí nových bankovních úvěrů podnikům a podnikatelům přibližně 3000 miliard korun nových finančních prostředků. Z tohoto objemu vypláceli podnikatelé mzdy, platili úroky, daně, zdravotní a sociální pojištění a také z těchto prostředků platili státu, když od něj v privatizaci nakupovali podniky. To znamená, že podnikatelskými úvěry vytvořené finanční prostředky (peníze) se přesunuly na účty domácností, bank a státu. Přibližně 2500 miliard korun se vrátilo (v důsledku plateb občanů, bank a státu za zboží a služby podnikům) zpět na podnikatelské účty, kde byly použity na splacení úvěrů, čímž v souladu s finančními principy zanikly. Zbývajících 500 miliard korun, tj. rozdíl 3000 vytvořených minus 2500 splacených miliard korun, se ani neukradlo, ale ani neztratilo, neboť jsou od uvedeného období na spořících účtech téměř pěti milionů českých domácností, pro které jsou finanční rezervou, kterou občané neutratí, a tím ani neumožní, aby se tyto peníze vrátily zpět na účty podniků, odkud je domácnosti prakticky získaly.

V případě znalosti finančních zákonů mohl Václav Klaus elegantně odpovědět na výroky Miloše Zemana (tzn. na jeho výroky o „spálené zemi“,  „krytí podvodníků“ atd.) jednoduchou statistikou o tom, jak se za jeho vlády zvýšila hodnota soukromého majetku a jak se výše úspor domácností zvýšila o 500 miliard korun. Dále mohl říci, že 500 miliard korun podnikatelských úvěrů zůstane navždy nesplaceno, neboť se dopustil společně s guvernérem centrální banky chyby ve fiskální a měnové politice. Zkrátka při zvolené metodě privatizace, kdy nové soukromé firmy nakupovaly na úvěr nejen majetek, ale mnohdy zejména staré dluhy státních podniků, dále při finanční politice, založené na udržování vysokých úroků a vyrovnaném státním rozpočtu, a v neposlední řadě v důsledku zmíněné tvorby úspor u obyvatelstva, neměla podnikatelská sféra z čeho nové bankovní úvěry a staré socialistické dluhy splatit. To objektivně muselo vést ke krizi bank, které tyto úvěry podnikové sféře poskytovaly.

Tyto finanční znalosti by vládu občanských demokratů dovedly již v letech 1996 až 1997 k transformaci nesplatitelných podnikatelských úvěrů na přirozený státní dluh, což se dnes nakonec přes Českou konsolidační agenturu (ČKA) stejně děje. Místo toho však vláda v daném období udělala úplný opak toho, co měla. Její rozpočtové balíčky (škrty výdajů státu) a krok centrální banky, která zvýšila úroky, vedly definitivně k uzavření možnosti finančního ozdravení soukromého podnikatelského a bankovního sektoru. Finanční krize pak přirozeně přerostla v hospodářskou krizi.

Jak Češi přišli o iluze

         Všeobecná neznalost pravých příčin finanční a hospodářské krize byla, zásluhou vlády sociální demokracie, tzn. v důsledku její schopnosti označit bankéře a podnikatele za údajné pravé viníky finanční a hospodářské krize, a dále v důsledku i její schopnosti je kriminalizovat, doplněna o druhou a třetí podmínku vzniku inkvizitorského prostředí uvnitř rodící se demokracie v České republice. I z úst nejpopulárnějších politiků sociální demokracie bylo v takové atmosféře možné slyšet výroky typu: „Musíme ty lidi přece obvinit, abychom mohli vyšetřovat, zda se něčeho dopustili nebo nikoli.“

         Tak došlo k tomu, že zatímco se bankovní kostlivci, tj. zmíněných 500 miliard korun nesplatitelných bankovních úvěrů, přesouvali do konsolidační instituce, vytvářeli se policejní kostlivci. To znamená, že se zvyšoval počet osob, které byly a stále jsou nějakým způsobem perzekuovány ze strany státu. Pravděpodobně nejčetnějším typem kostlivce ve skříních státních zástupců a vyšetřovatelů jsou zahájená trestní stíhání pro údajné porušení povinností při správě cizího majetku. Lze předpokládat, že po několika letech marného hledání důkazů o porušení zákona bude docházet trpělivost nejen těm, kteří jsou neoprávněně stíháni nebo obviňováni, ale i těm, kterým tyto spisy leží ve stolech a začínají si uvědomovat narůstající vlastní zodpovědnost za průtahy v celém trestním řízení zejména proti osobám, které se nedopustily porušení zákona.

 Ztrátu iluzí o receptu na řešení krize, který měl označení „Akce čisté ruce“,  však přinesla zejména ta skutečnost, že státní instituce, které svojí finanční politikou prakticky vytvořily zmíněných 500 miliard korun nesplatitelných úvěrů, zavedly při řešení bankovní krize jak nerovnoprávnost mezi občany, tak zavedly i nerovné postavení mezi soukromými a veřejnými subjekty na bankovním trhu. Oněch 500 miliard korun na účtech domácností na straně jedné (tj. na straně závazků bank) a 500 miliard korun nesplatitelných úvěrů na straně aktiv bank způsobilo znehodnocení majetku akcionářů a klientů soukromých bank, kterým stát odmítl stejná práva, jaká poskytl akcionářům a klientům bank, kde měl stát majoritní účast. Tím došlo podruhé (vedle zmíněné kriminalizace činnosti podnikatelů, manažerů a bankéřů) k evidentnímu porušení práv, které podle Ústavy a zákonů příslušejí občanům a soukromým subjektům v České republice.

Jak Češi přicházejí o peníze

         Současný propad důvěryhodnosti českého premiéra lze přičíst skutečnosti, že jeho vláda pokračuje ve zhoršování podnikatelského prostředí, tj. ve zmíněné kriminalizaci podnikatelů a manažerů, což mimo jiné zvyšuje - společně s návrhy na vyšší zdaňování těch, kteří nejsou odkázáni na příjmy ze státního rozpočtu - míru nezaměstnanosti v České republice, která po celou pětiletou dobu působení Vladimíra Špidly ve vládě roste. Tyto faktory pochopitelně způsobují snížení tempa růstu finančních příjmů domácností a podnikatelských subjektů.

         V nepřátelsky laděném prostředí je přirozeně omezen i přístup českých podnikatelů k bankovním úvěrům. Finanční prostředky jsou tak vytvářeny v podstatně menším objemu, což vede k deflaci a k opětovnému vytváření podmínek pro vznik hospodářské krize, která může mít tentokrát charakter vleklé (desetileté) japonské krize. Velmi negativně působí na obyvatelstvo i opětovná aplikace nerovného přístupu k akcionářům a klientům Union banky.

         Neschopnost osvojit si a zavést moderní finanční politiku, realizovat promyšlenou penzijní, daňovou a rozpočtovou reformu, založenou na podpoře finančních příjmů soukromého sektoru, způsobuje, že Češi jsou každoročně ochuzováni o desítky miliard korun.

Jak Češi získají dobrou náladu

           Pokud bude chtít vláda a politická reprezentace přispět k naplnění prezidentského programu Václava Klause, jehož cílem je obnova dobré nálady u českých občanů, bude nutné provést nejméně čtyři významné změny.

         Za prvé vytvořit prostředí, které je přátelské k českým podnikatelům a které vytváří ochranu jejich investic. To znamená nejen ukončit kriminalizaci jejich činnosti, ale zejména zavést odpovídající kvalitu služeb veřejného sektoru, bez nichž se soukromý sektor neobejde stejně, jako se veřejný sektor neobejde bez daní a příjmů, které mu plynou díky aktivitě podnikatelů. Parametrem kvality je přitom i rychlost, s jakou je možné provést potřebné administrativní úkony anebo s jakou je možné se domoci svých práv v případě vymáhání pohledávky apod.

         Za druhé provést takovou finanční reformu, která podnikatelům umožní zaměstnávat větší počet lidí, získávat bankovní úvěry a záruky, a celkově tak snižovat finanční rizika, která na sebe podnikatelé - na rozdíl od manažerů a zaměstnanců veřejného sektoru - berou v mnohem větší míře.

         Za třetí vytvořit na výkonné (politické) moci nezávislé soudy, které budou přistupovat k porušování zákonů ze strany politiků, manažerů a zaměstnanců veřejného sektoru stejně, jako přistupují k porušování těchto zákonů v případě soukromých osob. Není důvod pro to, aby například členové představenstev soukromých akciových společností odpovídali za případnou škodu, kterou svým rozhodováním způsobí, celým svým majetkem, když přitom na druhé straně neexistuje ve veřejném sektoru nikdo, kdo by nesl celým svým majetkem odpovědnost za škodu, kterou soukromým osobám způsobí neoprávněným trestním stíháním nebo nekvalitním či pozdním úředním rozhodnutím.

         Za čtvrté bude nezbytné provést odškodnění akcionářů a klientů soukromých bank a odškodnění podnikatelů a manažerů, kterým v důsledku jednání státních institucí v uplynulých letech vznikla majetková újma.

Odškodnění podnikatelů a manažerů           

         Metodiku výpočtu odškodnění osob, které byly vystaveny neoprávněnému trestnímu stíhání, vazbě apod., je možné založit na jejich daňovém přiznání v roce předcházejícím zahájení perzekucí vůči jejich osobě a daňových přiznáních v letech, kdy proti nim byla prováděna perzekuce ze strany státních orgánů.

Výše odškodnění pak může být jednoduše vypočítána jako rozdíl mezi  dosaženým příjmem v posledním roce před zahájením perzekucí (vynásobeným počtem let perzekuce) a celkovým příjmem dosaženým za období perzekuce.

Příklad:

Neoprávněné trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1997 a trvalo do roku 2003.

V roce 1996 činil dle daňového přiznání příjem příslušné osoby 400 000 Kč.

Celkový příjem v letech 1997 až 2003 činil 2 100 000 Kč, tj. v průměru ročně 300 000 Kč. Výše odškodnění je potom stanovena takto: 7krát 400 000 minus částka 2 100 000, tj. 700 000 Kč neboli 100 000 Kč za každý rok trvající perzekuce.

Odškodnění akcionářů soukromých bank

         V současné době existují v zásadě tři metodické přístupy ke stanovení výše odškodnění akcionářů soukromých bank, kterým byla znehodnocena jejich investice jednáním a zásahy státních institucí.

         První přístup, který ve své „arbitráži“ uplatňuje majoritní vlastník IPB, tj. Nomura, vychází ze stanovení hodnoty banky nezávislou a renomovanou institucí. Toto ocenění se přitom v podstatě provádí na stav soukromé banky za situace, že by byla očištěna od špatných aktiv, podobně jako to udělal stát v případě ČSOB, ČS a KB. To znamená, že se prakticky vychází z toho, že povinností státu je vytvoření rovných šancí na bankovním trhu, a to bez ohledu na to, zda stát drží v některých bankách svoji majetkovou účast či nikoli.

         Druhý metodický postup, který je navrhován společností NEWFINANCES, vychází ze srovnání tří soukromých bank, tj. Agrobanky, Investiční a Poštovní banky a Union banky, jejichž akcionářům byl majetek znehodnocen, se třemi bankami, které získaly státní pomoc, tj. ČSOB, Česká spořitelna a Komerční banka, kde byl majetek nejen státu, ale i ostatních (tj. soukromých) akcionářů zhodnocen, a to z peněz daňových poplatníků. Výše odškodnění je v tomto případě vypočítána na základě výpočtu ceny akcie pomocí vztahu, který zohledňuje jednak objem poskytnutých úvěrů podnikatelskému sektoru a dále průměrnou výši podpory státu na jednu korunu aktivních úvěrů u sanovaných bank.

         Třetí možný způsob výpočtu odškodnění akcionářů soukromých bank je založen na stanovení průměrné ceny, kterou zahraniční investoři zaplatili za jednu korunu aktiv sanovaných bank, přičemž je do výpočtu zahrnuta i velikost jimi získaného akciového podílu od státu v dané bance.

         Všechny metodické přístupy k výpočtu výše odškodnění, které přináležejí akcionářům soukromých bank, vycházejí ze dvou nepopiratelných faktů:

1.     Nesplatitelnost části bankovních úvěrů a nemožnost dodržet kritéria bankovního podnikání vznikla především systémovou chybou, které se dopustily státní instituce v období transformace vlastnických vztahů, kdy zejména:

O     Uplatňovaly  (v letech 1990 až 1997) fiskální a měnovou politiku, která vedla k vysátí likvidních finančních prostředků z účtů podnikatelského sektoru na účty státního sektoru a na účty sektoru domácností.

O     Přenesly na nově utvářené české soukromé podniky povinnost splatit staré dluhy socialistických podniků, což představovalo prakticky transformaci státního dluhu do soukromého sektoru.

O     Nevytvořily takové právní prostředí, v němž by byla zajištěna reálná vymahatelnost pohledávek bank vůči podnikům (státním či soukromým).

2.  Při nápravě systémové chyby jednaly státní instituce tak, že z peněz  daňových poplatníků zvýhodnily tři vybrané státní, resp. polostátní banky, na úkor plně soukromých českých bank. Tím znehodnotily majetek akcionářů soukromých bank.

Praktická realizace odškodnění

         Ideální cestou k realizaci odškodnění akcionářů a klientů bank, a stejně tak i cestou k odškodnění podnikatelů a manažerů, kteří byli vystaveni perzekucím ze strany státu, je vydání odpovídajícího zákona. Soukromým osobám, kterým vznikla postupem státu majetková újma, by touto cestou vznikl zákonný nárok a stát by ušetřil značné finanční prostředky, které by vynakládal v případě soudního řízení a mezinárodních arbitráží.

         Odškodnění je žádoucí realizovat vydáním státních dluhopisů, jejichž držiteli by se stali ti, kterým byla způsobena majetková újma. Soudy by řešily pouze sporné případy. Navrhovaný zákon může být současně tolik potřebnou tečkou za transformačním obdobím, v němž jsme se nevyhnuli ani omylům, ani inkvizitorským procesům. 

Pavel Ševčík, šéfredaktor časopisu The Finance Magazine