Fotografovat v Delvitě není sranda

Jako každé ráno jsem se probudila, protáhla se a o chvíli později otevřela diář – to pro kontrolu, abych si připomněla, co mě dnes čeká a na co se již případně mohu těšit.

“Je pátek a já mám docela milé povinnosti.”Aspoň v tu chvíli jsem si to ještě myslela. Podle zadání seminární práce na téma “Živá fotografie”, jsem se rozhodla jít fotografovat do jedné pražské Delvity. K tomu mě vedlo pár předností tohoto marketu – je umístěn ve velkém prostoru obchodního domu. Tím vzduchoprázdnem nad ním, jakoby byl oddělen od veškerých zmatků. A druhý důvod je, že přímo nad těma lidičkama, co pilně nakupují, je postaven můstek – možná se to dá nazvat i terasou, po které se volně prochází. Jde o jakýsi druh vnitřního spojení Delvity s obchodním domem. Na market je tedy možné se dívat z vrchu. Tak to jsou pravé důvody mého zájmu, být originální.

Na rady svých kolegů z ateliéru fotografie a Mgr. Víška, který nás vede v předmětu “Novinářská fotografie”, jsem si ještě na sekretariátu školy nechala napsat žádost o povolení fotografovat v prostorách, které se mně tak zalíbily.

Ale co dnes znamená papír – nějaká žádost – jak suverénně jsem do marketu vešla, tak jsem také byla nucena odejít, ani zaručení ředitele našeho oboru na vysoké škole nebylo nic platné. Prý mají jiné podmínky, jediné co pro mě můžou udělat, je, dát mi telefonní číslo na ředitelství do Rudné u Prahy.

Je pravda, že novinářská fotografie pro ně není asi dost lákavé téma, spíše naopak. A v té chvíli mi došlo, že na každou osobu trošku jiného zaměření, se kterými jsem měla tu čest jednat, se musí úplně jinak. V hlavě mi to začínalo pracovat na plné obrátky. “Ty fotky dneska nafotím”, křičelo ve mně a jako ozvěna se opakovalo: “Ty se jen tak nevzdáš!” Vymyslela jsem novou taktiku a pak nové a novější vznikaly při každém dokončení dalšího hovoru.

Zvedám telefonní sluchátko a při snaze vše stručně vysvětlit řadové sekretářce, na které závisí můj úspěch, mi jednotky utíkají stejně jako šance, že se přes tuto slečnu dostanu dál.

“Zavolejte za půl hodiny, já o tomto nemohu rozhodovat, bude lepší…….” Nepřipomíná vám to něco? Tak trošku si vás přehazují a výsledky žádné. Klasické vyřizování v našem státě a klasicky ochotné úřednice, jinak řečeno: “Přepojím vás…”

Čekám, volám, po jistých zkušenostech raději zdlouhavě vysvětluji – mám totiž novou taktiku – nedělám novinářskou fotografii, ale marketingovou práci na téma Delvita. Co od vás potřebuji: povolení na vyfotografování ilustrační fotografie ke své práci. A to už je zajímá, ale?!

“Přeci jenom bude lepší, když si zavoláte…, nebo víte co, pošlete mi fax s žádostí a uvidíme…” V tom už vidím jistý náznak vstřícnosti, ale přesto říkám: “Můžete mi prosím vás dát to číslo, o kterém jste se zprvu zmiňoval.” “Ano jistě, výborný nápad.”

Tak přišla zhruba po čtyřech hodinách vyřizování má poslední šance. “Dobrý den, já jsem…, píši…, chtěla bych…, bylo by možné…” To už jsem měla nacvičené, ale poprvé to ale vyšlo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Paní manažerka interiéru a exteriéru se mě sice hned na začátku zeptala, kdo mi dal její “telefon”. Když jsem zmínila dotyčnou osobu, vypadalo to, že už se vůbec nedivý – asi řeší všechny jeho problémy. Nejen že byla příjemná a vstřícná, ale byla i dost rychlá a přesně taková, jak by měla vypadat ideální a naprosto vyrovnaná osoba v její funkci.

Neříkám však, že to bylo rychlejší než předchozí telefonáty, jen to od začátku vypadalo na větší šanci na výhru. Byly mi samozřejmě nadiktovány podmínky, které se vázaly na otázky, co mě vlastně zajímá.

Radím všem – než zvednete sluchátko, mějte do detailu promyšlenou cestu vašeho útoku. Připravte se i na tu variantu, u které jste si stoprocentně jisti, že na ni nepřijde řada.

Vymýšlela jsem, co bych tak mohla potřebovat na marketingovou práci a zároveň na “novinařinu”. Bylo mi oznámeno, že regály, zaměstnanci a zákazníci “nejsou problém” jako předmět mého fotografování. Hlavní problém byl však více než překvapující – šlo o ceny - prý know-how akciové společnosti Delvita. To, co si každý může kdekoliv přečíst.

Za čtvrt hodiny jsem znovu otevírala dveře marketu. Nyní jsem však měla ještě jeden malý problém, neshodovaly se mi teorie o zaměření mé práce – jednak v tom, co jsem řekla manažerce a za druhé v tom, co jsem měla napsáno v žádosti. Takže v těch patnácti minutách jsem musela vymyslet konečnou verzi, která by vše předchozí spojovala.

Nechala jsem si vyvolat ředitele mikrofonem, nyní už jsem byla docela “pevná v kramflecích”. Ředitel na mě už zdálky mával (skoro mě vítal s otevřenou náručí). “Můžete si fotit, kde chcete.” Já jsem se jen zeptala, jestli je vše v pořádku. “Jistě, přišel fax z ředitelství.” Tak jsem tedy konečně měla “naprostou volnost” ke své práci.

Musela jsem jen trochu sama sebe přemlouvat, že mě ta ochota ostatních lidí zase tolik neotrávila. A to, že si mě ředitel hlídal jako oko v hlavě a že mi dal ultimátum, jsem brala jen jako jeho povinnost, možná jako nepříjemný doprovod nebo prostě jen jako poslední třešničku na “pátečním dortu”, který jsem si snědla i s podnosem. Tak takhle to u nás chodí (a někdy možná ještě hůř) a já měla vlastně štěstí.

Nyní už znám výsledky své práce a znám i posudek mého přednášejícího. Tentokráte to vyšlo, ale stále si pokládám otázku, jaká nás čeká budoucnost s tímto přístupem…