Američané se nedokážou poučit z minulosti - Paul von Blum

Paul von Blum: Američané se nedokážou poučit z minulosti

Když se psala historie, byl přímo u toho. Americký historik Paul von Blum stál v roce 1963 jen několik desítek metrů od místa, kde Martin Luther King pronášel ve Washingtonu slavný projev I Have a Dream. To, co tehdy řekl, pořád zůstává pouze snem, tvrdí von Blum, který přednáší historii afroamerické kultury na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.

Paul von Blum je celý život bojovníkem za lidská práva, v šedesátých letech 20. století se významně angažoval v Afroamerickém hnutí za občanská práva v USA. Československo navštívil poprvé už v roce 1968, v období Pražského jara, jen pár měsíců před tím, než na naše území vjela vojska Varšavské smlouvy.

Jste pořád aktivní v boji za lidská práva?

Jistě, v roce 2020 jsme měli obrovské demonstrace proti zavraždění George Floyda po celých Spojených státech, dokonce i po celém světě. V Los Angeles ale byly tyto demonstrace největší, zúčastnilo se jich několik desítek tisíc lidí a já s nimi. Navzdory tomu, že platila protikoronavirová opatření. To jsem prostě já, taková jsem povaha. Stále funguju jako obhájce pro ty, kdo byli falešně obviněni a nezákonně zatčeni. Takže se snažím udržet si své znalosti. Ale zcela určitě jsou oblasti, o kterých nemám ponětí, například finanční právo. Přiznám se, že o tom nevím vůbec nic!

Na rasismus může být nahlíženo jako na globální téma. Je podle vás pravda, že rasismus v USA má jinou podobu než v našich končinách?

Když u vás v Česku přednáším o rasismu v USA, občas studentům říkám, že i když je to s rasismem v Americe hodně špatné, nejsme jediná země na světě, která se s tímto problémem potýká. Máte tu taky své problémy, například diskriminaci romské menšiny. Nebojím se na podobné věci upozorňovat kamkoliv přijedu. Nedělá mi problém říct, že byste si i v Česku měli zamést před vlastním prahem, taky máte problém s rasismem. Když jsem v Brně, rád říkávám: Máte velké štěstí, jen pár zastávek tramvaje odsud máte Muzeum romské kultury, měli byste si tam zajít. Byl jsem tam dvakrát, poprvé s mojí ženou a krásně nás tam provedli. Rád se v těchto věcech vzdělávám.

Jak jsou na tom Američané s obecným přehledem? Mají dostatečné znalosti o dění ve světě?

Spousta amerických studentů, přestože chodí na relativně prestižní vysoké školy jako je Kalifornská univerzita v Los Angeles, bohužel nemá dostatečné znalosti. Z vlastní zkušenosti musím říct, že evropští gymnazisti často ví víc o americké historii než někteří američtí vysokoškoláci. Je to smutné, ale přesné konstatování. Vy jste letos slavili výročí 200 let od Mendelova narození. Když to zmíním před svými studenty, nebudou vědět, o koho se jedná.

Ví, kde leží Česká republika?

Nemají bohužel ani ponětí, to je prostě smutná pravda. Kdybych před studenty dal slepou mapu Evropy, neukázali by mi na ní Česko. Ale není to jen o studentech. Mám taky spoustu vysoce vzdělaných přátel, před kterými jsem řekl, že navštívím Brno. Spousta z nich se mě optala, jestli poletím do Československa. Opakovaně.

Sledujete aktuální zprávy, třeba ruskou agresi na Ukrajině?

Ano, znám o konfliktu všechny základní informace, ale rozhodně na to nejsem expert. Přesto si chci udržet přehled o čemkoliv, co se ve světě děje. Sledoval jsem na dálku i vaše volby do Poslanecké sněmovny. Snažím se dělat maximum pro to, abych byl neustále v obraze.

V Československu jste byl poprvé v roce 1968, během Pražského jara, pak jste byl deportován postupně do východního Německa a pak do NSR. Jaké na to máte vzpomínky?

Pro měl byl jedním z nejsilnějších zážitků vidět na vlastní oči Berlínskou zeď. Nebo to, jak jsem projížděl hraničním přechodem Checkpoint Charlie, který tehdy dělil Berlín. Když mě deportovali, viděl jsem na Friedrichstraße muže, kteří se snažili dostat na druhou stranu. Příslušníci německé policie je samozřejmě chytili a brutálně zmlátili. Já jsem s americkým pasem prošel hladce. Byla to opravdu příšerná doba v takzvané Německé demokratické republice. Slovo demokratické byl opravdu vtip, dokud ta zeď nebyla stržena. Od té doby se děsím jakýchkoliv zdí. Za Trumpovy éry se naštěstí postavilo jen pár kilometrů a zeď byla slabá a špatně postavená. Lidé ji mohli přelézt, někde dokonce i podlézt. Upřímně se děsím okamžiku, kdy by se Trump vrátil do vedení mé země.

Myslíte, že je to reálné?

Vlastně si nemyslím, že se něco takového stane, protože prohrál volby o šest nebo sedm milionů hlasů. Ano, má podporovatele na svých demonstracích a setkáních, ale spíš si myslím, že existuje víc lidí jako já, kteří Trumpa odsuzují. Chci žít v demokratické společnosti, kde vládne většinový názor. Často jsem byl zklamaný tím, jak se demokratická většina rozhodla, ale jsem přesvědčený o tom, že musíme ctít názor většiny. Věty jako Nikam nejdu, Mám moc a nehodlám se jí vzdát jsou věty, které často slyšíme od diktátorů v Africe nebo kdekoliv na světě. V USA to zašlo tak daleko, že miliony lidí věří Trumpovi, že prezidentské volby, ve kterých prohrál s Bidenem, byly zmanipulované.

Jak vnímáte problematiku sociálních sítí a jejich vlivu na společnost?

Sociální sítě nabývají na důležitosti, lidé na nich tráví obrovské množství času. Někdy dělají užitečné věci, někdy úplné zbytečnosti, někdy až povrchnosti. A někdy to zachází až do absurdností. Víte, pořád chodívám každý den běhat a v Los Angeles provádím takový experiment. Když vidím lidi, jak hledí při chůzi do svých telefonů, zamířím si to před ně a čekám, až do mě narazí. Dělám to naprosto záměrně. Byl bych totiž rád, kdyby si uvědomili, že chodník nepatří jen jim. Sociální sítě dneska ulehčují například pořádání demonstrací. Stačí párkrát kliknout myší a lidé vyrážejí do ulic. Vzpomínám si na jednu demonstraci za lidská práva, když jsem byl ještě mladý. Abychom ji mohli uspořádat, museli jsme zvednout telefon a obvolávat lidi, tisknout pamflety. Zabralo to hodně úsilí.

Byl jste i na demonstraci March on Washington, kde Martin Luther King přednesl slavný projev I Have a Dream.

Stál jsem asi dvě stě metrů od něj. Vyučující si mě rádi půjčují na své přednášky, protože jsem byl přímým účastníkem této mimořádné události. Studenti se na mě dívají stylem: Proboha, vždyť to bylo tak dávno, jak to, že jste ještě naživu? Ale já si připadám pořád stejně energický jako tehdy.

Byly momenty v americké historii, kdy se ten sen, o kterém hovořil Martin Luther King, alespoň přiblížil realitě?

Asi ne, pořád to zůstává pouze snem. Mluvil tehdy i o policejní brutalitě v Alabamě. Podobné věci tady pořád máme, vzpomeňme na útok na Geroge Floyda. Udělali jsme jako společnost určitý posun, to nezpochybňuji. Více Afroameričanů je zaměstnaných ve velkých společnostech, na významných univerzitách. Ale pořád je velká propast mezi současností a tím, co doktor King ve svém projevu po Američanech žádal. Asi to zabere několik desetiletí, možná dokonce několik století, ale spravedlnost se blíží. Pomalu, ale jistě.