Válka ohrožuje zdroje surovin, diplomacie může pomoci - nejen ropa a plyn

Evropská unie společně se Spojenými státy, Velkou Británií a velkou částí demokratického světa uvalila na Rusko po jeho napadení Ukrajiny historicky bezprecedentní ekonomické sankce. Velká politická a mediální pozornost se věnuje sankcím na hlavní suroviny, které plní státní pokladnu Ruska a umožňují mu financovat své vojenské výboje – ropu, plyn a uhlí. Již méně viditelné, ale nesmírně důležité jsou i další a pro spoustu odvětví strategické suroviny, v nichž jsou Rusko nebo Ukrajina důležitými světovými producenty.

Foto: Shutterstock

Železné a manganové rudy, vanad, nikl, hliník… Tyto a mnohé další suroviny si svět, a leckdy i Česká republika, navykly kupovat z Ruska nebo Ukrajiny. Válečný konflikt neohrožuje jejich dodávky o nic méně než u ropy či plynu. Česká diplomacie, která si do koncepce zahraniční politiky dala jako jeden z cílů napomáhat prosperitě naší země, může s hledáním nových dodavatelů významně pomoci. I když mnozí říkají, že data jsou ropou 21. století, bez mnoha základních surovin a minerálů se ještě dlouho neobejdeme. Nerosty se totiž používají téměř ve všech odvětvích našeho života. V nejbližší době by se tak ke kompetencím našich velvyslanců a obchodních diplomatů měly zařadit i znalosti surovinové mapy světa a úsilí o hledání nových dodavatelů důležitých surovin.

Železné rudy

Železných rud odebírá Česká republika několikrát více z Ukrajiny než z Ruska. Ukrajina patří mezi nejdůležitější producenty železných rud a výrobce železa v Evropě a dodávky této suroviny z centrální, jižní a východní části země by v České republice citelně chyběly.

Zatím se naše firmy snaží alternativní dodavatele hledat samostatně, podpora státu by se ale mohla hodit třeba při jednání v západoafrické Libérii, ze které je do naší země tradičně importována část železných rud. Země byla již před padesáti lety významným africkým dodavatelem železných rud a koncentrátů. Dvě občanské války na přelomu tisíciletí ale vzaly život několika statisícům obyvatel a země v té době nemohla nabídnout stabilitu a bezpečnost dodávek, které jsou v průmyslu tak důležité. Od konce první dekády tohoto století se ale situace postupně stabilizovala a dnes je Libérie znovu vyhledávaným dodavatelem, který může nabídnout rudu ze svých osmi velkých otevřených dolů.

Mezi významné africké producenty a vývozce železných rud patří také Mauretánie. Tamní naleziště se nacházejí na severozápadě země u hranic se Západní Saharou. V Mauretánii těží železné rudy společnost Société Nationale Industrielle et Miniere (SNIM), ve které drží 78 % mauretánská vláda. I zde by český stát mohl být firmám v případě potřeby nápomocný.

Pohled do Švédska i Bosny

Na evropském kontinentu se nákupčí a obchodníci mohou podívat do Švédska, které již staletí staví svůj průmysl na domácí těžbě železných rud. V Evropě není země s větším počtem nalezišť. Za polárním kruhem ležící hlubinný důl Kiruna je největším a zároveň nejmodernějším železnorudným dolem ve Švédsku.

Železné rudy se vyskytují také v Bosně a Hercegovině, nejvíce v její centrální části, severozápadně od hlavního města Sarajeva (Vareš, Jablanica, Radovan, Ljubija).  V průmyslovém měřítku se tam těžily a zpracovávaly od začátku minulého století, a i tady je válka viníkem toho, že Bosna a Hercegovina nemá na světovém trhu větší podíl. V dobách Jugoslávie byla hlavním dodavatelem pro domácí metalurgy a nyní se snaží, nejčastěji s pomocí zahraničních investorů jako třeba ArcelorMittal, tuto svoji pozici obnovit.

Manganové rudy

Po rozpadu Sovětského svazu Rusko manganové rudy netěžilo (naleziště v západní Sibiři obsahují až příliš nevhodných příměsí), takže i tuto surovinu odebíraly české firmy primárně z Ukrajiny. Přísadu do ocelových slitin, katalyzátorů a barevných pigmentů z Ukrajiny kupují především Američané, Česká republika byla sice s odstupem, přesto ale druhým největším klientem ukrajinských těžařů.

Kdyby pokračující konflikt další odběry znemožnil, museli by se naši zpracovatelé obrátit nejspíš na některého z dalších dodavatelů: Gabon, Jihoafrickou republiku, Kazachstán nebo Brazílii. Západoafrický Gabon, který je třetím největším producentem manganu na světě, se může pochlubit jedním z nejvýznamnějších světových nalezišt – ložiskem Moanda. Ložisko těží společnost Comilog, kde má cca dvoutřetinový podíl francouzský Eramet. Druhé podstatně menší ložisko Bembele těží čínská firma.

Již tak velký jihoafrický příspěvek ke světovému trhu s manganem může být brzy ještě větší. Země už dnes kontroluje třetinu světového trhu a ještě během tohoto desetiletí to může být až polovina. Těžba manganu se totiž v Jižní Africe velmi dynamicky rozvíjí, jen mezi roky 2012 a 2015 se zdvojnásobila. Naprostá většina více než dvaceti manganových dolů leží v severním Kapsku, na jihozápadě země. Těžbu a obchod s manganem drží v rukách většinou menší, neveřejně obchodovatelné společnosti, které o sobě a rozsahu kontrolovaných ložisek nezveřejňují příliš informací.

Vanad

Pojmenován podle skandinávské bohyně krásy Vanadis je vanad vynikající surovinou pro výrobu velkých baterií. Má totiž vynikající vodivost. Uplatní se také jako přísada do speciálních slitin a při výrobě katalyzátorů. Moderní ekonomiku si tak bez vanadu už nejde ani představit. Rusko je jeho druhým největším světovým producentem, s více než patnácti procenty patří do skupiny hlavních zemí, které jím disponují, společně s Jižní Afrikou a Brazílií.

Jako alternativa, kdyby dodávky z Ruska vypadly, by mohlo posloužit naleziště Bushveld ležící na území Jihoafrické republiky, Zambie a Botswany, ponejvíce v první jmenované zemi. Naleziště zatím prozkoumávají hlavně menší firmy – takzvaní junioři, pokud se první odhady potvrdí, mohou během několika let nabídnout objemy odpovídající až polovině světových zásob. Jedná se totiž o oblast s nejkvalitnějšími zdroji vanadu na světě. V Brazílii se v průzkumu angažují i evropské firmy, prim ale hrají americké společnosti, které surovinu z Jižní Ameriky chtějí ve Spojených státech používat při výrobě baterií, nejčastěji do elektrických automobilů.

Foto: Shutterstock

Chrom

Tvrdé a zároveň křehké kovy lze vyrábět díky chromu, ideální surovině pro legované oceli, vrtné a chirurgické nástroje nebo odlitky vodních turbín. Chrom mimochodem nepomáhá jen v průmyslu, ale je i důležitým prvkem pro regulaci hladiny glukózy v krvi nebo metabolizmus lipidů. V přírodní formě ho najdeme v medu, rajčatech nebo fazolích.

Ruské zásoby chromu jsou ponejvíce na severozápadě země, v Karélii, průzkumy běží a těžba by mohla začít i ve Sverdlovské oblasti. I bez války by ale stabilita ruských dodávek nemusela být příliš vysoká. Rusové sami chtějí spotřebovávat doma chromu více než doposud, k čemuž slouží i podpora státní geologické firmy Rosgeo, aby naleziště chromu zmapovala co nejrychleji a nejpodrobněji. O svůj chrom se jednoduše Rusko příliš dělit nechce.

V Jihoafrické republice a Kazachstánu leží okolo devadesáti pěti procent zmapovaných světových zásob. Především kvůli vysoké spotřebě Číny a také Indie, se kterými mají tyto země dlouhodobé vztahy a jimž je navíc Kazachstán blízko i geograficky, však dává smysl podívat se i jinam, k některým menším dodavatelům. Nabízí se Albánie, Turecko nebo Omán. Především Albánie, která za posledních necelých deset let zvýšila výrobu více než dvakrát, vypadá zajímavě. Největší tamní důl Bulqizë leží šedesát kilometrů od Tirany a provozuje ho soukromá firma AlbChrome, která z něj vyrábí koroziodolný ferochrom v huti v Elbasanu. AlbChrome na začátku tohoto roku koupil turecký konglomerát Yildirimg Group.

Turecko se svými nalezišti na jihu a západě je dalším světovým výrobcem, a to již od 60. let 19. století. Ománský sultanát těží chrom jen relativně krátkou dobu, od osmdesátých let minulého století. Doly v horách na východě země u pobřeží provozuje společnost s majoritní účastí státu, za zvážení tedy může stát oslovení ze strany české vlády a diplomacie, pokud by se to jevilo jako potřebné pro zajištění dodávek.

Nikl

Ruda nikelin dala jména dalšímu kovu, který se může pochlubit skvělou stálostí vůči atmosférickým vlivům, a proto je hodně využíván jako povrchová ochrana méně odolných kovů. Už za druhé světové války měli Němci velký zájem o finské niklové doly, protože by se jim hodily pro výrobu zbraní a munice. Dnes nikl známe spíš jako materiál používaný pro zvýšení kapacity lithium-iontových baterií, které ho mohou obsahovat až čtyřicet kilogramů. Rádia, hodinky, baterie mobilů, kalkulačky – nic z toho by dnes nefungovalo tak, jak jsme zvyklí, nebýt tohoto stříbrobílého silně lesklého kovu.

V niklu je Rusko skutečně globální velmocí, je třetím největším světovým výrobcem a akcie giganta Rosnickel se již dlouhá léta obchodují na hlavních světových burzách. Velké ambice potvrdil investicí do zpracovatelského závodu ve Finsku a plány na vytvoření celého dodavatelského řetězce pro baterie elektromobilů ve spolupráci s německou firmou BASF. Dnes jsou tyto ambice a s tím i jistota ohledně bezproblémového pokračování dodávek možná na dlouhá léta pryč.

Náhradu bychom mohli hledat již ve zmíněném Finsku, které navíc snahou o maximální provozní efektivitu při výrobě niklu zatěžuje životní prostředí daleko méně než sousední Rusko. Těžba tři sta kilometrů od polárního kruhu sice není nic lehkého, ale obchodovat s partnery z Evropské unie se vyplatí. Hodně niklu na trh dodávají i Indonésie, která je zdaleka největším světovým producentem, a Čína. První země ale na sebe strhává velkou kritiku zdokumentovaným katastroficky rychlým odlesňováním, Číně se zase vyčítá porušování lidských práv a bezpečnostních standardů v důlních provozech. Nabízí se ještě Austrálie s doly v západní části země, Filipíny a Madagaskar, kde se japonská firma Sumitomo ve velkém pustila do projektu Ambatovy. 

Hliník

Jak je světový byznys vzájemně propojený a těžký, si můžeme ukázat na tak lehkém materiálu, jakým je hliník. Ukrajinský závod na zpracování oxidu hlinitého blízko těžce bombardovaného přístavu Mykolaiv ho desítky let dodával do Ruska, kde byl jeho hlavním klientem koncern Rusal. Ten je dvojkou na světovém trhu s hliníkem. To už neplatí. Australská vláda navíc rozhodla o tom, že bauxit už do Ruska dodávat nebude. A ruské potřeby nezachrání ani Čína. Ta mu sice oxid hlinitý dodává i nadále, ale v menších objemech, protože ho pro svoje hliníkárny potřebuje sama.

V Evropě patří mezi hliníkové velmoci Island a Norsko. Jejich nepřekonatelnou výhodou je dostatek levné vodní a v případě Islandu i geotermální energie. Rozdíl oproti jiným zemím je tak velký, že naprostá většina amerických sléváren hliníku v posledních desetiletích zavřela své domácí provozy a přesunula je na sever Evropy. Úsilí o udržení této konkurenční výhody a o co nejmenší uhlíkovou stopu vedlo firmu Hydro dokonce k tomu, že v Norsku provozuje sedmnáct vodních elektráren, ze kterých pohání výrobu ve svých továrnách. Dál od Evropy jsou Mozambik a Spojené arabské emiráty, kde státem kontrolovaný podnik zvažuje letos vstoupit na burzu. Dostat mozambický hliník do Evropy ale může být časem problém. Obsahuje totiž takové množství uhlíku, že může narazit na takzvanou uhlíkovou daň, pokud se v EU jednou spustí. Solidní objemy hliníku také dokáže stále nabízet Kanada, odkud výrobci neodešli. Hliník nemusí pocházet jen ze surovinově obdařených zemí, ale může se získávat i recyklací. Výhodou přitom je, že se u toho spotřebuje pouhá dvacetina elektrické energie ve srovnání s jeho originální výrobou z bauxitu.

Platina

Omyl španělských kolonizátorů, kteří těžký kov spatřený poprvé v Mexiku považovali za nečistotu ve zlatě a zbavovali se ho, jsme již dávno překonali. Platina, která se získává především při těžbě mědi a niklu, se stala natolik všeobecně přijímaným drahým kovem, že pro mnoho lidí představuje i zajímavou investiční alternativu. V průmyslu se používá ve výrobě katalyzátorů k odstraňování nežádoucích látek z výfukových plynů, ve farmacii zase platina tvoří základ pro výrobu cytostatik, která potlačují rakovinové bujení.

Rusko, které se může chlubit druhými největšími zásobami platiny na světě, není dodavatelem do Česka už od roku 2018. Naštěstí, chce se dodat. Do té doby ruské dodávky pokrývaly více než třetinu naší spotřeby. Místo toho si naši zpracovatelé oblíbili platinou polskou, kde ji státem spoluvlastněný podnik KGHM Polska Miedź vyrábí kolem sta kil ročně. Polsko je totiž zemí s pátými největšími známými zásobami mědi na světě a firma platinu získává při jejím zpracování. Platinou také disponují Jižní Afrika a indický stát Tamil Nandu. Se všemi těmito zeměmi má Česká republika přátelské vztahy a dá se čekat, že kdyby se z nějakého důvodu, třeba zpřísnění ekologických standardů, výroba v Polsku setkala s problémy a dodávky nemohly pokračovat, trh by tuto díru rychle zacelil. Ruské přísloví říká, že „svaté místo prázdné nezůstane“, a u platiny to platí stoprocentně.

Palladium

O hrozící srážce zeměkoule s meteoritem pojednává spousta katastrofických filmů, film o pozitivních dopadech takové srážky ale určitě ještě natočen nebyl. Přitom nebýt srážky s kometou o průměru minimálně deset kilometrů před 1,8 miliardou let, nevznikla by v kanadské provincii Ontario magnetická anomálie Sudbury Basin, která je jedním z největších nalezišť palladia. Rusko, které ještě nedávno do Česka dodávalo až polovinu jeho spotřeby, patří mezi jeho největší světové výrobce. S velkým odstupem sice následuje Jižní Afriku, ale drží si druhou pozici před Zimbabwe, Kanadou a Spojenými státy. Již výše zmiňovaná oblast Bushveld dodává na trh okolo čtyřiceti procent světové spotřeby. I u palladia se ruské dodávky zastavily již před několika lety, jeho pozici u našich spotřebitelů obsadili italští a němečtí obchodníci. Poptávka po palladiu v posledních letech silně roste, protože kvůli zpřísňování emisních standardů u automobilů se spalovacími motory po něm roste poptávka. Katalyzátory s palladiem totiž dokáží zneškodnit až devadesát procent škodlivých plynů.

Lithium

Před začátkem konfliktu měla Ukrajina solidně našlápnuto stát se do budoucna možná hlavním dodavatelem lithia v Evropě. Velké potvrzené zásoby ji k tomu předurčovaly. Je obrovská tragédie a zločin, že na Donbase se místo dobývacích strojů a inženýrů prohánějí ruské tanky. Největší ukrajinská naleziště leží totiž právě tam. Australské a čínské firmy už dokonce měly u ukrajinské vlády podanou žádost o těžební licenci.

Rusko má také solidní zásoby, především v Irkutské a v Murmanské oblasti za polárním kruhem. Dnes ale žádné lithium ještě netěží a nedávno padla i šance na jakoukoliv domácí průmyslovou výrobu v dohledné době. Argentina a Chile se po svém přidaly k sankcím a přestaly ruským odběratelům dodávat uhličitan lithný, který je k jeho výrobě potřeba. Právě za těmito dvěma jihoamerickými zeměmi, společně s Bolívií a Austrálií, chodí nejčastěji výrobci lithium-iontových baterií, kteří v posledních pěti letech poptávku po lithiu vytáhli na dvojnásobek předešlé úrovně. Tyto země drží výrobu lithia pevně ve svých rukou, takže vznikne-li u nás výroba li-ion baterií dříve, než by se spustila těžba z českých zdrojů, byly by hlavními dodavateli právě ony.

Poválečná obnova snad dokáže urychlit vstup Ukrajiny na světové trhy a zvýšit nabídku lithia z evropského kontinentu. Ukrajinská naleziště by se tak mohla přidat k asi deseti projektům budoucí těžby lithia, které jsou v Evropě připravovány. Evropská unie se připojila k mezinárodním klimatickým závazkům a do roku 2030 má učinit maximum pro to, aby se elektromobily staly dostupnou a udržitelnou alternativou pro co největší část evropských řidičů. Ukrajinské lithium by v tomto příběhu mohlo sehrát jednu z hlavních rolí.

PAVEL KAVINA, ředitel odboru surovinové politiky MPO
TOMÁŠ HART, diplomat, působil i na Velvyslanectví ČR v Moskvě

Mendělejevova tabulka není z Ruska náhodou

Ruská federace je 216x větší než Česká republika a pyšní se jedněmi z nejrozmanitějších geologických struktur na světě. Chemik Dmitrij Ivanovič Mendělejev tak měl ve druhé polovině 19. století ideální podmínky pro své bádání, které shrnul do geniálně jednoduchých pravidel, jež našly uplatnění v Periodické tabulce prvků. Tabulka, která už v době svého vzniku předpověděla existenci mnoha do té doby ještě neobjevených prvků, se používá dodnes. Pro její důležitost vyhlásila OSN rok 2019, kdy uplynulo 150 let od první publikace, Mezinárodním rokem periodické tabulky prvků. Naprostá většina v tabulce zahrnutých prvků je k nalezení na území dnešní Ruské federace nebo v širším smyslu v zemích bývalého Sovětského svazu včetně Ukrajiny.