Tento týden začíná přelomový sjezd čínských komunistů. Splaskne tamní bublina?

V mediálním stínu války na Ukrajině a evropské energetické krize se skrývá přízrak, jenž může dále přitížit i české ekonomice. Hrozba „tvrdého přistání“ čínského hospodářství. Podle nejnovějších prognóz totiž letos nelze vyloučit, že vykáže růst pod tříprocentní úrovní. To by sice stále bylo znatelně více, než o kolik vzroste česká ekonomika, nicméně plán pekingského politbyra byl pro letošek docela jiný: 5,5procentní růst.

Čína čelí celé přehršli potíží, které ji ekonomicky stahují dolů. Ať už jde o drakonická opatření proti šíření covidu, krizi tamního nemovitostního trhu nebo o represe vůči podnikatelským esům země. Netřeba dodávat, že zhroucení čínské ekonomiky by pořádně „zamávalo“ s celým světem, a zřejmě nejen ekonomicky, ba i geopoliticky. Už jen proto, že pekingské soudružské vedení by muselo hledat legitimitu svého vládnutí jinde než v zajišťování obecné prosperity, totiž v široké represi obyvatelstva.

Přitom ovšem už o nadcházejícím víkendu začíná 20. sjezd Komunistické strany Číny. Má být zcela výjimečný. Má být životní událostí lídra země, prezidenta Si Ťin-pchinga. Chce, aby mu sjezd potvrdil setrvání u moci i přes letošní konec původního desetiletého funkčního období. Čínský prezident by se tak totiž vydal vstříc doživotnímu vládnutí a dále upevnil svoji moc. To by se jistě hodilo tehdy, pokud by vláda země vskutku musela hledat svoji legitimitu v rostoucí míře právě v represi.

Pokud Si získá vyhlídku doživotního vládnutí, vstoupí v čínských dějinách po bok samotnému Mao Ce-tungovi. Ten ovšem, jak známo, nechvalně proslul rozsáhlými společenskými experimenty typu Velkého skoku vpřed, které zemi a její obyvatelstvo doslova zdecimovaly. Zbývá doufat, že v tomto ohledu se potenciální „nový Mao“, doživotně vládnoucí Si, v jeho šlépějích nevydá

Západní znalci čínských poměrů míní, zhusta míní, že se Si dějinných omylů svého předchůdce vyvaruje. A že zemi ani žádné „splasknutí bubliny“, o němž se mluví vlastně řadu desetiletí, ani v nadcházejících letech decimovat nebude. Tom Orlik, sloupkař agentury Bloomberg a autor dva roky staré knihy „China: The Bubble That Never Pops“, soudí, že čínská „bublina“ sice uchází rychleji, než v roce 2020 předpokládal, avšak stále ani tak ji nečeká prasknutí. To by v této rozbouřené době byla dobrá zpráva pro celý svět.

Drakonickým covidovým restrikcím svět příliš nerozumí, nicméně z hlediska čínského režimu mají podle Orlika svoji logiku. Vždyť třeba ve Spojených státech podlehlo covidu přes milion lidí. Navzdory tomu, že Čína je více než čtyřikrát lidnatější než USA, covid si tam dosud vyžádal jen zhruba 5200 obětí, alespoň tedy podle čínských oficiálních statistik, potenciálně „cinknutých“. Přitom pokud by měl počet covidových úmrtí vzhledem k lidnatosti odpovídat situaci v USA, muselo by být v Číně těchto úmrtí zhruba 4,2 milionu. Peking dal zkrátka přednost záchraně doslova milionů obyvatel země. Obětoval pro to několik procentních bodů ekonomického růstu, ale zjevně si spočítal, že miliony mrtvých by zemi více destabilizovaly – a ohrozily zrod „nového Maa“ – než o dva nebo tří procentní body slabší ekonomický růst.   

O krachu čínského realitního sektoru se hovořilo dlouho před covidem a bude zřejmě i dlouho po něm. Už před více než deseti lety mnozí varovali, že pád čínských nemovitostí je na spadnutí. Vskutku, nabídka nových nemovitostí je v Číně zhruba o 25 procent nad úrovní, jež bude v nadcházejících deseti letech potřebná k uspokojení poptávky, vyplývá z analýzy Bloombergu. Zhruba 2,8 miliardy metru čtverečních prostoru k rezidenčnímu bydlení dlí nyní bez využití. To je rozloha, jež by mohla poskytnout bydlení celé Itálii. Jenže se i tak zdá, že Peking krachu předejde. Je to trochu jako s covidem. Vůdčí čínští soudruzi volí drastická opatření, aby tak předešli vývoji, který by byl ještě mnohem více destabilizující. Prostě nesmlouvavě odřízli developery od zdrojů financování, avšak sázet na opakování japonského realitního krachu roku 1989 nebo americké hypoteční krize sklonku nultých let je i tak předčasné. Čínští autoritáři si zkrátka mohou dovolit drastičtější opatření než před lety japonští nebo američtí regulátoři. Už v minulosti prokázali, že svými zásahy do trhu, které by si v demokracii nemohli dovolit, umí pohromu odvrátit. Je otázkou, zda se jim to může dařit donekonečna, zřejmě ne, ale je také otázkou, proč by se to zrovna nyní mělo pokazit.  

Zkrocení bublajících realit není jen v ekonomickém zájmu vládnoucí čínské třídy, nýbrž i v tom sociálním. Za účelem sociální stabilizace země se Si uchýlil rovněž k potírání technologických gigantů, jako je Alibaba nebo Tencent. A donutil online platformy krátkodobého zaměstnávání, aby své přechodně najímané pracovníky platily mnohem lépe. Čínské technologické akcie obchodované v USA se v reakci mohutně propadají. Jejich stěžejní ukazatel – index Nasdaq Golden Dragon China – sestoupil ze svého vrcholu v únoru 2021 už o takřka 70 procent. Západ si pád vykládá jako důsledek stupňující se paranoii čínského režimu vůči stále mocnějším technologickým podnikatelům.

Jenže se opět zdá, že Čína zkrátka dává přednost z krátkodobého hlediska drastickému zásahu, který však dlouhodobě zamezí fatální destabilizaci a rozvratu celé země. Dlouhodobým cílem je nyní Pekingu hlavně zamezit dalšímu růstu ekonomické nerovnosti. Země potřebuje povzbudit porodnost, jenže to za stávajících podmínek není dost dobře možné. Vždyť náklady na výchovu dítěte do věku osmnácti let takřka sedminásobně převyšují roční příjem průměrné čínské domácnosti. Pro řadu chudých nebo středněpříjmových domácností je tak dítě nedosažitelným luxusem. Potírání technologických gigantů je tak spíše než projevem mocenské paranoie důsledkem obavy z rozvratu společnosti vinou až příliš rozevřených příjmových nůžek, které povedou k hromadění bohatství v jejích nejvyšších patrech, zatímco nedostatečný populační růst v patrech nižších zapříčiní destabilizující trvalou stagnaci celé země.  

Sečteno, podtrženo, Čína před sebou nemá lehké období. Je hlavním vítězem globalizace posledních třiceti let. Vnímá však, že dále už na ní svůj ekonomický model stavět nemůže. Přichází éra post-globalizační. Ne nutně deglobalizační. Západ však musí mít vždy na paměti, že Říše středu počítá své dějiny na leckdy mnohasetleté dynastické periody. Když Čína jedná z hlediska krátkodobého nelogicky, ba neekonomicky, dost možná tím sleduje cíl dlouhodobé stabilizace. Pokud tedy nejde o fatální přehmat dějin typu Kulturní revoluce nebo zmíněného Velkého skoku. 

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Okomentovat na Facebooku