Volcker a šoková terapie - Víkendář

Ekonom Athanasios Orphanides z MIT hovořil na Bloombergu o období, kdy americká centrální banka pod vedením Paula Volckera snižovala vysokou inflaci. Orphanides míní, že pokud té době chceme porozumět, je třeba vnímat i to, co jí předcházelo. V šedesátých letech podle něj panovala touha využít nové ekonomické znalosti a teorie k eliminaci hospodářského cyklu a zvýšení blahobytu celé společností. Výsledkem ale byla nakonec i vysoká inflace sedmdesátých let, na kterou Fed po čase reagoval prudkým utažením monetární politiky.

Podle ekonoma zmíněné snahy ležely na příliš optimistických odhadech udržitelné nezaměstnanosti a ekonomické aktivity. Paradoxem je pak role, kterou sehrál Arthur Burns. Ten stál v čele Fedu po většinu sedmdesátých let. Orphanides připomněl, že Burns se předtím věnoval analýzám, ze kterých bylo jasně znát, že si je vědom limitů hospodářské politiky a nutnosti zaměřovat se na stabilizaci inflace. I přesto ale během jeho působení v čele centrální banky došlo k prudkému zvýšení inflace.

Burns stejně jako celá řada dalších kladl důraz zejména na snížení nezaměstnanosti a podle ekonoma nesprávně odhadl, jak velké škody páchá vysoká inflace. Prudký obrat v monetární politice pak přinesla změna ve vedení Fedu, tedy nástup Paula Volckera. Orphanides v této souvislosti vyprávěl, že o „šokové terapii“ se v centrální bance jednalo během soboty, kdy do Washingtonu přijel papež. To hrálo svou roli, protože návštěva papeže vyvolala obrovský zájem a média se věnovala téměř výhradně tomuto tématu. Zástupci Fedu tak měli „problém najít mezi reportéry někoho, kdo by informoval o jednání centrální banky a nové politice.“

Volcker chtěl hned po svém nástupu dát veřejnosti najevo, že Fed předtím udělal chybu v komunikaci, přichází šoková terapie, jejíž cílem je pokles inflace a Volcker chtěl vysvětlit, co to konkrétně obnáší a jaké „drastické změny“ ve fungování Fedu přijdou. Ten podle ekonoma v sedmdesátých letech používal postupné změny v klíčových sazbách, nebyl ale schopen politiku nakalibrovat tak, aby udržel cenovou stabilitu. Volcker přešel ke snižování peněžní nabídky, což má podle ekonoma své nevýhody, ale tehdy šlo zejména o utažení peněžní nabídky, které vedlo k opětovnému nastolení cenové stability, „přestože nebylo známo, jaká výše sazeb cenové stabilitě odpovídala.“

Orphanides míní, že Fed v té době nevěděl, zda tato politika skutečně zafunguje a zda si získá důvěru. Dokonce ani to, jestli se jí bude držet. Nicméně šokové terapie bylo třeba, aby se posunula inflační očekávání. V prohlášení Fedu z té doby se dokonce píše, že je třeba monetárního utažení, které změní dojem veřejnosti, že se v ekonomice nachází příliš mnoho peněz. Volcker sám pak prý říkal, že už ani nespočítá, kolikrát z pracovních analýz Fedu vyškrtal slovo „postupně“.

Orphanides připomněl i Volckerovo varování, podle kterého nesmí vyšší inflace v ekonomice zakořenit, protože její vykořenění je pak velmi bolestivé. Ekonom v této souvislosti připomněl, že Fed v roce 2002 definoval cenovou stabilitu jako 2% inflaci. Orphanides míní, že tolik nezáleží na tom, jestli jsou to 1, 2 nebo 3 %. Důležité je ukotvit inflační očekávání na straně trhů a domácností na vybraném cíli. Toto téma se pak prolíná i strategickými analýzami Fedu z let 2012 a i z roku 2020, kdy Fed začal hovořit o symetrickém inflačním cíli. Tedy o tom, že pokud nastane jeho dlouhodobější podstřelování, přijde období, které průměrnou inflaci posune na 2 %.

Inflační cíl a vývoj inflačních očekávání podle ekonoma ukazují, jak agresivní musí být politika v daný okamžik. Fed si přitom vzal lekce Paula Volckera po skončení jeho funkčního období k srdci. Nyní to znamená, že pokud je třeba upustit od „postupných změn“ a „predikovatelnosti“, mělo by k tomu skutečně dojít. Jinak řečeno, pokud ukotvení inflačních očekávání vyžaduje skokovou a překvapivou změnu politiky, neměl by Fed váhat.

Zdroj: Bloomberg, Youtube