Pokud vláda zacílí úsporný tarif jen na skutečně potřebné, může snížit trvale DPH na potraviny – a nezadluží se ani o haléř

Výrobní ceny v zemědělství dramaticky rostou. V červenci přidaly ceny zemědělských producentů bezmála 40 procent. Zemědělci se potýkají s dramaticky zdražujícími cenami energií. Ty se promítají do citelného růstu cen paliv, hnojiv či krmiv, což dále umocňuje inflační tlaky. Slabou náplastí na inflační bolístku je fakt, že třeba úroda obilovin by letos mohla být nejlepší od roku 2004. Inflace drtí jak zemědělce, tak návazně i potravináře. Z byznysu už odcházejí například někteří pekaři. Nejsou schopni se popasovat například se zdražením plynu tak, aby zůstali ziskoví.

Není divu, spotřebitelé, jejich zákazníci, rovněž platí mnohem vyšší účty za energie a při nákupu potravin leckdy obrací každou korunu. Zejména pak spotřebitelé z okruhu zhruba 25 procent nejzranitelnějších domácností. To jsou hlavně samostatně žijící senioři, samoživitelé, dlouhodobě nemocí lidé nebo zástupci takzvané pracující chudoby. Nakupování v akcích a „podle letáků“ se ale stává takřka nutností i lépe situovaným lidem, hlavně z okruhu nižší střední vrstvy.

Stěžejní problém nynější koncepce vládní pomoci s drahými energiemi tkví v tom, že není dostatečně adresná. Pokud by například energetický úsporný tarif byl koncipován tak, aby od drahých energií ulevil pouze skutečně potřebným, tedy chudým a lidem z nižších středních vrstev, a ne plošně všem, bude sociálně a koneckonců i ekonomicky dávat daleko větší smysl. Jestliže by pomoc tarifu ulevovala pouze skutečně potřebným, tedy zhruba oné čtvrtině sociálně nejzranitelnějších domácností, vyjde tarif dokonce i při zdvojnásobení vyplácené pomoci opravdu potřebným stále jen na zhruba polovinu jeho nynějších nákladů. Místo 66 miliard korun by tak letos a v příštím roce vyšel celkem na 30 až 35 miliard. A to, opakujeme, ti skutečně potřební dostanou vyplaceno (ve formě odečtu z účtovaných plateb za energie) dvojnásobek toho, co mají dostat nyní.

Vláda by tak ušetřila přes třicet miliard korun. Tyto peníze by mohla využít ke snížení DPH u základních potravin, ze stávajících 15 na 10 procent. Takové snížení by mohlo být trvalé, což zvyšuje pravděpodobnost, že by jej prodejci nakonec kompletně promítli do snížení konečných cen v obchodech. Snížení by se týkalo potravin typu masa, mléka, chleba či třeba vajec. V takovém případě by vyšlo veřejnou kasu na zhruba sedm miliard korun ročně.

Po dobu čtyř až pěti let by tedy těchto sedm miliard ročně veřejné rozpočty mohly oželet, aniž by se zvýšilo zadlužení eráru o jediný haléř, pokud by právě došlo ke zmíněnému zacílení energetického tarifu. Vláda by zkrátka zúžením okruhu osob, jimž tarif od drahých energií uleví, uspořila veřejné peníze a z této úspory by pak po dobu čtyř až pěti let financovala nižší DPH na základní potraviny.

Snížení DPH na potraviny a související zlevnění potravin by pomohlo opět zejména sociálně zranitelným skupinám. Potraviny totiž v rozpočtech těchto domácností tvoří z hlediska podílu na celkových výdajích citelně významnější položku, než je tomu u domácností bohatších a lépe zajištěných. Současně by vláda trvalým snížením DPH na potraviny pomohla zemědělcům a potravinářům, neboť by zvýšila poptávku po jejich produkci, a tedy zlepšila její odbyt. Přitom by snížení DPH z 15 na 10 procent jenom sazbu přiblížilo běžné praxi v EU. Česko totiž patří v rámci EU k zemím spíše s vyšší sazbou DPH na potraviny. Což zčásti vysvětluje třeba to, proč v Německu, kde je na řadu potravin uplatňována sazba DPH jen sedmiprocentní, jsou potraviny po prostém přepočtu do korun mnohdy levnější než v Česku.

Během čtyř až pěti let se zároveň Česko vymaní z nejzávažnější fáze energetické krize a bude moci zahájit proces soustavnějšího ozdravování veřejných financí. Během právě čtyř až pěti let by tak Česko jistě mohlo najít další úspory ve veřejných rozpočtech, kterými by pokrylo uvedené snížení DPH na potraviny i do dalších let. Takže by se opravdu jednalo o snížení trvalé, nikoli přechodné. 

Sociálně zranitelným by tak bylo pomoženo zdvojnásobením úsporného tarifu a navíc ještě zlevněním potravin. To by současně pomohlo zemědělcům a potravinářům, nyní tak těžce zkoušeným. Střední vrstvy a bohatí lidé, tedy zbývajících zhruba 75 procent populace, mají zpravidla vytvořený finanční polštář, a to i díky zrušení superhrubé mzdy. Zrušení superhrubé mzdy totiž nechalo více peněz v kapse hlavně zástupcům střední vrstvy a lidem bohatým, zatímco těm chudším tolik nepomohlo, některým prakticky vůbec. Nyní by se to tedy alespoň částečně kompenzovalo. A dluh státu by přitom nenarostl ani o ten jediný haléř.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Okomentovat na facebooku