Budování evropských společenství (1960–1969) a první krize

Společenství v roce 1963 podepsalo svou první důležitou zahraniční dohodu o pomoci bývalým osmnácti evropským koloniím v Africe. O téměř padesát let později se unie stala největším poskytovatelem zahraniční pomoci na světě. Hlavní podmínkou evropské pomoci je respektování lidských práv ve státech, do kterých je ekonomická a humanitární pomoc směrována.

V roce 1968, kdy Československo obsadily okupační jednotky Varšavské smlouvy, šest zakládajících členů unie (Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko) zrušilo všechny vzájemné celní poplatky na zboží a umožnilo volný obchod mezi členskými státy. Zároveň šestka nastavila stejná dovozní cla na zboží ze třetích zemí a stala se tak celní unií. Byl to první velký milník na cestě k vytvoření největšího obchodního bloku na světě, který dnes Evropská unie představuje.

Kritickou oblastí se v šedesátých letech ukázala otázka pravomocí EHS, jeho rozpočtu a rozšiřování. Prezident de Gaulle vetoval přihlášku Spojeného království do Společenství, a to hned dvakrát (v roce 1963 a 1967), aby zachoval dominantní vliv Francie v Evropě. Z téhož důvodu Francie žádala, aby se rozhodnutí přijímala pouze jednomyslně, zatímco ostatní členské státy naléhaly na většinový princip. Francie rovněž požadovala zmenšení pravomocí Komise. Svoje požadavky, které narazily na odpor zbývajících pěti členů, nějakou dobu prosazovala dokonce bojkotem orgánů EHS. Francouzským požadavkům bylo nakonec vyhověno a role Komise jako nadnárodního prvku byla potlačena. Krize byla zažehnána až v roce 1969 po odstoupení de Gaulla z postu prezidenta. Byla otevřena jednání s prvními kandidáty na přistoupení. Nadcházející období mělo být ve znamení dokončení společného trhu a prohloubení integrace.