SWIFT: Sankce nejspíš zdaleka ne atomová

Detaily nejsou zatím úplně jasné, ale v tuto chvíli se zdá že odstřiženy budou jen některé ruské banky – zřejmě tak, aby neodstřiženy zůstaly ty, přes které by mohly jít z Evropy do Ruska platby za plyn a ropu (jde tedy nejspíš o snahu nastavit odstřižení ruských bank od SWIFTu tak, aby z pohledu Evropy hlavní obchodní tok, tedy dovoz uvedených surovin z Ruska, mohl probíhat dál).

Předpokládejme, že (mnohé velké) ruské banky budou skutečně od SWIFTu odstřiženy. Bude to pro ruské hospodářství skutečně onou „finanční atomovou bombou“? Abychom to mohli posoudit, musíme se podívat na princip a roli SWIFTu trochu víc zblízka.

SWIFT si můžeme představit třeba jako WhatsApp zaměřený na finanční transakce: je to komunikační síť, k níž se může připojit téměř kterákoli firma (připojeny jsou ale hlavně finanční instituce) a následně může komunikovat s ostatními připojenými.

Provoz na SWIFTu neustále roste. Denní počet pokynů prošlých přes SWIFT se loni přehoupl přes 40 milionů:

Denní počet zpráv předaných přes SWIFT v letech 2019-2021 (zdroj: SWIFT) 

Takže pokud například vy jako český dovozce chcete zaplatit sto eur ruskému vývozci za dodaný plyn, dáte pokyn (přes SWIFT, pokud jste do něj zapojen, nebo jakkoli jinak) vaší české bance, aby strhla z vašeho účtu v této bance sto eur a „poslala“ tuto částku do ruské banky, ve které má vývozce svůj účet. Slovo poslala je v uvozovkách, protože – jak hned uvidíme – žádné peníze se ve skutečnosti fyzicky nepřesouvají.

Vaše banka na základě tohoto vašeho pokynu zadá do SWIFTu příslušnou zprávu (což je v podstatě dlouhatánský řetězec písmen a čísel, který v podobě standardizovaných kódů obsahuje všechny potřebné parametry, aby bylo zcela jasné, kdo, odkud, komu, kam, kudy, kolik, v jaké měně a proč posílá). Tato zpráva dospěje ke všem členům SWIFTu, kterých se týká, během pár sekund a stojí to pakatel.

Proč ale tedy mezinárodní platby trvají obvykle několik dní a stojí mnohdy i stovky korun? Protože zpráva přes SWIFT není nic víc než jen zpráva – jen pokyn, jaké účetní operace se mají odehrát (podobně jako whatsappová prosba vašemu bratrovi, aby vám poslal peníze, sama o sobě ještě neznamená, že vám od něj peníze skutečně přišly).

Zaslání zprávy ve SWIFTu je tedy jen první, čistě komunikační/plánovací fází transakce. Na jejím základě se pak rozjede fáze druhá, platební – tedy samotná platba stovky eur od vás vašemu ruskému dodavateli plynu.

V nejjednodušším případě platba proběhne tak, že vaše neboli vysílající banka sníží o sto eur zůstatek na vašem účtu a banka vašeho ruského dodavatele neboli přijímající bank z účtu, který u ní má vaše banka, převede sto eur na účet vašeho dodavatele.

Vysílající banka však velice často u přijímající banky účet nemá (každý takový „důvěrný“ vztah mezi dvěma bankami vyžaduje skutečně důvěru a důkladné vyjednávání, a bank je po světě obrovská spousta), čili ve smyslu platebního styku se tyto dvě banky velice často jaksi „neznají“.

Vysílající banka musí v takovém případě vymyslet SWIFT zprávu tak, aby mezi sebe a přijímající banku zařadila ještě nějakou „společnou známou“, to jest banku (tzv korespondenční banku), u níž má účet vysílající banka a která má účet u přijímající banky. V těch nejsložitějších případech může být nutno vytvořit dokonce celý řetězec hned několika bank, kde se vždy jedna „zná“ s tou následující. Roli korespondenčních bank hrají obvykle velké ústavy, přes které chodí mnoho takových mezinárodních plateb, takže se jim vyplatí otevřít si účty u velkých bank v jiných zemích po světě.

Mezinárodní platba tedy obvykle trvá několik dní a stojí mnohdy i stovky korun proto, že je s ní spousta práce: někdo musí zadat zprávu do SWIFTu, v jednotlivých zúčastněných bankách ji někdo musí posoudit z hlediska příslušných rizik (například zda je vše zadáno správně nebo zda nejde o praní špinavých peněz, porušení nějakých existujících sankcí nebo jiných platebních a bankovních regulací, zákazů a omezení).

Nuže odstřižení přijímající banky od SWIFTu neznamená nic víc než to, že vaše vysílající banka najednou není schopna přijímající bance a potřebným korespondenčním bankám poslat zprávu o vámi zamýšlené platbě. Celý výše popsaný řetězec úprav na účtech je v takovém případě nutno naplánovat a se všemi dohodnout nějakou jinou cestou.

Každého jistě napadne: pokud je problém jen v oné první, komunikační/plánovací fázi, pak je přece náhradních cest celá řada: takto „na koleně“ lze platbu zorganizovat přes telefon, email, nebo dokonce onen už zmíněný whatsapp.

Kouzlo SWIFTu je v tom, že s jeho využitím je plánování plateb pro všechny zúčastněné nesrovnatelně komfortnější: jednodušší, bezpečnější, důvěrnější, spolehlivější, přijatelnější z pohledu archivování, zpětné kontroly pro potřeby auditu, bankovní regulace nebo třeba případného policejního vyšetřování a podobně.

Z uvedeného plynou tři základní varianty, jak se ruský bankovní sektor může do značné míry vyhnout dopadu odstřižení od SWIFTu: banky, které přišly o možnost provádět platby přes SWIFT přímo, můžou

(1) vyjednat otevření účtu ve svůj prospěch u těch ruských bank nebo jiných finančních institucí, které o tuto možnost nepřišly (půjde to rychle, protože o přístup do SWIFTu přijdou hlavně velké, dobře etablované ruské banky a protože bude politický tlak na hladké provedení celé operace),

(2) vyjednat otevření účtu ve svůj prospěch u neruských bank nebo jiných finančních institucí napojených na SWIFT (například na stránkách www.russia-briefing.com se uvádí možnost využít už dohodnuté propojení mezi ruskou Sovkombank a čínskou UnionPay),

(3) zorganizovat platbu některým způsobem „na koleně“ (email a podobně).

Možnosti jsou seřazeny podle rostoucí celkové nepřitažlivosti (složitosti, zdlouhavosti, nákladnosti, rizikovosti) pro jednu nebo druhou stranu nebo obě.

Přinejmenším první možnost je relativně velmi snadná a rychlá; hlavním – a nejspíš vcelku rychle řešitelným – omezením v jejím případě bude kapacitní schopnost ruských bank nadále zapojených do SWIFTu zpracovávat pokyny od ruských bank, které se ocitnou mimo SWIFT.

Pokud tedy bude přístup do SWIFTu zachován aspoň jedné ruské bance, nepůjde o skutečnou „atomovou“ sankci, nýbrž jen o hru na ni. Diváky jsou v tomto případě hlavně evropští voliči, kterým chtějí jejich vlády zřejmě ukázat na jedné straně bojovnost, ale na druhé straně je nechtějí připravit o teplo v obývácích a o zaměstnání ve firmách dovážejících z Ruska významné vstupy.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny