Krize na Ukrajině zvýší inflaci a může oslabit korunu

Rozhovor s T. Nidetzkým, viceguvernérem ČNB
Jakub Svoboda (Právo 24. 2. 2022 strana 1)

* Růst spotřebitelských cen v lednu dosáhl meziročně takřka deseti procent, inflace byla o půl procentního bodu výš, než očekávala ČNB. Budete proto ještě zvyšovat sazby?

Přestože jsem zaznamenal řadu komentářů se slovem překvapení, myslím, že lednová inflace překvapením nebyla. My jsme to přece dost intenzivně a s velkým předstihem avizovali, když jsme říkali, že inflace v první polovině roku bude možná až dvouciferné hodnoty.

I po posledním jednání bankovní rady jsme veřejně komunikovali, že jedním z rizik bude lednové přecenění zboží a služeb, protože to byla obrovská neznámá.

Letos to totiž není standardní lednové přecenění, jako bývalo, ať už se díváme na ceny energií, které se propsaly i do dalších cen, nebo také to, že očekávání tržních subjektů ohledně vývoje cen jsou určitě mnohem vyšší.

Pro mě osobně se potvrdila naše prognóza, která pracuje s tím, že v prvním pololetí inflace ještě naroste, než v druhém pololetí začne klesat. Za vysokou inflací stojí také tzv. srovnávací základna.

My už na to zapomínáme, ale inflace třeba loni v únoru byla 2,1 procenta a průměrná inflace za celé první čtvrtletí byla 2,2 procenta.

* Takže základní sazbu, která je teď 4,5 procenta, na příštím měnovém zasedání v březnu opět zvýšíte? O kolik?

Já si vždy nechávám rozhodování až na jednání bankovní rady, protože pro mě je důležitá diskuse, která se tam odehrává. Už dříve jsme říkali, že vidíme možnou letošní hranici základní sazby někde kolem pěti procent, takže si dokážu představit, že ještě dojde k mírnému ladění. Pak je to spíše o tom, jak dlouho úrokové sazby zůstanou na vyšších úrovních a kdy zahájíme diskusi o tom, že bychom je začali snižovat k nějaké neutrální rovnovážné úrovni kolem tří procent. To je v našich podmínkách úroveň úrokových sazeb, která ekonomiku ani nebrzdí, ani ji nestimuluje k růstu.

* Neobáváte se toho, že razantním zvyšováním sazeb přidusíte křehký hospodářský růst, jak varuje nejen exministryně financí Alena Schillerová?

Když se ale zeptáte firem, co je trápí, tak to není nedostatečná poptávka nebo cena financování, ale to, že nemají lidi. Případně nemají suroviny, komponenty, protože jsou narušeny dodavatelsko-odběratelské řetězce. A řadu firem dokonce netrápí ani zvyšování úrokových sazeb. Co je problém v této náročné ekonomické situaci, je správně vyhodnotit dlouhodobé investiční záměry. Větší část úvěrů v komerčním sektoru jsou středně a dlouhodobé investiční úvěry. A právě v tom vidím určitou křehkost současného růstu.

Souhlasím s tím, že zpřísňování měnové politiky ekonomiku ochlazuje, ale to má centrální banka ve své DNA, má působit proticyklicky. Teď tedy děláme tu nepříjemnou práci, kdy ekonomiku vědomě o něco ochlazujeme, a jsme si toho vědomi. Ale nejen HDP za loňský rok, ale i naše prognóza ekonomického růstu na příští dva roky ukazuje, že přesto, že ekonomiku ochlazujeme, tak jsme ji určitě nedestabilizovali ani ji nevedeme do recese. Letos by měla ekonomika i za současné ceny peněz reálně růst o tři procenta.

* Vyšší sazby při rostoucích cenách nemovitostí také povedou k tomu, že řada lidí si vlastní bydlení už nebude moci dovolit.

Zvyšování úrokových sazeb přispěje k tomu, že se zchladí rezidenční trh bydlení, ubude úvěrů tzv. na investici, kdy koupím byt s hypotékou za dvě procenta a pronajmu ho za tři procenta ročně, takže na tom procento vydělám. Myslím si, že tyto obchodní modely už nebudou fungovat. Ale to je vedlejší efekt naší měnové politiky. My neřídíme ceny nemovitostí, my jenom z titulu péče o finanční stabilitu nechceme, aby banky podstupovaly rizika, že půjčují lidem, kterým by půjčit neměly. To je náš úkol, a nikoli zajištění dostupnosti bydlení.

Problém bydlení a jeho dostupnosti ale spíše spočívá v nedostatečné nabídce a převisu poptávky nad ní, což mj. ilustruje i skutečnost, že jsme v EU na předních místech v růstu cen rezidenčního bydlení.

* Kdy by se mohly začít sazby zase snižovat?

Tato krize je specifická v řadě ohledů. Nesouvisí s přirozeným cyklem, kdy se střídá období konjunktury a propadu ekonomiky. Má spíš ostré zvraty, ať už nahoru, nebo dolů, a v takové situaci musí být i měnová politika agilnější.

Dlouhodobě bychom nechtěli ekonomiku vystavovat prostředí vysokých úrokových sazeb. Ty by měly působit jenom po nezbytně nutnou dobu s cílem stabilizovat cenový vývoj. Jak dlouho a jak vysoko nakonec zůstanou, samozřejmě ukáže až další vývoj.

* Co pro ekonomiku a inflaci bude znamenat konflikt na Ukrajině?

Konflikt na Ukrajině s sebou přináší řadu smutných příběhů, včetně těch geopolitických či osobních. Pokud se nicméně podívám z našeho, tedy čistě ekonomického pohledu, vnímám j e jako nejistotu, která bude mít v souhrnu proinflační dopad. Inflaci bude tento konflikt zvyšovat zejména prostřednictvím vyšších cen plynu a ropy a následně i dalších energií.

Současně to pravděpodobně utlumí globální růst ekonomiky a zvýší celkovou nejistotu v rámci post pandemického zotavování. Zvýšená geopolitická nejistota povede k silnější averzi k riziku, která se projeví oslabením měn rozvíjejících se trhů, kam se řadí i česká koruna.

* I tak pořád platí, že příští rok by se inflace mohla vrátit ke dvěma procentům?

Ano, naše prognóza předpokládá, že do poloviny letošního roku by inflace mohla dosáhnout svého vrcholu a měla by začít sestupovat nejdříve do blízkosti našeho tzv. tolerančního pásma ke třem procentům a v průběhu příštího roku bychom se měli přiblížit k našemu inflačnímu cíli, tj. ke dvěma procentům. Takto máme nastavenou měnovou politiku.

* Proč teprve leden tolik zamíchal kartami? Růst cen je teď dvakrát rychlejší než v Německu, loni byl přitom srovnatelný…

U nás se na podzim do inflace promítaly převážně domácí faktory – ceny energií se projevily až s novým rokem, zatímco v eurozóně tlačily energie ceny nahoru už loni na podzim, tedy dříve než u nás. Opticky to tak vypadalo, že jsme na tom s inflačními tlaky podobně. Až leden ukázal, že u nás jsou podmínky pro růst cen mnohem výraznější. Jsou za tím ony přehřívající se části ekonomiky, tzn. trh práce a rezidenčního bydlení, které se promítají do výrazně vyšší jádrové inflace. To je inflace, která je očištěná o kolísavé položky jako pohonné hmoty či potraviny a o změny nepřímých daní a která popisuje poptávkové tlaky v ekonomice lépe než hlavní ukazatel inflace.

A když si uděláte seznam zemí v EU právě podle jádrové inflace, tak se ČR s 9,7 procenta ocitá na prvním místě. Například Francie má jádrovou inflaci 2,3 procenta.

Svoji roli sehrály i podpory státu, které udržely nízkou nezaměstnanost, takže v covidové krizi se trh práce tak trochu nečekaně prakticky neochladil. U lidí se také zadržela poměrně velká část jejich příjmů, které teď mají potřebu rozpouštět ve spotřebě, a vytvářejí tak další tlak na růst cen.

* Německo a další státy ale na podporách také rozhodně nešetřily…

Důležitým faktorem bylo zacílení státních podpor. Významným faktorem u nás bylo např. odpuštění DPH na plyn a energie na konci roku, které dočasně snížilo inflaci v listopadu a prosinci o jeden procentní bod, ale naopak ji skokově přiživilo v lednu. Druhá věc souvisí s tzv. inflačními očekáváními. Velice mně rezonuje v uších, když poslouchám od výrobců, že by mohli měnit ceny dvakrát denně. To přece není prostředí, ve kterém by se dobře plánovalo a investovalo! Jak můžete vytvořit investiční plán, když nevíte, jak bude v nejbližších měsících vypadat ekonomika?

* ČNB začala se zvyšováním sazeb už loni v červnu, ale třeba Evropská centrální banka (ECB) zatím nechává sazby na nule s tím, že zdražování letos poleví.

Teď už snad všichni vidí, že naše inflace je skutečně vyšší než v okolních zemích. A my chceme vyslat signál, že ji chceme vrátit tam, kde by měla být, tedy ke dvěma procentům. Nechceme a vzhledem k naší specifické situaci ani nemůžeme jít cestou, jakou jde ECB, když říká, že je inflace dočasná a sama přejde. Myslím si ale, že se situace i v okolních zemích mění, stejně jako postoje uvnitř ECB či amerického Fedu. Měnová politika v malé otevřené ekonomice se ale dělá jinak než v ECB nebo ve Spojených státech.

Dal bych příměr: kdysi byly závody motocyklů hlavně mezi Hondou a Yamahou. Honda měla lepší motory, zatímco Yamaha zase lepší brzdy. Honda tak vždy na rovinkách dojela Yamahu a v zatáčce musela jít brzy na brzdy, ale Yamaha mohla jet déle naplno, protože s blížící se zatáčkou mohla na brzdy později. Rozdíl mezi těmito motorkami tak byl ten, že jedna uměla skvěle akceleraci a druhá si zase mohla dovolit brzdit o něco později.

Podobně to platí i v měnové politice. Pokud ECB nebo Fed půjdou v měnové politice „na brzdy“ o něco později než my, tak může být účinnost změny jejich měnové politiky pro bezpečné projetí inflační zatáčky stále dostatečná. My coby malá otevřená ekonomika jsme ale museli sešlápnout brzdy relativně brzy, a ještě v tom být o trochu agilnější než velké centrální banky.