Víkendář: Centrální banky by neměly ignorovat běžné lidi

Po celém světě je patrný růst inflace a jak mezi ekonomy, tak mezi politiky panuje nesoulad v tom, zda jde o krátkodobý či dlouhodobější jev. Na stránkách VoxEU to tvrdí Francesco D'Acunto a Michael Weber. Následně rozebírají argumenty obou stran a poukazují na jednu doposud povětšinou přehlíženou věc.

Weber a jeho kolega připomínají, že když na počátku pandemie došlo k uzavírání ekonomik, projevilo se to jak na útlumu poptávky, tak na nabídkové straně ekonomiky. Spotřebitel v té době zvýšil své úspory, které začal utrácet ve chvíli, kdy se ekonomika opět otevírala. Jenže výrobní kapacity potřebují určitý čas na nový start a rychle rostoucí poptávka se tak setkala s nabídkou, která se jen pomalu zvyšuje. K tomu se v některých zemích přidaly tenze na trhu práce, kdy řada lidí kvůli pandemii odešla do předčasné penze. Jiní zase díky finanční pomoci od vlády získali prostor pro hledání zaměstnání, které by jim více vyhovovalo.

Popsaný vývoj by sám o sobě napovídal, že vyšší inflace je jen přechodného rázu, protože její příčiny nejsou dlouhodobé. Jenže ekonomové poukazují na některé studie, podle kterých je nutno brát v úvahu i to, jak se tvoří inflační očekávání. „Spotřebitelská očekávání jsou důležitou součástí celé skládačky,“ dodává Weber a poukazuje na následující: Prudký růst cen byl zpočátku omezen jen na menší počet položek, jako například na potraviny. Kvůli tomu mu centrální bankéři nevěnovali tolik pozornosti. Nicméně akademický výzkum ukazuje, že právě položky, které jsou častou součástí nákupů spotřebitele, určují, jak si spotřebitel formuje svá inflační očekávání.

Studie například ukazují, že ženy mívají vyšší inflační očekávání než muži a důvodem je to, že právě ony často nakupují potraviny, které vykazují vyšší cenovou volatilitu. K tomu se potvrzuje, že při tvorbě inflačních očekávání hraje neproporcionální roli zboží, jako je mléko. Je totiž nakupováno často, a i když představuje pouze zlomek celkových výdajů, je vývoji jeho cen věnována velká pozornost. Jde samozřejmě o úplně jiný pohled, než jakého se drží centrální bankéři a který stojí na celém spotřebitelském koši.

Tvorba inflačních očekávání domácnostmi může také zpochybňovat relevanci jádrové inflace, která je očišťována o volatilní ceny potravin a energií. K tomu ekonomové dodávají, že domácnosti také nemusí reagovat stejně na růst cen jako na jejich pokles. Konkrétně mohou dávat větší význam růstu cen a v rámci tvorby očekávání jej nekorigují o následný pokles cen, i když mohou být matematicky stejné. Což je relevantní i pro současnou diskusi o tom, jak by přechodné inflační tlaky formovaly dlouhodobější inflační očekávání spotřebitelů.

Proč se ale tolik zajímat o to, jak si spotřebitel tvoří svá inflační očekávání a jaká je jejich konkrétní výše? Ekonomové poukazují na to, že tato očekávání ovlivňují chování domácností a pokud například čekají vyšší růst cen, mohou zvýšit své současné výdaje. Což v prostředí nabídkových tlaků může samo o sobě vyvolat růst cen, který domácnosti předpovídaly. K tomu se inflační očekávání promítají do jednání o mzdách a mohou roztáčet mzdové spirály.

Podle ekonomů by tedy bylo přínosné, aby centrální banky nekomunikovaly jen s finančními trhy a experty, ale i s běžnými spotřebiteli. V současné době by to znamenalo zejména prezentovat argumenty, podle kterých je vyšší inflace skutečně jen přechodného rázu. Mělo by jít o „jednoduchou, netechnickou komunikaci, které bude průměrný spotřebitel rozumět a věřit jen v případě, že věří centrální bance.“

Zdroj: VoxEU