Stavba českého architekta na Filipínách zařazena na seznam památek

ZÚ Manila se o kostel zajímá už od své první návštěvy na ostrově Negros na začátku roku 2015 a snaží se rozšířit povědomí o tom, že autorem stavby je český architekt. Právě tato informace je mezi veřejností známá jen minimálně a kostel je tak především oslavován jako významné dílo moderního filipínského výtvarného umění. S cílem dále prohloubit českou linku a využít jejího PR potenciálu pro brand Česka na Filipínách ZÚ prosadil tři články (doplněné výše uvedenou fotografií negroského fotografa Japoie Cequiny) na stránky deníků The Philippine Star a The Manila Times a společenského týdeníku Philippine Graphic. Fotografie a text o kostele se též stal nejúspěšnějším postem na facebooku ZÚ Manila, kde jej shlédlo 85 tis. návštěvníků, post dostal 1300 liků a byl 700x sharován.

Kostel v březnu 2015 navštívila i historicky první delegace Poslanecké sněmovny ČR, vedené místopředsedou Petrem Gazdíkem, současně předsedou České komise pro UNESCO.

ZÚ Manila poté vedl řadu jednání jak s majiteli kostela – soukromou firmou Victorias Milling Company vlastněnou dnes skupinou nejvýznamnějších filipínských businessmanů – tak i s vedením Národního muzea Filipín. Po řadě konzultací byl kostel na seznam filipínských kulturních památek zařazen na základě písemného návrhu ZÚ Manila. V roce 2015 zahájili majitelé postupnou rekonstrukci kostela. Na podzim probíhaly opravy mozaik a fasády. Dalším krokem bude zjištění stavu věže, kde pro ne zcela vyjasněnou statiku byl sejmut zvon, celkově však stav budovy 65 let od dokončení není špatný.

Kaple sv. Josefa Dělníka (St. Joseph the Worker Chapel)

Budova byla postavená v letech 1948–50 podle projektu společnosti Raymond & L. L. Rado ve městě Victorias City na ostrově Negros jako duchovní a společenské centrum pro jeden z největších filipínských cukrovarů Victorias Milling Company a jeho více než tři tisíce zaměstnanců. Cukrovar a s ním i kostel tehdy vlastnila rodina Miguela Ossoria, jehož syn je autorem na Filipínách oceňované a slavné nástěnné malby nahrazující oltář, která dala kapli jméno „Kostel rozhněvaného Krista“ (Angry Christ Church), Alfonso Ossorio byl v té době už významným umělcem žijícím v USA, ale i sběratelem umění a přítelem Jacksona Pollocka.

Kandidátem na autora návrhu kostela měl být přední filipínský architekt a později národní umělec Leandro Locsin. Právě v USA se však Ossorio zřejmě seznámil s Antonínem Raymondem, kterého přizval k účasti na projektu a Locsina odmítl (ten se po tomto zklamání inspiroval v USA a realizoval na Filipínách řadou strohých betonových staveb modernějšího výrazu, nejznámější jsou budovy Cultural Center of the Philippines a efektní a ve své době praktický terminál nového manilského mezinárodního letiště, dnes terminal NAIA 1)

Stavba po svém dokončení šokovala filipínskou veřejnost. Zasloužila se o to především Ossoriova malba přísného Krista na Posledním soudu s křiklavou, až psychedelickou barevností, která dala kostelu jeho lidové jméno, ale také sochy svatých v místním oděvu a s malajskými rysy od lidových řezbářů (včetně dalšího, tentokráte bezvousého Krista) či mozaiky od Belgičanky Adelaide de Bethune, sestavené z rozbitých střepů nápojových lahví, od coca coly a dalšího nalezeného materiálu. Kostel však brzy začal být považován za významný umělecký počin pro celou oblast Západních Visajanských ostrovů. Popularita u místních obyvatel a častější návštěvy turistů naznačují, že Raymond na Filipínách uspěl.

Antonín Raymond – architekt a honorární konzul ČSR

Antonín Raymond se narodil jako Antonín Reimann dne 10. května 1888 v Kladně a zemřel 21. listopadu 1976 v New Hope v Pennsylvánii. Byl tedy česko-americkým architektem, který studoval v Čechách a žil v Japonsku a USA. Je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku.

Antonín Raymond pocházel z rodiny kladenského židovského obchodníka Aloise Reimanna. Na Kladně žil do roku 1903. Studoval na kladenské reálce, později na České polytechnice v Praze, kterou dokončil v roce 1909. V následujícím roce odcestoval do Spojených států, kde od roku 1916 spolupracoval s proslulým architektem Frankem Lloydem Wrightem. S ním se podílel v roce 1919 např. na stavbě tokijského Imperial Hotelu, a poté zůstal v Japonsku, kde je tvůrcem řady významných staveb kostelů, univerzit, soukromých domů, z nichž řada dodnes existuje. Mezi lety 1938 a 1949 pracoval opět v USA, kde v roce 1945 v New Yorku založil kancelář se slovenským architektem Ladislavem Lelandem Radem, nazvanou Raymond & L. L. Rado. Po roce 1948 se vrátil do Japonska, kde pracoval do roku 1973. Poté se znovu vrátil do USA. V roce 1956 byl vyznamenán čestnou medailí American Institute of Architects a v roce 1964 získal japonský Řád Vycházejícího slunce.

Antonín Raymond v Japonsku v letech 1926 až 1939 působil také jako československý honorární konzul. Exekvatur mu japonskou vládou byl udělen dne 11. září 1926 a československý konzulát tak Raymond mohl otevřít už 21. září 1926. Funkce konzula mu otevřela dveře do diplomatických kruhů, kterou dokázal využít. Stal se autorem či spoluautorem staveb velvyslanectví či rezidencí USA, Francie, Ruska či Itálie v Japonsku, velvyslanectví USA v Jakartě i jinde na světě (některé dokumenty hovoří i o Vietnamu).

Dvoudílný televizní dokument o Antonínu Raymondovi připravil v rámci cyklu Šumná města David Vávra ve spolupráci s ČC Tokyo. Filipínská linka však ve filmu chybí, protože o Kapli sv Josefa Dělníka v té době česká odborná veřejnost prakticky netušila.

Kniha a výstava 7x Antonín Raymond

V listopadu 2015 připravila Galerie Jaroslava Frágnera v Praze výstavu věnovanou Antonínu Raymondovi, která proběhla v říjnu-prosinci, následně se přestěhovala do Brna. Díky předchozí spolupráci s Davidem Vávrou se do projektu, původně koncipovaného jako prezentace čistě japonských Raymondových staveb, podařilo zapojit i ZÚ Manila, kde Jan Vytopil zpracoval celou filipínskou část publikace a s podporou Archivu MZV doplnil katalog i o dokumenty z doby působení Antonína Raymonda ve funkci honorárního konzula ČSR.