Nobelovu cenu za ekonomii získává i muž, na nějž nedají dopustit odboráři a stoupenci imigrace

Letošní Nobelova cena za ekonomii je nezvykle rozdělena na tři nestejné části. Polovina ceny míří Davidu Cardovi za výzkum v oblasti trhu práce. O zbylou polovinu se pak rovným dílem dělí Joshua Angrist a Guido Imbens za metodologické obohacení analýzy příčinných vztahů. 

To, že cenu letos získávají hned tři laureáti nezvyklé není, neobvyklé je tedy zejména její rozdělení na tři nestejné části. Letos je mírně narušena obvyklá nadvláda amerických ekonomů, neboť Card je Kanaďan a Imbens Nizozemec. Všichni tři, včetně amerického rodáka Angrista, však v USA působí, po řadě na univerzitě v Berkeley, na Massachusettském technologickém institutu a na Stanfordu.  

Cardův výzkum trhu práce potvrzuje, že kouzlo i úskalí ekonomie spočívá v omezené možnosti ověření výsledku experimentem. Zatímco chemik se totiž může zavřít do laboratoře a provádět jeden a týž pokus stále dokola, ekonom analyzuje systém zpravidla vždy za pochodu, „naostro“. Ostatně, těžko lze zavřít lidskou společnost na nějaký čas do laboratoře, tu zvyšovat sociální transfery, tu ubírat na daních a čekat, „co to udělá“. 

Lidé nejsou molekuly. A trh – a ekonomický systém vůbec – není souborem molekul, ale právě lidí. Máme tu ovšem lidi, jako je třeba Fidel Castro, kteří leckdy nevědomky s lidskou společností experimentují, a ekonomům, jako je Card, tak poskytují cenný výzkumný materiál. Totiž když ekonom hodlá zkoumat třeba dopad imigrace na pracovní trh hostitelské země či regionu, výtečně mu poslouží zkoumání důsledku výnosu kubánského vůdce z 20. dubna 1980. 

Tehdy před více než 41 lety Castro vyhlásil, že všem Kubáncům, kteří si tak budou přát, umožní svobodně opustit „ostrov svobody“, aby se mohli vydat k břehům Spojených států. Do září 1980 využilo možnosti na 125 tisíc Kubánců. Do Miami odplouvali z kubánského přístavu Mariel – proto se jim říká „Marielitos“.  

Ekonomové dodnes zkoumají, jak imigrační vlna „Marielitos“ ovlivnila miamský pracovní trh. Ten se jim tak zpětně stává pomyslnou laboratoří. Do zkoumání se v roce 1990 pustil právě i Card. Ve své přelomové studii dospěl k závěru, že přistěhovalecká vlna z přístavu Mariel neměla jakkoli zásadní dopad na pracovní trh v Miami, přestože ten musel takřka ze dne na den absorbovat obrovské množství imigrantů. 

Mzdová úroveň v Miami se nesnížila. Beze změny zůstala i nezaměstnanost, a to i mezi pracovníky s nízkým vzděláním, zjistil letošní čerstvý nobelista. Závěry Cardovy studie se tak staly vítaným argumentem zastánců imigrace. 

Studie, na nichž se Card podílel, významně ovlivnily také teorii i praxi zavádění a úprav minimální mzdy. Autor textu vedl v roce 2013 rozhovor s již zesnulým ekonomem Alanem Krugerem, toho času šéfem ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy (zde). Krueger zavzpomínal právě na studii k minimální mzdě, kterou počátkem 90. let zpracovával s Cardem. 

„Tou studií jsme s Davidem Cardem původně chtěli jen potvrdit – pomocí sofistikovanějších metod – tehdy konvenční závěr. Ten, že zvýšení minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost,“ vzpomínal Krueger. „Paradoxně jsme však zjistili pravý opak. Myslím, že i vlivem této studie dochází v posledních letech k posunu napříč ekonomickou obcí a stále více a více ekonomů se kloní k názoru, že přiměřené zvýšení minimální mzdy nemá nepříznivý dopad na zaměstnanost.“ 

Card s Krugerem tehdy srovnávali mzdy ve fastfoodech v Pensylvánii a New Jersey a překvapivě a přelomově shledali, že zvýšení minimální mzdy nezvyšuje míru nezaměstnanosti. Tato studie dodnes slouží odborářům celého světa, včetně českých, k podpoře jejich argumentace pro zvyšování minimální mzdy.  

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)