Historie akciových bublin. Při které z nich prodělal i slavný Isaac Newton?

Tržní ceny na finančních trzích obvykle celkem spolehlivě odrážejí fundament aktiv, avšak v minulosti jsme se setkali s mnoha případy, kdy šla racionalita stranou a investory zaslepila pouze chamtivost a vidina rychlého zbohatnutí. Situace, kdy investoři pomyslně přifukovali cenové bubliny, jsou z dnešního hlediska zajímavé minimálně kvůli odhalení psychologie investorů, která se za poslední staletí příliš nezměnila. Pochopení tohoto stádového chování nám může také někdy pomoci při analýze a hodnocení současné situace. Pojďmě se s makléřem Patria Finance Pavolem Mokošem podívat na minuké bubliny. Při které z nich prodělal i slavný Isaac Newton?

Asi nejznámější bublinou byla mánie kolem tulipánů v Holandsku v letech 1634 až 1637. Tato událost je notoricky známá, a tak se raději podívejme na trochu méně známou bublinu vytvořenou kolem britské společnosti South Sea Company, která byla založena v roce 1711 za účelem financování britského dluhu. Za to na oplátku získala od vlády monopol na obchodování v oblasti Jižní Ameriky. Ačkoliv vedení této firmy nemělo s tímto obchodem žádné zkušenosti, investoři uvěřili příběhu o ohromném potenciálu obchodu se zlatem a stříbrem. Zlato v Mexiku údajně netrpělivě čekalo na výměnu za britské bavlněné a vlněné produkty. V roce 1719 nejdřív přišel návrh na to, že SSC by mohla financovat více než polovinu britského dluhu, ale opravdové šílenství vypuklo až v roce 1720 po zprávách o plánu financovat celý dluh. To už akcie této firmy letěly z 130 liber na 300, aby se nakonec vyšplhaly až na 1 000 liber.

V tomto úspěšném období se velice rychle začaly ve velkém objevovat nové projekty a firmy, často se zcela absurdními plány. Vznikly firmy s různým zaměřením, jako například obchodování s lidskými vlasy, stavění lodí proti pirátům, získávání stříbra z olova nebo dokonce získávání slunečního světla z okurek. Investoři namlsaní z úspěchu SSC jednoduše hledali další hvězdu. Lidé sice často těmto projektům nevěřili, ale nakupovali je, protože věřili, že se najdou větší blázni, než jsou oni, a akcie těchto firem si od nich brzy za podstatně vyšší cenu koupí. Když v srpnu 1720 prosákla na veřejnost informace, že vedení SSC se zbavilo svých akcií, propukla panika a akcie SSC se volným pádem propadly na přibližně 200 liber. Spolu s těmito akciemi šly ke dnu i desítky dalších akcií. Na akciích SSC prodělal 20 000 liber i slavný Isaac Newton, který to později komentoval slavnou větou: „Dokáži spočítat pohyb hvězd, ale ne šílenství lidí“.

Další poněkud méně známá bublina vznikla na americkém akciovém trhu na začátku 20. století. Robert Shiller jí ve své knize Irrational Exuberance popsal jako klasickou bublinu založenou na nové éře a nových technologiích. V lednu 1901 se hodně hovořilo o úžasné budoucnosti, kde vlaky budou již brzy jezdit rychlostí 240 km/h, vydavatelé novin budou pouze mačkat knoflíky a stroje již udělají zbytek a další potenciální objevy spojené s elektrifikací. Kromě toho se objevily různé korporátní zprávy o vzniku trustů, fúzí a mnoho investorů to vnímalo jako důvod pro další růst monopolních korporátních zisků, a tím pádem i růstu cen akcií. Investoři ale nepočítali s tím, že takový přesun bohatství směrem k akcionářům vyvolá vlnu odporu a zpřísnění antimonopolních zákonů. Třetím argumentem ve prospěch akcií, který se v této době hojně objevoval, bylo tvrzení, že akcie jsou tentokrát držené v „silných rukou“ největších obchodníků a finančníků, kteří přece moc dobře vědí, jak investovat své peníze. Žádný z těchto argumentů ale nedokázal zabránit propadu trhu v roce 1907, který byl následovaný velice slabým výkonem akcií až do konce následující dekády.

O bublině z 20. let 20. století již toho bylo řečeno mnoho, a tak se zkusme spíše podívat na další bujaré období amerického akciového trhu, které spadá zhruba do období 1950 - 1970. I v tomto období hrála hlavní roli „nová éra“, kde optimismus vycházel z mnoha faktorů. Ve velkém se začaly objevovat názory o nové éře, o novém kapitalismu a o tom, že firmy jsou silnější, než kdy jindy, a tak jsou připraveny vyhnout se hlubokým krizím. Firmy údajně dělaly dlouhodobé plány a již nebyly tak závislé na krátkodobých fluktuacích ekonomiky. Stejný argument pro růst akcií mimochodem použil i slavný ekonom Irving Fisher ve 20. letech 20. stol. Dalším katalyzátorem růstu akcií byl baby boom a v neposlední řadě i zvolení prezidenta Johna Kennedyho, který byl příslibem podpůrné hospodářské politiky. Na konci této éry se objevil boom kolem fúzí a nových synergií, kdy se firmy snažily podpořit skomírající tržby akvizicemi rychle rostoucích společností. Takovéto firmy se v roce 1967 obchodovaly s násobkem P/E kolem 50, zatímco v roce 1969 se po strmém propadu ocitly jejich P/E na úrovních kolem 14. Co se celého trhu týče, index DJIA se na konci tohoto období několikrát dostal na dosah 1 000 bodů, ale pevně se usadit nad touto úrovní se mu podařilo až o více než 10 let později v roce 1982.

Burton Malkiel ve své slavné knize A Random Walk Down Wall Street popisuje situaci v 70. letech 20. stol., kdy přišlo do módy investování do akcií největších a nejstabilnějších firem tzv. blue chips. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zhruba 50 společností, včetně McDonald´s, IBM, Kodak nebo Xerox, dostal tento fenomén název The Nifty Fifty. Logika byla velice jednoduchá. Proč se zabývat složitým výběrem titulů, když lze prostě koupit silnou zavedenou firmu, které se jistě bude dařit i v následujících letech. V principu se s tím dá jenom souhlasit, ale ani u takových společností se nesmí zapomínat na cenu. V roce 1972 se tyto akcie díky této jednoduché logice obchodovaly běžně s násobky P/E kolem 80, zatímco v roce 1980 se po vystřízlivění a propadu cen akcií vrátily tyto násobky zpět pod 20.

Důkazů o dočasných iracionálních situacích na finančních trzích, které však často trvaly i několik let, je vskutku mnoho. Nemovitostní bublina v Japonsku přinesla ocenění japonského realitního trhu na 2 000 bilionů jenů, což v té době představovalo čtyřnásobek hodnoty všech nemovitostí v USA. Na absurdní úrovně byl vyhnán i akciový trh, kde index Nikkei 225 v roce 1989 vyšplhal na 39 000 bodů, aby se za tři roky obchodoval pod 15 000. Na tato maxima se japonský index doteď nevrátil, když se aktuálně pohybuje kolem 27 700 bodů. Mohli bychom pokračovat bublinou akcií internetových společností na přelomu tisíciletí nebo nemovitostní a hypoteční bublinou, která praskla v první dekádě nového milénia.

Hlavními důsledky prasknutí bublin, a s tím souvisejícím krachem cen, bývají velké ztráty investorů a dlouhodobější ztráta důvěry, která se obvykle jen pomalu vrací zpět. V příštím článku se podíváme na teorii cenových bublin a zkusíme zanalyzovat, zda takové předpoklady nesplňují v současné době kryptoměny.