Řešení dluhů, o kterém se moc nehovoří

Vlády vyspělých zemí reagovaly na pandemii záchrannými balíčky a uvolněním fiskální politiky. To pomohlo ke stabilizaci ekonomiky a záchraně pracovních míst. Nicméně tato politika přinesla i růst veřejného zadlužení, které u zemí G7 dosahuje v průměru 140 % HDP. Na stránkách VoxEU na to poukazují Roel Beetsma a Ludger Schuknecht s tím, že situace je v tomto ohledu podobná jako na konci druhé světové války. Nejvýše přitom míra zadlužení leží v Japonsku a Itálii, ale i v řadě jiných zemí se pohybuje na úrovních, které „byly ještě před třinácti lety nemyslitelné“. Co s tím?

Ekonomové tvrdí, že podle některých názorů je zmíněná míra zadlužení v pořádku, protože sazby se drží nízko. A dokonce je třeba ještě vyšších vládních výdajů, aby podpořily poptávku, investice a růst. „Nikdo netvrdí, že je uprostřed pandemie dobré sáhnout k fiskálnímu utahování, ale tyto vysoké úrovně zadlužení nejsou zadarmo,“ dodávají ekonomové.

Beetsma poukazuje následně na to, že některé vlády chtějí na dluhy reagovat vyšším zdaněním. Nicméně podle jeho názoru by některým zemím prospělo, kdyby vlády omezily svou velikost, protože „s ohledem na velikost svých příjmů vytváří jen omezenou hodnotu“. Na přínosy takové strategie by měly ukazovat země, jako je Švýcarsko či Irsko, kde se vládní výdaje k HDP pohybují jen kolem 30 %, ale kde je podle řady ukazatelů efektivita vládního sektoru vysoká.

Pozitivně se podle ekonomů dají v podobném duchu hodnotit i asijské země, jako je Jižní Korea či Singapur. A pak tu jsou země, které nejsou u dluhů ani u efektivity vládního sektoru žádným extrémem. Sem patří třeba Spojené státy, Velká Británie, Nizozemí, severské země či Německo. I zde by ale vlády „mohly a měly svým občanům dávat za jejich peníze více“.

Tato výzva zvýšení efektivity vlády bude podle ekonomů ještě silnější po pandemii, a to právě kvůli vysokým dluhům. A k tomu se přidá stárnutí populace. Většina západních zemí bude čelit tlaku na růst vládních výdajů, který by měl do roku 2050 dosáhnout 4 – 5 % HDP. Což podle ekonomů zhruba odpovídá výdajům na systém vzdělávání. Proč ale doposud podobná volání vyzněla naprázdno?

Ekonomové míní, že lidé toho po vládě chtějí stále víc, a to zejména tam, kde potřebují zajistit proti riziku. Politici se těmto požadavkům snaží vyhovět, výsledkem je ale situace, kdy „se může dělat ještě více a to, co se dělá, by se mohlo vykonat lépe.“ Následně rostou dluhy, což může nakonec ohrozit stabilitu ekonomiky a společnosti, kterou se vládní výdaje snaží zajistit.

Co děláme v běžném životě, abychom skloubili neomezené požadavky s omezenými zdroji? Vytvoříme pravidla a podle ekonomů je to právě politika založená na jasných pravidlech, co pomůže k zajištění vládní solvence a dluhové udržitelnosti. O nich bychom pak měli přemýšlet již nyní s tím, že pokud stávající pravidla nefungují, je třeba je změnit. Tak tomu je podle ekonomů například s Paktem růstu a stability EU.

Zdroj: VoxEU