Dvacátá léta se klidně mohou zopakovat. Jde ale také o to, jaká

Historik Jeffrey Engel před pár dny na CNBC vyprávěl, jak lidé ve dvacátých letech minulého století chtěli zapomenout na válku a pandemii, a rozjeli to ve velkém. Nastal ekonomický boom, přišly inovace... Historik k tomu ale dodal, že velké části společnosti se plody tohoto boomu vyhnuly a u ní tak svým způsobem přišlo mnohem dříve to, co plošně v roce 1929. Nyní se hodně hovoří o opakování tohoto boomu dvacítek a i já bych se této tezi dnes chtěl věnovat.

1 . Nacenění na dokonalost: Nejdříve bych chtěl poukázat na to, že americký akciový trh je ve zkratce řečeno naceněn cca na dokonalost (viz i můj včerejší příspěvek). Tedy na velmi silný krátkodobý růst a velmi dobrý dlouhodobý výhled a to v kombinaci s relativně nízkými sazbami a zřejmě také rizikovými prémiemi. Jinak řečeno, akcie tedy s nějakou variantou dvacátých let asi počítají.

2 . Hlavně technologie. Před časem jsme i na těchto stránkách mohli číst o názoru známého investora a ekonoma Eda Yardeniho, podle kterého stál za boomem dvacátých let technologický pokrok, včetně elektrifikace a budování vodovodní sítě. K dispozici tak bylo nově světlo bez emisí a čistá voda, odpadní systémy, telefony umožnily kontakt se vzdálenými přáteli a příbuznými.

K tomu se přidal Model T od Fordu a v roce 1920 fungovala ve všech amerických velkoměstech i veřejná doprava. Přidejme meziměstské vlaky, veřejné osvětlení, rostoucí počet celonárodních firem jako Heinz či Coca Cola, boom restaurací a prodeje zboží přes katalogy. Z tohoto pohledu je tedy otázkou hlavně to, zda nové objevy a inovace, třeba včetně biotechnologií, robotiky, automatizace, umělé inteligence a nanotechnologií, dokážou něco podobného, co odpadní systémy a spol. před sto lety

3 . Jak kde. Možnosti opakování dvacátých let se na stránkách VoxEU věnuje ekonom Alessio Terzi (The ‘Roaring Twenties’: Revisiting the evidence for Europe). Jmenuje řadu argumentů pro i proti této tezi a ukazuje i následující graf. Z něj je zřejmé, že „roaring twenties“ se svou silou i průběhem lišily stát od státu:



Americký produkt na hlavu byl již na počátku dvacátých let násobkem produktu evropských zemí, z nich pak z dvacítek nejméně vytěžila Itálie, naopak Nizozemsko dokázalo zvýšit svůj produkt na hlavu hodně a to velmi stabilním růstem. Za povšimnutí ale následně stojí i to, že Itálie se tak výrazně netýkala ani Velká deprese (alespoň měřeno použitým ukazatelem), zatímco ve Spojených státech byla velmi prudká a hluboká. A pak tu zase přišlo mimořádně silné oživení, které zvedlo ekonomiku vysoko nad předchozí vrcholy (podobně jako v Německu).

4 . Pro a proti. Pan Terzi míní, že pro opakování dvacítek v Evropě může hovořit nadšení lidí z konce pandemie a otevírání ekonomiky, která navíc nebyla postižena finanční krizí a vlnou bankrotů. A třeba digitalizace, kterou značně nakopla pandemie a která by mohla mít i dlouhodobé pozitivní efekty ohledně efektivity a produktivity. Proti může hovořit to, že v ekonomice přece jen mohou být šrámy a déle se hojící rány, včetně zombifikace korporátního sektoru (odvrácená strana prevence proti vlně bankrotů). A podle některých názorů nedochází k posunu v trendovém růstu bez toho, aby v ekonomice proběhly hlubší strukturální změny a reformy.

Myslím ale, že konstatovat můžeme minimálně jednu věc: Pokud vyloženě nečekáme nějaký ekonomický propadák, nějaká verze dvacátých let se podle nás dostaví. Jde „jen“ o to, zda by šlo o italskou, či třeba nizozemskou, nebo americkou verzi.