Premiérovy nevhodné návrhy na adresu ČNB

Pro ty čtenáře Ranního restartu, které zaujaly v pondělí premiérem Babišem pronesené poznámky o tom, co by bylo fajn, kdyby ČNB udělala nebo neudělala, připojuji svůj následující text (mírně zkrácená verze vyšla včera v Lidových novinách):

Český premiér v minulých dnech na adresu České národní banky zmínil hned dvě doporučení. Mohla by prý „v těchto těžkých časech“ přispět do státního rozpočtu, protože měla v předchozích dvou letech mnohamiliardové zisky a protože takto přispívají i centrální banky v Německu a Švýcarsku. A taky by prý neměla zvyšovat úrokové sazby, a to „v zájmu obnovy ekonomiky“.

Na první poslech zní obě poznámky vcelku přijatelně. Ve skutečnosti jde o úvahy, které – pokud je nezastavíme hned v zárodku – můžou nakonec způsobit rozval českého hospodářství.

Co se týče přispívání České národní banky (ČNB) do státního rozpočtu, v rozvinutých ekonomikách skutečně jde o standardní postup. Jenže Česko v tomto smyslu rozvinutou ekonomikou ještě pořád není. Ještě pořád konvergujeme k bohatším ekonomikám, což se projevuje tak, že (když pomineme šoková období, jako byl zrovna minulý rok) dochází k dlouhodobému trendovému posilování koruny.

Se silnější korunou se snižuje v korunách účetně vykazovaná hodnota cizoměnových aktiv České národní banky. Účetní výsledky ČNB se tak posouvají do ztráty. Roky (jako byl třeba ten loňský), kdy koruna naopak oslabuje, a tím posouvá ČNB naopak do zisku, jsou spíše výjimkou. ČNB proto doposud byla – a do skončení konvergence i nadále bude – převážně ve ztrátě.

Za dobu své existence takto ČNB nakumulovala celkově ztrátu v aktuální výši kolem 40 miliard korun. I po započtení nedávných zisků, které tolik zaujaly pana premiéra, je tedy předlužená. Až zeslábne trend posilování koruny a hlavní roli začne hrát mírná ziskovost ČNB v dalších oblastech její činnosti, bude v jejích silách postupně splatit zbylé nakumulované ztráty, a tak se zbavit předluženosti. A teprve to je okamžik O, od kterého začne dávat smysl, aby posílala své zisky do státního rozpočtu.

Pokud by převáděla nějaké peníze do státního rozpočtu už teď, bylo by to za cenu dalšího prohloubení jejího nynějšího předlužení. Přímo, z čistě peněžního pohledu, by to možná zas tak fatálně nevadilo: o co více by kvůli většímu nynějšímu zadlužení tratila na úrocích ČNB, o to méně – aspoň zhruba – by ze zrcadlových důvodů tratil český stát. (Výše zmíněný okamžik O by se ovšem v takovém případě posunul dál do budoucna, takže lepší nynější salda veřejných financí by byla vykoupena horšími saldy budoucími. Nynější platba z ČNB do státního rozpočtu by tedy přinesla jen odklad problému.)

Jakákoli aktuální výpomoc vládě od ČNB by způsobila škody hlavně nepřímo, v rovině obrazu české hospodářské politiky. Zaprvé by to mohlo budit dojem, že centrální banka přišla o svou politickou nezávislost. Zadruhé by šlo o signál, že vláda není schopna obhájit rozumnost svého hospodaření natolik, aby vyvolala dostatečnou poptávku po svých dluhopisech jen od soukromých investorů, a tak musí žádat o příspěvky u centrální banky, nota bene zadlužené.

V extrémním případě by tyto signály o zhoršování kvality české hospodářské politiky mohly na finančních trzích (ať už domácích nebo zahraničních) vyvolat vlnu nedůvěry ohledně dalšího osudu české ekonomiky a měny. Dopady na kurz koruny a stabilitu celého hospodářství a měnového systému by byly katastrofální: stačí si vzpomenout na kurzovou krizi britské libry v roce 1992, mexického pesa v roce 1994 nebo naši vlastní epizodu tohoto rázu v roce 1997.

I premiérovo srovnání s cizinou dost kulhá. Evidentně mu nikdo neřekl, že zrovna jím citovaná německá centrální banka (DBB) nedávno oznámila, že svůj loňský zisk přes 2 miliardy eur do státního rozpočtu nepošle (a rovnou dodala, že něco podobného nejspíš udělá i napřesrok). Přitom „těžké časy“ jistě zažívá i vláda v Berlíně. DBB své rozhodnutí zdůvodnila výše uvedenou logikou: tedy že chce mít dost peněz na pokrytí svých ztrát. Rozdíl je jen v tom, že ČNB ztráty už má, kdežto její německá kolegyně se jich teprve obává.

Další Andrejem Babišem zmíněná centrální banka, švýcarská, se může dlouhá léta chlubit kumulovaným ziskem aspoň kolem 5 procent švýcarského HDP. Kdyby ČNB namísto nynější kumulované ztráty měla kumulovaný zisk v tomto rozsahu, tedy přes 250 miliard korun, úvahy o odvádění jejích každoročních zisků do státního rozpočtu by byly mnohem přijatelnější.

Stejně nešťastná je i druhá premiérova poznámka – tedy ta o nezvyšování úrokových sazeb. Čiší z ní strach z růstu nákladů na veřejný dluh. Tlak na centrální banku, aby stanovovala úroky s ohledem na potřeby vlády, je ale opět cestou do pekel. Stačí se podívat například do Turecka, kde centrální banka bohužel politicky nezávislá není. Tamní prezident jí dlouhodobě brání, aby vyššími úrokovými sazbami zkrotila inflaci – a výsledkem je, že od roku 2017 je inflace neustále dvojciferná a turecká měna oslabila o více než polovinu.

Jen čistě pro zajímavost: zvyšováním své klíčové úrokové sazby (tzv. repo sazby) ČNB čistě z pohledu hospodářského výsledku poškozuje nejen státní rozpočet, ale i samu sebe - jednak proto, že jde o sazbu, kterou vyplácí bankám za jejich vklady v ČNB (takže po zvýšení této sazby bude mít ČNB vyšší úrokové náklady), ale i proto, že vyšší úrokové sazby v Česku mají tendenci posilovat kurz koruny, což způsobuje pokles korunové hodnoty cizoměnových aktiv ČNB. Centrální banka ale samozřejmě nastavuje (nebo by aspoň měla nastavovat) repo sazbu s ohledem na stav a vyhlídku ekonomiky, nikoli hospodářského výsledku svého nebo státního, takže úvahy typu "stabilizace ekonomiky si sice žádá vyšší sazby, ale zvedněme je až později, abychom měli na konci roku lepší hospodářský výsledek" při rozhodování bankovní rady ČNB o nastavení sazeb vůbec nepřicházejí (nebo by aspoň neměly přicházet) v úvahu.

Ale zpět k výrokům českého premiéra. Ke svým výzvám na adresu ČNB nakonec dodal, že ČNB je „samozřejmě“ nezávislá. Doufejme, že to je a zůstane pravda. Nejen právní, ale i faktická nezávislost ČNB je jedním z pilířů (poměrně velmi slušné) české makroekonomické stability posledních více než dvaceti let.  

Michal Skořepa, analytik  České spořitelny