Ať tu školu už otevřou, protože to je 100 a 1

Příslib vlády o návratu dětí do škol se týká jen maturantů a deváťáků. A co ti ostatní? Stále častěji se objevují otázky, zda distanční vyučování svou kvalitou odpovídá tomu prezenčnímu. Mnozí odborníci upozorňují, že jde o nouzovou variantu, která není pro děti prospěšná a zatěžuje i rodiče. Méně se však hovoří o problémech, které distanční výuka znamená pro děti se specifickými potřebami nebo ty v pěstounské péči. Jak distanční výuku zvládají právě tyto děti a rodiny?

Distanční vyučování znamená pro většinu učitelů i rodičů větší vynaložené úsilí, ale zároveň menší objem probrané látky a obtížnější vysvětlování. Dětem navíc chybí spolužáci i přímý kontakt s učiteli. Zvlášť ve věku základní školy je osobní kontakt důležitý. Navíc jsou děti u počítače rychleji unavené a mnohé mají potíže s udržením pozornosti. Se stejnými problémy se potýkají i děti v pěstounských rodinách, které mají často ztížené podmínky.

Méně se toho naučí

Nejmladší holčičky pěstounské rodiny Hlavicových, která má tři děti biologické a tři přijaté, jsou obě ve třetí třídě. Jedna je přijatá, jedna biologická dcera. „Obě mají individuální plán a asistenta,“ říká maminka – pěstounka Alena Hlavicová a dodává: „Chvíli se učí s paní učitelkou, chvíli s asistentem, ale ten je také jen na monitoru. Zvládají toho méně, než by zvládly ve škole. Když je paní učitelka fyzicky přítomná, lépe látce rozumí. Teď nás čeká každé odpoledne větší doučování, hlavně násobilka a vyjmenovaná slova.“ Další dvě děti v rodině potřebují také pomoc s učením a pevný dohled, aby splnily zadané úkoly. Láďa s lehkou mentální retardací je v prvním ročníku oboru kuchař a starší Patrik se učí na prodavače. Praxe se samozřejmě nekoná. „Ještě že s osmákem Pavlem nejsou žádné problémy,“ raduje se maminka Hlavicová.

Vyšší nároky na pozornost

Všichni víme, jak nám práce na počítači unavuje oči a postupně snižuje pozornost. U dětí to není jiné. Klinická psycholožka a vysokoškolská pedagožka z katedry psychologie v Olomouci Leona Jochmannová, se dlouhodobě věnuje mimo jiné i dětem s raným traumatem a léčbě jeho následků. „Tyto děti mají obvykle potíže s pozorností a emoční regulací, což je u mnohých dáno kromě jiných raných vlivů i nevhodnými podmínkami v prvních měsících a letech jejich života, a také chováním biologických matek v době těhotenství,“ říká Jochmannová na základě dlouholeté zkušenosti z psychologické ambulance. U mnoha z nich je diagnostikováno ADHD – tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou. Očekávat, že tyto děti vydrží několikahodinovou výuku přes počítač, je téměř absurdní. Problematice traumatizovaných dětí se bude v dubnu věnovat konference Dítě v pěstounské péči a trauma, kterou pořádá Sdružení pěstounských rodin a kde bude také PhDr. Leona Jochmannová, PhD. přednášet.

Na odpolední přípravu už nezbývají síly dětem ani rodičům

S distanční výukou se zvýšil tlak na odpolední přípravu. Neznamená jen rodičovský dohled při psaní úloh, ale hlavně vysvětlování všeho, co dítě u počítače tak úplně nepochopilo. Ne vždycky jsou toho ale rodiče schopni, často se to týká cizích jazyků a ve vyšších ročnících také přírodních věd.

„Mám v pěstounské péči dvanáctiletého kluka s ADHD. Škola přes internet by ani nebyla takový problém, protože paní učitelku bere vážně, pozor při hodinách přes internet celkem dává a dokonce se i často hlásí,“ říká Irena Spáčilová. „Jenže když se pak má odpoledne učit se mnou, je to katastrofa. Rozčiluje se, křičí, vymýšlí různé záminky, jak práci do školy oddálit. Navíc neumím anglicky, takže s tím mu vůbec nepomůžu,“ doplňuje pěstounka jednu z potíží, kterou jí distanční výuka přinesla. „Ať už tu školu otevřou, protože to je sto a jedna,“ posteskne si na závěr.

Mnoho rodičů a pěstounů si neví rady, jak motivovat dítě a navíc si vůbec není jisto, jestli je vůbec vhodné vytvářet větší a větší tlak, aby se dítě ještě odpoledne učilo. Tak, jak se těžko hledají návody, co nabídnout dětem v biologických rodinách, tak je to ještě obtížnější v rodinách pěstounských. „Děti jsou obecně přetížené, mají třeba úzkostné stavy, problémy se spánkem a podobně,“ říká dětská psycholožka Leona Jochmannová a pokračuje: „V dnešní situaci by se spíš měli rodiče domluvit mezi sebou, a pokud má škola nepřiměřené nároky, snažit se přesvědčit vedení školy, aby učitelé slevili ze svých nároků.“ Tento názor je v souladu s doporučením MŠMT, že distanční výuka nemá být co do objemu probraného učiva stejná jako prezenční.

Chybí kamarádi

Mnohé nejen pěstounské, ale i ostatní děti mají zhoršený psychický stav, necítí se dobře, chybí jim vrstevníci. Tento problém, který je neřešitelný u běžné populace, je ještě horší u dětí v pěstounské péči. „Děti mohou mít do budoucna potíže v oblasti socializace, protože dochází k výraznému omezení jejich kontaktů, sociálních situací a interakcí s vrstevníky a dalšími lidmi, ze kterých se mohou sociálnímu chování učit,“ říká PhDr. Štěpán Vymětal, PhD., psycholog se zaměřením na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení, který působí na Ministerstvu vnitra. I jeho přednáška bude součástí konference věnované dětským traumatům a jejich následkům 21. a 22. dubna letošního roku. „Současná izolace může do budoucna dětem přinést také vztahové problémy vůči k vrstevníkům a problémy s autoritami, tedy s učiteli. Může se dostavit také horší zvládání afektů, což ve výsledku znamená výbuchy vzteku,“ dodává Jochmannová.

Alespoň nějaké pozitivum?

Pro děti, které se ve školním kolektivu z jakéhokoliv důvodu necítí dobře, znamená distanční vyučování téměř zlaté časy. Jestliže je doma klid, dospělí nepodléhají frustraci z karantény a v jejich chování nejsou patrné žádné velké změny, může pro děti introvertní povahy, děti trpící ranními neurózami, děti ohrožené šikanou znamenat toto období tolik potřebný klid a bezpečí. „Když už se dějí změny vně rodiny, je důležité, aby doma bylo vše při starém,“ říká Leona Jochmannová. „Pokud rodina dobře funguje, dítě se doma cítí bezpečně, od rodičů má podporu, může být nyní mnohem spokojenější a třeba i zlepšit školní prospěch,“ dodává Jochmannová. Štěpán Vymětal z Ministerstva vnitra k tomu ovšem doplňuje: „Z analýzy krizových linek vyplývá, že sice pokleslo téma školní šikany, ale naopak narostlo téma potíží v rodině, včetně násilí, a také zneužívání dětí přes internet.“

Karanténní opatření už trvají příliš dlouho. Loňské jaro mohlo být pro děti i dospělé ještě přijatelné i se všemi omezeními, které koronavirus zapříčinil, ale nyní už se opravdu těžko hledají nějaké klady zvláště v oblasti psychického rozpoložení nás všech. Děti, třeba ty mezi devátým a třináctým rokem, budou toto životní období, kdy jsou omezené v kontaktech s vrstevníky, možná obtížně dohánět. Škola zkrátka není jen místo, kde mají za úkol pojmout spoustu vědomostí, ale učí se také pohybovat ve společnosti. A to je deficit, který kontakt přes počítač nenahradí.