Naše dluhy, vaše oživení

V South China Morning Post nedávno vedle čínské mastifové bubliny (viz můj článek z pondělí) psali i o nedostatku lidí ve výrobě, který vede firmy ke zvyšování mezd. A také o nedostatku kontejnerů. Současný stav globálních (ne)rovnováh a čínského exportního boomu prý totiž vede k tomu, že na jeden kontejner s dovozy připadají tři kontejnery s čínskými vývozy. Které se tak nestíhají vrátit zpátky a není čím poslat další zboží do zbytku světa.

V souvislosti s vývojem v Číně tu často zmiňuji Michaela Pettise, který výše uvedenou zprávu velmi zhuštěně komentuje následujícím způsobem: Řada zemí se snaží s pandemií a jejími ekonomickými důsledky vypořádat tím, že stimulují poptávku. Jenže tato stimulace prosakuje do Číny. Ta se naopak zaměřila zejména na nabídkovou stranu ekonomiky a výsledkem je to, že v řadě zemí rostou „stimulační dluhy“, která financují i poptávku po čínském zboží a živí čínské ekonomické oživení.

Pan Pettis k tomu dodává, že Čína je ale příliš velká na to, aby se ve svém růstu spoléhala na obchodní přebytky. Ekonom dokonce míní, že pokud by popsaný trend pokračoval, již v příštím roce by se mohly objevit tendence k izolacionismu. Pokud to dobře chápu, tak tím pan Pettis míní prostě to, že někomu se nebude líbit systém „naše dluhy, vaše oživení“. Je ale velkou otázkou, co s tím.

Kdy se rovnováha stane nerovnováhou?

O oněch globálních nerovnováhách tu občas píšu a je dobré si připomínat jejich princip: Pokud si třeba Američan koupí čínské tričko, musí zase on něco prodat do Číny, nebo mu Čína musí na to tričko půjčit (Američan jí musí prodat třeba dluhopis, či nějaké jiné aktivum). Pokud by dlouhodoběji nedošlo ani k jednomu, na měnovém trhu by panoval převis poptávky po renminbi nad jejich nabídkou (převis nabídky dolarů nad poptávkou po nich) – Američané by chtěli (za) renminbi kupovat, ale Číňané by je nechtěli prodávat. A renminbi by k dolaru posilovalo. Čínská trička by pak zdražovala a Američané by si je nakonec začali radši vyrábět sami.

V reálu máme svět rozdělen na země půjčující si na své dovozy a země, které jim půjčují „na své vývozy“. Ty druhé totiž obvykle skutečně nechtějí, aby jejich kurz moc posílil, protože chtějí vyvážet (tj. dovážet si poptávku a pracovní místa). To celé se často nazývá globálními nerovnováhami, ale já to „ne“ obvykle píšu v závorkách, protože o skutečnou nerovnováhu jít nemusí. Či přesněji řečeno nemusí být jasné, kdy se dynamická rovnováha (tok něčeho odněkud někam) stává nerovnováhou:

Pokud třeba Čína půjčuje Spojeným státům na nákup svých triček, není na tom nic moc nerovnovážného, pokud se celá dynamika včas obrátí. Američané pak začnou dluhy splácet tím, že začnou do Číny vyvážet oni víc, než Čína k nim. Jak by k tomu došlo? V principu výše zmíněným mechanismem – přes pohyb měnového kurzu. Stejně tak by nebylo nic nerovnovážného na tom, že Němci napůjčovali peníze Řekům, kdyby se dynamika včas obrátila a Řekové začali mohutně vyvážet do Německa, dosahovat s ním obchodních přebytků a splácet své dluhy. Ve světě, kde panuje celkový nedostatek poptávky (teze, ale podle mne přesvědčivá), to ale také znamená, že by se pracovní místa začala přesouvat z Německa do Řecka, z Číny do USA.

Kdy se přesně rovnováha stává nerovnováhou nevím (možná jí je skutečně od počátku, ale to již je taková neekonomická, celoživotní diskuse). Víme ale, že letošní rok a pandemická globální ekonomika posunu popsanému v předchozím odstavci (prohození oněch polarit) moc nenahrává. Je pozoruhodné, kolik předchozích polarizačních trendů letošní rok prohloubil.