Víkendář: Skrytá dotace velkým americkým bankám

Americké ministerstvo financí investovalo v letech 2008 a 2009 do finančních společností asi 700 miliard dolarů. Došlo k tomu na základě programu TARP a jeho součásti CPP, v jejímž rámci ministerstvo financí kupovalo preferenční akcie finančních institucí. Poukazují na to Thomas Flanagan a Amiyatosh Purnanandam z Cato Institute s tím, že bankéři a analytici tvrdí, že tyto peníze daňových poplatníků byly splaceny, a to s pozitivní návratností. Jenže takové tvrzení může být zavádějící.

Zmíněná investice byla učiněna v době, kdy na trzích vládl stres, a splacena byla poté, co nastalo ekonomické oživení. Ekonomové tvrdí, že investoři ze soukromého sektoru u podobných investic požadují kompenzaci za riziko, kterému čelili. Byla tato kompenzace v případě programu TARP odpovídající? Flanagan tvrdí, že pokud by tomu tak bylo, musela by návratnost odpovídat tomu, co by požadovaly soukromé subjekty. Jinak řečeno, instituce, kterým se pomoci dostalo, by za ni musely platit to, co by musely platit trhům v případě, že by kapitál získaly na trhu a ne od ministerstva.

Pokud finanční instituce zaplatily za pomoc méně, než by odpovídalo požadované návratnosti, v podstatě by se jim dostalo dotace financované penězi daňových poplatníků. A úvahy o tom, zda k tomu nedošlo, jsou podle ekonomů relevantní i pro současnou situaci, kdy dochází k významné pomoci některým společnostem včetně aerolinek. Flanagan a jeho kolega tedy vytvořili model toku hotovosti, který generovaly vládní investice provedené v rámci programu TARP. Na jeho základě spočítali návratnost těchto investic a porovnali ji s návratností cenných papírů, které jsou porovnatelné svým rizikem.

Data ukazují, že společnosti, kterým se dostalo finanční pomoci, ji splatily s 11% roční návratností. Nicméně porovnatelné portfolio cenných papírů generovalo za stejné období roční návratnost ve výši 39 %. Takže společnosti, které pomoc obdržely, dostaly skutečně velmi významnou dotaci, která měla formu nižšího nákladu kapitálu poskytnutého ministerstvem financí (ve srovnání s nákladem kapitálu, který by poskytly trhy).

„Výsledky ukazují, že ti, kterým se v rámci programu TARP dostalo finanční pomoci, platili výrazně nižší náklad kapitálu ve srovnání s tržními měřítky,“ uzavírají ekonomové. Tato dotace byla přitom podle jejich analýzy tím vyšší, o co větší byla daná instituce, které byla finanční injekce poskytnuta. To samé platí o rizikovosti banky měřené ukazatelem beta a o podílu příjmů z tradingu na celkových příjmech. TARP tedy nerozlišoval rizikovost jednotlivých bank a ty s větším rizikem tak nakonec dostaly větší dotaci ve formě nižšího nákladu kapitálu.

Na jednu stranu je tedy pravda, že banky pomoc splatily, a to s pozitivní návratností. Jenže tato návratnost byla výrazně pod „rozumným očekáváním založeným na tržních ukazatelích“. Banky byly navíc podle ekonomů schopny vyjednat si řadu ústupků z původně dojednaných podmínek a z toho těžil jejich management a akcionáři.

Zdroj: Cato Institute