Víkendář: Konec nezávislosti centrálních bank?

David Marsh pracoval v osmdesátých a devadesátých letech pro Financial Times, pak přešel do investičního bankovnictví a stal se konzultantem. Narodil se ve Velké Británii, ale „je velkým odborníkem na Německo a autorem známé práce Bundesbank: Banka, která vládne Evropě.“ Píše to německý Der Spiegel, který s Marshem přináší rozhovor.

Marsh byl dotázán na to, zda půjde ECB ve stopách Fedu, který nyní bude tolerovat i inflaci vyšší než 2 %. Podle jeho názoru přichází nová doba centrálního bankovnictví a Fed svými kroky „omezuje svobodu ECB k manévrování“. „Fed byl vždy opatrný a udržoval inflaci a nezaměstnanost pod kontrolou. Tomu je nyní konec, protože nezaměstnanost kvůli pandemii prudce vzrostla a inflace se již deset let drží nízko. Jsou pro to důvody, ale ty nemají co dělat s centrálními bankami,“ míní ekonom.

Mezi hlavní důvody pro popsaný stav patří stárnutí populace a její vyšší úspory. K tomu se přidává digitalizace a globalizace, která na globální trh práce přivádí miliony lidí a následně vytváří negativní tlak na mzdy. To vše snižuje inflační tlaky a boj s inflací tak nyní není pro Fed prioritou. A nízká inflace panuje i v Evropě. Otázkou podle Spiegelu pak je, proč panuje takový povyk kolem změny přístupu Fedu. Marsh na to odpověděl, že inflace je sice nyní nízká, ale „není mrtvá“.

Inflace by se mohla stát hrozbou kvůli „výdajům vlád financovaným dluhy zaměřenými na boj s pandemií“. Centrální banky by tak měly být stále připraveny na boj s vysokým tempem růstu cen, ale ony tak nečiní, míní Marsh. Spiegel podotýká, že podle některých názorů dokonce hrozí hyperinflace ve stylu dvacátých let, ale to je podle ekonoma „naprosto přehnané“. Ovšem pokud se ekonomika zotaví ze současného šoku, inflace by se mohla dostat znatelně nad 2 % a politici by se vůbec nezlobili, protože by rostl i nominální produkt, a to by snižovalo dluhovou zátěž.

Takový způsob snížení dluhové zátěže by s sebou ale nesl růst „sociální nespravedlnosti“. Ti, kteří vlastní nemovitosti či akcie, by totiž netratili, protože jejich ceny by rostly spolu s inflací. Ovšem ti, kteří nemají velká investiční portfolia, žijí v pronajatých bytech a podobně, pocítí růst cen mnohem citlivěji. Následně by z takového vývoje těžili populisté, což je podle Marshe proces, který lze pozorovat již nyní. K tomu je podle ekonoma skutečná inflace vyšší než měřená, protože větší váhu na celkových životních nákladech mají nájmy. Nicméně „to není ten hlavní problém“.

Na otázku, co jím tedy je, ekonom odpověděl, že politizace centrálních bank. Důkazem má být právě Fed a zmíněné změny týkající se inflačního cíle. Ty totiž ukazují, že centrální banky na sebe berou stále více úkolů, které jsou předmětem odpovědnosti politiků. Podle Marshe tak dochází ke ztrátě nezávislosti centrálních bank, které však „nesmí dovolit vládám, aby použily inflaci jako zbraň proti dluhům“.

Marsh se domnívá, že na Fed má nyní vliv i „kolosální tlak“ ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa. Když například Trump povolal Powella na počátku roku 2019 do Bílého domu, šéf Fedu měl podle ekonoma říci své sekretářce, ať mu schůzku s prezidentem domluví, ale ne dříve než za šest měsíců. Což se samozřejmě nestalo. Fed ovšem může svou strategii a přístup opět změnit s novým nástupcem a s možným růstem inflace. Podle ekonoma je na tom s touto flexibilitou hůře ECB, protože členské země eurozóny rostou velmi rozdílným tempem.

Podle Marshe byla monetární politika ECB dlouho příliš uvolněná a naopak fiskální politika v eurozóně příliš utažená. Což platí zejména o Německu. Nyní se to změnilo a fond obnovy založený Evropskou unií „je krokem správným směrem“. Pozitivní je pro Unii i to, že z ní odešli Britové, kteří „neustále jenom říkali ne“. ECB pak v případě oživení musí někdy v polovině roku 2021 dát jasně, ale citlivě najevo, že skončí s nákupy vládních obligací. A nesmí se stát, že by evropští politici získali dojem, že ECB jim bude vždy stát za zády. Banka musí mít vlastní strategii, jinak skončí jako „obětní beránek za všechno, co se pokazí“.

Zdroj: Der Spiegel