Sumner: Přestaňme tvrdit, že spotřeba je součástí produktu

„Kdysi jsem učil studenty, že spotřeba tvoří v americké ekonomice asi dvě třetiny produktu. Ve skutečnosti ale spotřeba součástí produktu není,“ píše na stránkách EconLib ekonom Scott Sumner. A tvrdí i to, že jeden z nejčastěji používaných vztahů v makroekonomii ve skutečnosti možná páchá více škody než užitku.

Sumner píše, že celkové příjmy v ekonomice lze vyjádřit jako součet mezd a příjmů z kapitálu. A také dává smysl, že když se někdo rozhodne více pracovat a mít vyšší mzdu, zvýší to celkové příjmy a celkovou ekonomickou aktivitu. Na produkt a na celkové příjmy můžeme ale hledět i přes tradiční rovnici:

HDP = C + I + G + (X-M)

C v ní značí spotřebu domácností, I investice, G vládní spotřebu a závorka vyjadřuje čisté exporty (exporty minus importy). Tato rovnice by naznačovala, že „spotřeba je součástí HDP“, ale to v praxi není. Sumner to vysvětluje na následujícím příkladu: Jestliže půjdu a koupím si něco za 100 dolarů, produkt nevzroste o 100 dolarů, o tuto částku klesnou celkové investice, které obsahují pohyb zásob. HDP může v takovém případě jen mírně vzrůst díky tomu, že dojde ke zvýšení aktivity v maloobchodním sektoru.

Sumner tedy poukazuje na to, že spotřeba vede k růstu HDP pouze v případě, že skutečně zvedne domácí produkci. Což může znít jako hra se slovy, ale ekonom tvrdí, že ve skutečnosti jde o významné téma, které, pokud není do důsledku pochopeno, může vést k vážným chybám v ekonomické politice.

Sumner míní, že pokud by změny ve spotřebě skutečně hýbaly s produktem, byla by to fakticky známka nekompetentní centrální banky. Ta by totiž měla držet nominální politiku nastavenou tak, aby eliminovala fluktuace spotřeby a držela nominální produkt na trendu, který odpovídá mandátu centrální banky.

„Kdybychom byli upřímní, měli bychom studentům říkat, že vyšší spotřeba může vést k tomu, že Jay Powell udělá chybu a dojde k celkovému zvýšení nominálních výdajů v ekonomice. A protože lidé trpí iluzemi ohledně jejich nominálních a reálných příjmů, mohou si myslet, že jejich práce je nyní lukrativnější, a tudíž budou více pracovat. A pak až vzroste reálný produkt,“ píše Sumner.

Dodává však, že je mu jasné, proč výuka neprobíhá tímto způsobem: „Protože je to matoucí.“ Řešíme to tím, že si vymýšlíme „pohádky, což ale zase ve výsledku vede ke špatnému pochopení fungování ekonomiky. „Jak to mohou pochopit, když je učíme, že spotřeba je součástí HDP a pokud bude růst, povede to nutně k růstu reálného produktu?“ ptá se ekonom. Uznává, že „Powell nemusí mít přehled o tom, zda právě jdu ke kadeřníkovi, ale monetární politika by měla být nastavena podle velkých spotřebních šoků“.

Praktickým příkladem toho, na co Sumner poukazuje, může být například rok 2008, kdy byly zavedeny úlevy na daních, které ve druhém čtvrtletí roku skutečně zvýšily spotřebu. Nicméně Fed zareagoval utažením peněžní nabídky, a to se projevilo v následujících čtvrtletích tak, že „úlevy nakonec k HDP nic nepřidaly“. Zatímco podle tradiční makroekonomické teorie by politika motivující lidi k větší spotřebě měla automaticky znamenat vyšší HDP, v praxi tomu tak není. Tradiční pohled by pak podle Sumnera měl snad smysl jen v případě, kdy je monetární politika omezena tím, že sazby klesnou k nule. Tedy v situaci, kdy centrální banka nemá takový prostor pro eliminaci spotřebních šoků.

Sumner je také podle svých slov překvapen tím, jaký odpor tento jeho pohled na věc vyvolává. Slyší například argumenty, že bez spotřeby by nebylo produkce. On na to namítá, že spotřeba je samozřejmě jedinou konečnou motivací pro výrobu, ale „to z ní nedělá součást výroby“. Důsledné rozlišování toho, že produkt je tvořen jen a pouze domácí produkcí, je podle ekonoma zřejmý i z toho, jak současná americká vláda přistupuje k obchodní politice.

Sumner konkrétně poukazuje na tvrzení vládních zástupců, podle kterých dovozy snižují americký produkt (viz výše uvedená rovnice). Takový pohled, který se zakládá na víře, že snížení dovozů automaticky zvedá domácí produkci, pak vede „k pomýlené obchodní politice a fiskální stimulaci“. Ekonom tak míní, že mnohem lepší než výše prezentovaná rovnice HDP je jednoduchá rovnice směny, kde se produkt rovná objemu peněz v ekonomice vynásobenému rychlostí jejich obratu. Ani tak „nemá žádné implikace ohledně kauzality, ale alespoň nevede k mylné ekonomické politice“.

Zdroj: Econlib.com