Dobrovolníkem v Řecku: Uprchlíci jsou stejné lidské bytosti jako my

Světová pandemie nemoci COVID-19 přehlušila v posledních měsících jiné problémy, kterým společnost čelí. Patří mezi ně také migrace a neustávající příliv uprchlíků na jih Evropy.

Podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se letos do Řecka dostalo po moři přes osm tisíc uprchlíků. Ještě v zimě pomáhala se zvládáním tohoto náporu řada dobrovolníků, jejich práci ale výrazně omezil nesouhlas místních a pandemie. Jak situace vypadala v lednu na ostrově Lesbos, zažil student Přírodovědecké fakulty MU Damián Hruban, který tam vyrazil pomáhat organizaci Lighthouse Relief.

O humanitární činnost se Damián zajímal už delší dobu a loni začal hledat možnosti, jak se zapojit do pomoci uprchlíkům. „Nejdřív jsem oslovil českou organizaci Pomáháme lidem na útěku, ale zrovna měli plno, takže jsem se nakonec nikam nedostal. Našel jsem si pak sdružení Indigo Volunteers, které propojuje dobrovolníky s desítkami neziskových organizací působících v oblasti Středozemního moře, a ze tří nabídek jsem si vybral pomoc na Lesbu,“ vypráví Damián. „Sdružení můžu vřele doporučit, protože vám dohodí to pravé podle vašich preferencí a zkušeností a ušetříte tím hodiny korespondence. Když chcete učit děti nebo například uplatnit své zdravotnické schopnosti, dostanete adekvátní návrh dobrovolnictví.“

Byla to docela rychlá akce, Damián se na Indigo Volunteers zaregistroval loni před Vánocemi a už 26. prosince se rozhodoval, kam pojede pomáhat. O tři týdny později už byl na cestě do Řecka. „Chtěl jsem pomáhat lidem v nejkrizovější fázi migrace, proto jsem si vybral ostrov Lesbos a organizaci Lighthouse Relief. Měli jen několik požadavků, člověk tam musel přijet alespoň na tři týdny s přesným termínem příjezdu i odjezdu, a musel mít zdravotnický kurz. Naštěstí stačil základní, který se dá udělat online.“

Lednový termín pro něj znamenal rychle dodělat potřebné zkoušky. Zařídit si dopravu a taky bydlení a jídlo na ostrově, protože se připojil k velmi malé organizaci, která to nezajišťovala. „Zkoušky jsem zvládl i díky tomu, že mi jeden z vyučujících vyšel vstříc a vypsal individuální termín. Na cestu a pobyt jsem pak mohl využít peníze z brigád. Až později jsem zjistil, že MUNI takové aktivity podporuje formou rektorského stipendia, o které jsem si požádal,“ říká Damián.

i

Neziskovka, pro niž pracoval, se snažila pomoci uprchlíkům, kteří dorazili do Řecka po moři. Byla jednou z mnoha, které na Lesbu sledovaly moře teleskopy a nočním viděním, a v případě, že zahlédli blížící se člun s migranty, vyrazili na místo vylodění, aby lidem v něm poskytli prvotní péči.

„Byli jsme rozdělení na směny, jeden tým měl na starost pozorování moře ve dne i v noci. Když spatřil loď s uprchlíky, nahlásil její typ, vzdálenost a to, kam směřuje. Koordinátor pak na místo vyslal takzvaný landing tým a také informoval policii,“ popisuje student kartografie, jak vypadala dobrovolnická práce na severním pobřeží řeckého ostrova.

Landing tým se musel být připravený vždy do pěti minut od obdržení zprávy od koordinátora a pak vyrazil na místo předpokládaného přistání, kde pomohl lidem vystoupit z člunu. Zdravotník provedl rychlou zběžnou kontrolu lidí a pak jim tým rozdal vodu a pomohl zabalit se do termofólií.

„To bylo hodně důležité, protože ti lidé byli promočení a často museli zůstat na místě několik hodin i celou noc, než pro ně přijel autobus, který je dopravil do tranzitního nebo uprchlického tábora. Přitom teploty tam občas padaly pod nulu,“ přibližuje Damián situaci těch, kteří se rozhodli dostat do Evropy po moři.

Bezradní jsou nejen migranti, ale i místní

Osobně ho situace na místě hodně zasáhla. „Když jsem tam byl já, připlulo jen na sever ostrova asi třicet člunů s tisícovkou lidí. V prosinci to bylo dvakrát tolik. V některých člunech bylo víc žen než mužů a vždycky v nich bylo aspoň třicet procent dětí, řada z nich bez doprovodu. Viděl strach v očích osmiletých kluků, kteří přijeli sami a nevědí, co s nimi bude. Policajti na ně řvou a oni se jen drží se skupinou. Často tam přijíždějí zranění lidé nebo těhotné ženy, které mají pár týdnů do porodu,“ líčí Damián.

i

Když se jich ptal, proč se na tak riskantní cestu vydali, odpovídali mu, že hledají bezpečí. „Byla tam třeba rodina se třemi dětmi, rodiče mi říkali, že by jejich životy neriskovali, kdyby měli tam, odkud šli, alespoň základní podmínky k životu.“

I když se ale dostanou na řecké břehy, jejich strasti podle Damiána zdaleka nekončí. Už několik let přetrvávající příliv uprchlíků spolu se stále rostoucí ignorací ze strany zbytku Evropy přestávají podle něj Řekové tolerovat.

„V malé rybářské vesnici Skala Sikamineas, kde měl Lighthouse Relief základnu, nás lidé podporovali. Pamatovali si, když tam před pěti lety začal přijíždět jeden člun za druhým a oni na pomoc byli sami. Na stolech kavárny, kde jsme se s týmem scházeli, tehdy na denním pořádku oživovali tonoucí lidi. Ale lidé, kteří nebydlí u pobřeží, a také místní i státní autority už to vidí jinak a snaží se ztěžovat migrantům i dobrovolníkům život,“ říká student.

i

Projevuje se to různě, například do konce ledna fungoval nad vesnicí tranzitní tábor, kam organizace svážela ty, kteří se vylodili, dávala jim tam jídlo, čaj, deky i suché čisté oblečení. Pak je převezli do uprchlických táborů zejména do Morie, kde na místě pro tři tisíce lidí žije dvacet tisíc uprchlíků.

Když se tranzitní tábor uzavřel, začali dobrovolníci vozit část věcí přímo k vylodění, třeba náhradní ponožky nebo vodu, což bylo zase náročnější na dopravu a distribuci. „Často je pak ale odváželi ještě dřív, než jsme jim stihli věci dát,“ podotkl Damián s tím, že se také stávalo, že policie zatýkala dobrovolníky nebo je odvezla na několik dnů kvůli kontrole dokladů.

„Vlna nesouhlasu vyvrcholila tím, že místní obyvatelé zmiňovaný tranzitní tábor pro jistotu vypálili. Uchylování k násilí je neomluvitelné, ale na druhou stranu je jejich hněv pochopitelný. Nicméně jeho cílem by měly být evropské vlády, které zpřísnily imigrační politiky bez ohledu na potřebu posílení humanitární pomoci. Neodlehčují tím náporu na Řecko, a to ho v řešení problému ponecháno na holičkách,“ myslí si Damián.

Objevily se také případy, kdy místní lidé blokovali přistání člunu nebo ty, kdy maskovaní lidé vyjíždějí na moře a brání člunům s uprchlíky dostat se k břehům ostrova. Podle Damiána se situace zhoršuje a čluny s uprchlíky zastrašuje i řecká pobřežní stráž a snaží se jim bránit v přeplutí moře.

Nezapomínejme na humanitární rozměr

I kvůli světové pandemii je aktuálně dobrovolnická činnost v Řecku omezená, ale některé neziskové organizace už zase nabírají nové dobrovolníky. Zprávy o situaci na místě jsou mnohem sporadičtější než dřív, ale kromě světových médií mohou zájemci sledovat stránky Aegean Boat Report nebo na stránkách Amnesty International.

„Ať už ty lidi ve své zemi chceme nebo ne, nemůžeme je bez pomoci nechat na moři umírat, jsou to lidské bytosti jako my. Nemůžeme si tu žít v blahobytu a odpírat pomoc jiným. Měli bychom vyslat lidi a peníze v prvé řadě tam, kde jsou problémy, kde lidé nemají co jíst a nemají kde spát. Nevyřešíme to ale tím, že tam pošleme policejní složky a zcela pomineme humanitární rozměr, což podle mého názoru Evropská unie dělá,“ dodává Damián s tím, že se mu občas zdá, že se tady zabýváme malichernými věcmi ve srovnání s tím, co se děje ve světě.