Návrh EK na pomoc zemím postiženým koronakrizí

Evropská komise pod vzletným názvem „Next Generation EU“ navrhla, že poskytne členským zemím Evropské unie 750 miliard eur (necelých 6 % HDP EU). Dvě třetiny by měly mít podobu daru, třetina by měla být v úvěrech.

Komise samozřejmě zdaleka tolik peněz na účtech nemá. Navrhuje, že si potřebnou částku půjčí cestou vydání dluhopisů, které bude následně splácet ze svých budoucích rozpočtů mezi roky 2028 a 2058. V zájmu finanční proveditelnosti tohoto plánu chce Komise zvýšit limit na objem svých ročních příjmů (z nynějších 1,2 % na 2 % HNI EU) a zvýšit své příjmy skrze nové typy (ekologických a digitálních) daní. Zmínky o navýšení příjmů Komise, ať už takto skrze nové přímo Komisí pobírané daně nebo skrze platby z rozpočtů členských zemí EU, jsou ovšem pro řadu členů EU jako mávání červeným hadrem před jejich očima.

Plán dojde realizace jen v případě, že jej podpoří všech 27 zemí Unie. Nyní lze očekávat boj „spořivých“ zemí (v čele s Nizozemci) za to, aby v něm byly spíš úvěry než dary; Itálie a Španělsko coby dvě země považované za nejpostiženější už se vyjádřily v tom smyslu, že jim Komisí navržené zastoupení darů a úvěrů vyhovuje.

Bez ohledu na formu pomoci (úvěry versus dary) půjde každopádně o vznik „mutualizovaných“, tj. společných dluhů: pokud třeba za 10 let některý stát prohlásí, že v důsledku špatné domácí ekonomické situace není schopen nadále platit do rozpočtu EU to, co by měl, budou muset jiné státy své platby navýšit, aby měla EK na splátku dluhopisů (nebo bude nutno o chybějící částku snížit jiné platby z rozpočtu EK).

Vzhledem k tomu, že plán je zaměřen na investice, bych i já vnímal jako rozumnější směřovat peníze především do úvěrů. Vůbec ne proto, že mnohé ze států, které jsou považovány za hodně postižené, mají zároveň pověst „rozmařilých“, a tudíž si podle kritiků žádné dary nezaslouží: stupeň postižení, který chceme solidaritou zmírnit, přece nijak nesouvisí s rozmařilostí.

Spíš jde o to, že rozumné investice by si měly „na sebe“ vydělat, tj. přinést dostatečné výnosy na úhradu splátek úvěrů použitých na realizaci těchto investic. Viděno z jiného úhlu (který je pro mnohé v Česku nepohodlný): logika nyní navrhovaných darů pro země hodně postižené pandemií je stejná jako logika darů, které skrze různé „evropské fondy“ už léta proudí do Česka a dalších zemí hodně postižených děním před rokem 1989; i tyto peníze, pokud šly do investic, měly mít spíše formu půjček (a možná by se s nimi hospodařilo lépe). Forma darů se hodí spíš na okamžitou solidární pomoc s nezbytnými „provozní“ (neinvestičními) výdaji, jako jsou třeba náhrady mezd v rámci kurzarbeitu.

Pro úplnost: několik úvah na téma „pomoci nebo nepomoci a v jaké podobě“ jsem nadhodil v následujícím textu (https://zpravy.kurzy.cz/546135-covid-a-sila-eurozaludku/ ), který vyšel v úterý v Lidových novinách. Text uvádím v mírně rozšířené verzi, kterou lze nalézt na mém blogu zde, přičemž pod textem na blogu je jako obvykle „výživná“ debata převážně anonymních čtenářů, která ale tentokrát trochu nezvykle pojmenovala správně některé sporné otázky – například jak se má měřit postiženost dané země koronakrizí. Zrovna o kvantifikaci postiženosti se ale jeden z analytických materiálů EK pokouší v níže uvedeném grafu.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny

Česká spořitelna je bankou s nejdelší tradicí na českém trhu. Téměř 200 let tvoří jeden ze základních pilířů českého bankovního systému. V současnosti poskytuje služby pro přibližně 4,7 milionu klientů. Od roku 2000 je součástí nadnárodní finanční skupiny Erste Group Bank.

Více informací na: www.csas.cz