Blanchard: Musíme dělat vše, co je třeba. Ale co to vlastně je?

Blanchard tvrdí, že fiskální politika by nyní měla plnit tři základní role. V první řadě má pomáhat boji proti infekci včetně poskytování podpory firmám vyrábějícím testy, léky, vakcíny a podobně. Cílem má být zastavení pandemie. Druhá oblast se týká pomoci domácnostem a firmám, které nemají dostatek prostředků na to, aby přežily. Toho je třeba i proto, aby nedošlo k dlouhodobým ekonomickým škodám, které by přetrvávaly i poté, co pandemie poleví. Třetí oblastí je podpora agregátní poptávky tak, aby ekonomika plně využívala svůj potenciál. Musíme si ale uvědomit, že tento potenciál je v tuto chvíli významně redukován tím, jak se snažíme omezit šíření infekce.

Ohledně prvního bodu ekonom dodává, že jde samozřejmě o naprostou prioritu s tím, že je třeba více testů, respirátorů, roušek a celkově vyšší podpory systému zdravotní péče. I z hlediska ekonomického oživení je prvotním předpokladem úspěchu snížení počtu nakažených, přestože hovoříme o vysokých výdajích. Z makroekonomického hlediska ale zase o tak významné částky nejde – podle ekonoma by se pohybovaly pod 1 % HDP.

Ve Spojených státech tvoří malé a střední firmy asi 45 % celkové přidané hodnoty a na tom ekonom demonstruje, jak významná je podpora tomuto segmentu ekonomiky v době, kdy mu docházejí prostředky. Různé země se tento problém snaží řešit různými nástroji od pozdržení či zrušení daňových plateb až po podporu bank s tím, že se po nich žádá, aby firmám finančně pomohly. Blanchard píše, že žádný z takových distribučních kanálů není dokonalý už proto, že nemáme dostatečné informace o tom, kdo pomoc skutečně potřebuje. Je ale podle něj lepší udělat chybu v tom, že pomůžeme příliš, než chybu opačnou.

Během běžné recese by podpora agregátní poptávky byla tím hlavním, na co by se fiskální politika zaměřovala. Jenže nyní nečelíme běžné recesi, protože dnes je značně omezena i produkční kapacita ekonomiky. Blanchard odhaduje, že ve Francii to může být v řádu 25 – 40 % a tudíž je nutno dosáhnout odpovídajícího poklesu poptávky. Jinak řečeno, pokud bychom se snažili udržet poptávku nad sníženým potenciálem, docházelo by k nedostatku zboží a růstu cen.

Otázkou pak je, co se stane s potenciálem a poptávkou poté, co epidemie opadne. Podle ekonoma je možné, že se potenciál vrátí alespoň blízko úrovní, na kterých se nacházel před krizí. Poptávku pak může stimulovat to, že domácnosti dlouho oddalovaly řadu nákupů. Celkově ale Blanchard přiznává, že on sám nemá představu o tom, jak se situace nakonec vyvine. Tudíž doporučuje, aby vlády byly připraveny na stimulaci, ale nezavazovaly se k žádným konkrétním krokům, protože není jasné, jaký by byl jejich přínos.

Blanchard se věnuje i tomu, že vládní podpora spojená s útlumem ekonomické aktivity může vést k prudkému růstu míry zadlužení. Pokud by například poměr dluhů k HDP vzrostl o 30 % (což je více, než implikují Blanchardovy odhady), ve vyspělých zemích stále nebude ohrožena udržitelnost dluhů. A to zejména proto, že se sazby drží nízko a vlády vyspělých zemí by tak neměly váhat dosahovat v současné době vyšších rozpočtových deficitů. Obavy má ekonom naopak z vývoje v rozvíjejících se zemích. U nich bylo podle něj i před současnou krizí v nejednom případě zřejmé, že trajektorie vládních financí udržitelná není.

Zdroj: PIIE