Trump hrozí obchodní válkou už i Česku. Kvůli digitální dani

Česká republika rozšiřuje okruh zemí, jimž Spojené státy hrozí obchodní válkou. Důvodem je česká podoba digitální daně, kterou loni v listopadu schválila vláda. Informují o tom dnešní Hospodářské noviny.

Americká vláda na sklonku loňského roku oznámila, že by mohla uvalit až 100procentní dodatečná cla na francouzské zboží o objemu 2,4 miliardy dolarů včetně šumivého vína, kabelek, sýrů a dalších výrobků. Jsou to protiopatření za francouzskou digitální daň, která by podle Washingtonu mohla poškodit americké technologické firmy.

Česká podoba digitální daně je přitom z hlediska své sazby více než dvakrát přísnější než digitální daň francouzská

Internetové firmy se budou i české digidani bránit poukazem na její možný diskriminační ráz. K diskriminačnímu jednání může podle některých názorů dojít proto, že daní zatížené firmy budou kvůli zvolené hraniční úrovni obratu vesměs ty, které sídlí v zahraničí, zpravidla v USA. Česká republika přitom nebude moci uplatnit argumentaci, že jde o daň celoevropskou, což by věci dodalo váhu, a případným mezinárodním soudním přím a arbitrážím tak bude čelit sama za sebe.

Naplňuje se tedy obava, že Česká republika případným jednostranným zavedením digitální daně riskuje zhoršení ekonomického vztahu se Spojenými státy. Tak jak se obává také například Irsko nebo Dánsko. V současné atmosféře zjitřené napjatými obchodní vztahy USA a Číny může právě i krok České republiky přispět k rozpoutání obchodní války mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Nyní, když Trump podepsal dílčí dohodu s Čínou, může tím spíše otevřít novou „frontu“ své celní války.

Inkaso české digitální daně, odhadované na pět miliard korun ročně, by v takovém případě bylo jen slabou a nedostatečnou kompenzací za výrazné ponížení daňového inkasa způsobené ochromením českého zahraničního obchodu.

Česká republika vykazuje mnohem nižší úroveň veřejného zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu než většina zemí EU. V porovnání se zeměmi, jako je Francie, Itálie, Španělsko či Belgie, je tato úroveň v případě Česka dokonce trojnásobně nižší. Jestliže právě tyto země patří k těm, které jednostrannou digitální daň nejvehementněji prosazují, Česká republika se v oblasti veřejných financí zdaleka pod takovým tlakem nenachází. Navíc je coby malá a otevřená ekonomika více závislá na plynulosti mezinárodního obchodu než větší ekonomiky typu Francie, Itálie nebo Španělska. Ty jsou schopny dopady méně plynulého zahraničního obchodu, a dokonce dopady případné obchodní války EU a Spojených států, lépe absorbovat. V jejich případě je tedy přínos za zavedení jednostranné digitální daně potenciálně vyšší než v případě ČR, resp. není tak výrazně jako v ČR potlačován možnými nepříznivými dopady a konsekvencemi jejího zavedení.

Pozdržení rozhodnutí o zavedení digitální daně do doby, kdy zřejmě bude k dispozici globální konsensuální řešení zdanění digitální ekonomiky dojednané v rámci OECD, se tak v tuto chvíli jeví z hlediska České republiky a jejích ekonomických a mezinárodně-politických zájmů jako optimální postup.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, CZECH FUND