Víkendář: Jak se mají centrální banky stavět ke změnám klimatu?

V řadě zemí se do popředí zájmu politiků a veřejnosti dostávají změny klimatu a objevují se i hlasy, podle kterých by se tomuto tématu měly věnovat rovněž centrální banky. Markus K. Brunnermeier a Jean-Pierre Landau na stránkách VoxEU tvrdí, že v této souvislosti je nutno mít na paměti, že centrální banky mají obvykle na starosti jak monetární politiku, tak dohled nad finančním sektorem. Jak se mohou klimatické změny týkat každé z těchto oblastí?

Ekonomové tvrdí, že dopady klimatických změn na ekonomiku a stav finančního sektoru jsou v dnešní době již tématem, kterému by se centrální banky měly bezesporu věnovat. Existují tu přitom dvě základní úrovně: Dopad přímý týkající se například dopadu na průmyslovou výrobu, zemědělství a další konkrétní ekonomické aktivity. A dále existuje otázka budoucí politiky, která bude na změny klimatu reagovat. Jde například o možné zavádění uhlíkové daně či politiku, která by snižovala hodnotu zásob ropy a dalších fosilních paliv.

Měly by pak centrální banky využívat regulace a kapitálových požadavků usměrňování toku financí směrem k zeleným projektům a investicím? Kapitálové požadavky jsou obvykle stanoveny na základě rizikem vážených aktiv. Brunnermeier a jeho kolega se domnívají, že centrální banky by měly v těchto výpočtech odrážet rizika spojená s klimatickými změnami. Otázkou ovšem je, zda přímo stimulovat tok peněz určitým směrem. V podstatě by šlo o návrat k politice, kterou vyspělé země opustily již před řadou desetiletí. K tomu není jisté, co by bylo kritériem „zelenosti“. A v neposlední řadě může nastat problém pramenící z toho, že zelené projekty mohou být svou povahou rizikovější.

Centrální banky by každopádně podle ekonomů mohly tlačit na vládu a parlament, aby zaujaly jasný a predikovatelný postoj k celému tématu. Právě nejistota může totiž investice související s klimatickými změnami poškodit více než případný nedostatek financí. „Pokud bude tato nejistota odstraněna, investoři mohou plně využít současného prostředí nízkých sazeb a uvolněných finančních podmínek,“ píše Brunnermeier.

Mají centrální banky uvažovat o klimatických změnách a jejich důsledcích i při nastavení monetární politiky? Ekonomové poukazují v první řadě na to, že její horizont se pohybuje mezi 1,5 – 2,5 lety a „nemá téměř žádný dopad na dlouhodobý růst“. Klimatické změny jsou naopak výhradně o velmi dlouhém období v rozsahu několika desetiletí. Přesto však existuje několik témat relevantních i pro samotnou monetární politiku.

Za prvé, klimatické změny a s nimi související kroky mohou mít dopad na potenciální produkt a výši neutrálních sazeb, což by měly centrální banky ve své práci zohlednit. Jestliže pak změny klimatu povedou k extrémnímu počasí, může se jejich dopad projevovat i nyní jako negativní nabídkové šoky. Ty by ovlivnily produkt i inflaci a výrazně by zkomplikovaly nastavení monetární politiky. Podle ekonomů se to může týkat zejména menších rozvíjejících se zemí.

Tou největší otázkou je ale možná to, zda by centrální banky měly svou politikou aktivně podporovat boj proti změnám klimatu. Ekonomové připomínají, že v posledních deseti letech se rozvahy bank výrazně zvýšily tím, jak nakupovaly různá aktiva. Nabízí se tak možnost, že by mohly nakupovat aktiva „zelená“. Navíc by mohlo dojít ke změně pravidel pro přijímání kolaterálu o refinancování bank, a i tím by šlo podporovat zelené finance.

Podobně aktivní politika nemusí být kontroverzní v zemích, kde centrální banka nemá velkou nezávislost, jako například v Číně. Nicméně na Západě je politika spojená s přerozdělováním zdrojů v rukou volených zastupitelů. A tudíž jde o aktivitu mimo doménu centrálního bankovnictví. Podle ekonomů tento postoj zaujímá například současný šéf Fedu Powell. Ten o klimatických změnách hovoří jako o významném tématu, které ale leží mimo oblast Fedu.

Mandát ECB určitý prostor poskytuje – jejím hlavním cílem je cenová stabilita, nicméně v evropských dohodách se hovoří i o tom, že bude také podporovat ekonomickou politiku Unie, včetně plné zaměstnanosti a vyrovnaného růstu. Pokud tedy nebude ohrožena cenová stabilita, ECB by podle tohoto pohledu mohla použít některé nástroje k dosažení cílů v oblasti změn klimatu, „alespoň podle klimatických aktivistů“.

Proti tomuto pohledu můžeme namítnout, že různé evropské vlády sledují různé cíle a politiky. I zde se tedy nabízí otázka, zda by centrální banka měla provádět podobnou aktivní politiku a neměla by ji přenechat voleným zástupcům. Každopádně ale platí jedna zásada: Centrální banka by se měla vyvarovat všeho, co by ohrozilo dosažení jejího cíle ve formě cenové stability, uzavírá Brunnermeier.

Zdroj: VoxEU