Víkendář: Proč se zuby nehty držíme ekonomických mýtů?

Proč trvá tak dlouho, než přestaneme věřit ekonomickým teoriím, které jsou opakovaně vyvraceny daty? Tomuto tématu se věnuje ekonom Chris Dillow na svých známých stránkách Stumbling and Mumbling a přichází hned s několika možnými vysvětleními.

Ekonom na začátku poukazuje na vysoké odměny a bonusy bankéřů s tím, že jsou obvykle ospravedlňovány slovy, že „tyto lidi je třeba motivovat“. Jenže toto tvrzení je podle Dillowa „povětšinou mylné“ a současný systém naopak vede k negativním jevům, jako je podstupování nadměrného rizika. „Bonusy investičních bankéřů navíc vůbec nezačaly jako nástroj motivace. Za starých časů byly brokerské společnosti vlastněny partnery a ti používali bonusy k vyhlazování svých vlastních příjmů. V horších letech je snižovali, aby si zachovali své vlastní příjmy na stabilní úrovni,“ píše Dillow. A dodává, že hlavní motivací bylo v té době to, že na někoho dohlížel přísný vlastník firmy, a ne to, že si tento vlastník vyhlazoval své příjmy tím, že svým zaměstnancům měnil bonusy podle úspěšnosti v daném roce.

Tento příklad podle ekonoma ukazuje na situaci, kdy se svět změnil, ale lidé považují některý nástroj používaný v minulosti za prospěšný i přesto, že jeho relevance pominula. A ospravedlňují jeho používání mylnými teoriemi. Mezi další příklady může patřit koncept NAIRU (míra nezaměstnanosti, která netlačí na zvyšování inflace) nebo produkční mezery. Tyto koncepty mohly být podle Dillowa relevantní v době uzavřených ekonomik a volatilních inflačních očekávání. Jiné je to ovšem v době, kdy je řada ekonomik úzce provázaných a inflační očekávání jsou pevněji ukotvena.

Zastaralým konceptem může být i expanzivní fiskální kontrakce. Tedy názor, že fiskální utahování může stimulovat ekonomickou aktivitu. Tak tomu mohlo podle ekonoma být v době, kdy výdaje soukromého sektoru limitovaly vysoké sazby a nízké ziskové marže. V takové situaci mu mohla fiskální kontrakce uvolnit ruce, ale to neplatí o současné době, kdy se sazby nachází blízko nuly.

Vedle toho, že se držíme tezí, které platily v minulosti, ale ne dnes, Dillow tvrdí, že „mylné názory prospívají bohatým“. I tento fakt souvisí s mylnou teorií, že mimořádně vysoké bonusy jsou nutným nástrojem motivace. A k tomu se může přidávat bayesiánský konzervatismus. Tedy nedostatečná revize názorů přijímaných ve chvíli, kdy fakta hovoří proti nim. Ta může být dána i tím, že váháme ohledně spolehlivosti nových faktů a spoléháme se na „věkem prověřené zákony“. Podle ekonoma je bayesiánský konzervatismus také příčinou toho, proč se ceny akcií přizpůsobují novým informacím jen postupně. Problémem se tento konzervatismus stává zejména ve chvíli, kdy se starých názorů a teorií držíme hlavně kvůli našemu ego, nebo z toho důvodu, že jej sdílí skupina lidí, ke které se hlásíme.

Důvodem k držení se zastaralých či mylných teorií je někdy i to, že jsme do nich prostě investovali příliš mnoho zdrojů. Dillow poukazuje například na to, že když někteří ekonomové celý život používají určitý druh modelu, mohou mít velký problém s tím se jej vzdát i přesto, že již může být notně zastaralý. K tomu platí, že „jen málo myšlenek je úplně mimo“. Například hypotéza efektivních trhů neplatí, protože se ukazuje, že existují skupiny akcií, které si vedou lépe, než tato teorie předpovídá. Jenže tato teorie zase správně předpovídá, že velká část aktivních fondů funguje neefektivně. Pokud se setkáme s podobným případem „smíšené pravdivosti“, je lehké dojít k názoru, že pravdivost je úplná.

Dillow také poukazuje na to, že v současné době se intenzivně diskutuje o relevanci Phillipsovy křivky. Důvodem je to, že inflace se nachází nízko i přes velký pokles nezaměstnanosti. Podobné je to s úvahami o tom, zda utlumený růst vyspělých ekonomik značí významný pokles efektivity monetárního uvolnění. Je totiž také možné, že tato politika je stále efektivní, ale proti ní stojí nějaká výrazná brzda. To ukazuje, že ve skutečnosti je řada případů, kdy vlastně některou teorii nelze jednoznačně vyvrátit a tvrdit, že je mylná.

Na to, čemu věříme a čemu ne, má často rozhodující vliv doba, ve které jsme vyrůstali a sbírali zkušenosti. Ekonomové Erin McGuire a Ulrike Malmendier například ukazují, že lidé, kteří vyrůstali v těžších časech, investují do akcií méně než ti, kteří žili v dobách přívětivějších. Podobně působí silné zážitky celého národa z minulosti. Z tohoto pohledu není například divu, že Němci se tak moc obávají vysoké inflace. „To, čemu věříme, není dáno současnou situací, tak proč by na to vlastně měly mít aktuální důkazy nějaký vliv,“ ptá se na závěr Dillow.

Zdroj: Stumbling and Mumbling