Čína jako globální Lidl a eurozóna pomáhající sousedu svému

Stumbling and Mumbling je známý ekonomický portál a v jednom z nových příspěvků tam nalezneme úvahu o „návratu uvažování ve stylu hry s nulovým součtem“. Netýkala se nikoho jiného než současného amerického prezidenta, který tendenci přemýšlet v rámci vzorce „my, nebo oni“ asi opravdu má. Stumbling and Mumbling poukazuje na dva aktuální a spolu úzce související ekonomické příklady. K nim si dovolím dodat pár „detailů“.

Výjimečná eurozóna?

Prvním příkladem je kritika, kterou pan Trump směřoval na šéfa ECB Maria Draghiho poté, co ten oznámil možnost další monetární stimulace. Následně oslabilo euro k dolaru, což amerického prezidenta popudilo. Podle něj to nefér způsobem zvýšilo konkurenceschopnost eurozóny vůči USA, což „trvá již roky a to samé činí Čína a další“. Stumbling and Mumbling to komentuje s tím, že jde „samozřejmě o nesmysl“ a Spojené státy by ve skutečnosti ze stimulace eurozóny těžily:

V první řadě by se zvýšila poptávka po amerických exportech. Ty jsou totiž citlivější na posuny v domácí evropské poptávce než na změny měnového kurzu. Pokud pak trhy uvěří, že sazby budou i nadále nízko, projeví se to vyšší poptávkou po akciích, z čehož by měly těžit i americké trhy. A následný pozitivní efekt bohatství se spolu s poklesem nákladu kapitálu projeví na americké ekonomice pozitivně. Draghi si sice podle Stumbling and Mumbling zaslouží kritiku, ale úplně opačného rázu: Ne za to, že hovoří o stimulaci, či je ochoten k ní přikročit, ale za to, že tak již s ohledem na vývoj v eurozóně neučinil dávno.

Jak jsem uvedl, věc podle mne není zase tak černá, jak tvrdí pan Trump, nebo bílá, jak tvrdí Stumbling and Mumbling. Není to zase tak dávno, co se běžně hovořilo o měnových válkách. Šlo asi o příliš silný výraz, ale potyčky probíhaly (a my jsme se jich dokonce aktivně účastnili). Pan Trump by měl 100 % pravdu, pokud by hovořil o zemi, či měnové unii, která stimuluje přímo tím, že intervencemi na trhu oslabuje svůj měnový kurz pod jeho fundamentální hodnotu. A pak si skutečným ožebračováním souseda svého přetahuje poptávku po zboží a tudíž i pracovní místa k sobě.

Stumbling and Mumbling zase celý proces monetární stimulace v Evropě doprovázený poklesem měnového kurzu vykresluje jako čisté pozitivum pro USA. Mimochodem, podobně již před lety argumentoval Natixis, podle kterého slabší euro eurozóně samo o sobě v čistém vyjádření škodí kvůli nízké cenové elasticitě dovozů a vývozů. Přesouváme se tu tedy k jemnější diskusi, která není o „modelu“, ale jeho parametrech. A je skutečně možné, že eurozóna je takovým typem ekonomiky, který svou stimulací projevující se i znatelným poklesem kurzu eura pomáhá sobě i ostatním. Tj., souseda svého neožebračuje, ale pomáhá mu.

Dovozy z Lidlu

Stumbling and Mumbling se také pozastavuje nad tvrzením pana Trumpa o tom, že Spojené státy ročně ztrácí 600 – 800 miliard dolarů kvůli mezinárodnímu obchodu. S Čínou je to podle něj 500 miliard dolarů. Stumbling and Mumbling to komentuje s tím, že podobný pohled je, jako kdybychom si stěžovali, že ztrácíme peníze při nákupu v Lidlu. Tak tomu ale není, jen tam vyměňujeme peníze za zboží stejně, jako když americké spotřebitel nakupuje zboží z Číny.

Problematické, či přesněji řečeno extrémní, jsou podle mne oba pohledy. Ten prezidentův samozřejmě v tom, že (čisté) dovozy z nějaké země lze jen těžko považovat za ztrátu. Pokud tak činíme, uvažujeme podobně, jako to činili kdysi ti, kteří vše viděli z perspektivy objemu zlata, který se v dané zemi zmenšuje, či zvyšuje v závislosti na tom, zda země více dováží, či vyváží. Mnohem rozumnější je ale dívat se na věc z pohledu výrobní specializace a výhodnosti pro obě strany.

Pravdou ovšem je i to, že přelévání zboží mezi jednotlivými zeměmi není taženo pouze jejich specializací. Vedle přímých i nepřímých podpor exportů, včetně těch zmíněných výše u měnových válek, do celé věci naprosto klíčovým způsobem promlouvá pro mnohé překvapivá proměnná: Úspory. Když tak například Německo dosahuje velkých obchodních přebytků (funguje pro svět jako takový velký Lidl), je to dáno kombinací jeho nákladově/kvalitativní konkurenceschopnosti a tendencí Němců spořit. Tedy utrácet méně, než vydělají a své úspory půjčovat zbytku světa na to, aby si mohl kupovat německé zboží. Což v situaci neustále se vracejícího nedostatku poptávky ve světové ekonomice znamená, že si Německo k sobě stahuje pracovní místa odjinud.

Jde o velmi zhuštěný popis, ale mělo by z něj být jasné, že přirovnání s Lidlem je podle mne zavádějící, protože v něm chybí onen prvek přetahování se o globální poptávku a pracovní místa. Ale hlavně jde o to, že skutečné řešení amerických obchodních deficitů leží v oblasti, kterou americká vláda naprosto ignoruje: Američané by si museli přestat půjčovat od zbytku světa na své dovozy a naopak by museli zbytku světa začít díky svým vyšším úsporám půjčovat na své exporty. Zrcadlově by se pak musela změnit situace v zemích jako Čína, Německo, či Japonsko.