USA obchází strašák moderní měnové teorie

Paul Krugman, profesor na City University of New York a laureát Nobelovy ceny za ekonomii, poukazuje na "nešvar", který se poslední dobou v zemi nekonečných možností začíná rozmáhat. Je jím takzvaná modern monetary theory (MMT). Téma rozebírá analytik Jan Žemlička z České spořitelny.

Bezedný měšec

Moderní měnová teorie získává na popularitě zejména v rámci progresivní frakce amerických demokratů. Jde o kouzelný měšec, který má zajistit financování plánovaných ambiciózních sociálních a environmentálních programů, jako jsou "New Green Deal", právo na práci či "Medicare for All". A je potřeba přiznat, že poslední dobou se obdobným úvahám nebrání ani dříve "fiskálně konzervativní" republikáni.

Co je MMT? Jde v podstatě o myšlenku, že na deficitu rozpočtu federální vlády nezáleží, protože tato nečelí běžným "rozpočtovým omezením" jako ostatní ekonomické subjekty. Lidověji řečeno, vláda si může peníze podle potřeby "dotisknout". Jediným omezením je podle zastánců MMT stav, kdy ekonomika dosáhne plné zaměstnanosti; pak i oni uznávají, že další fiskální expanze povede k inflaci.

Politicky je to samozřejmě přitažlivá vize, a to pro obě strany. Vlk se nažral a koza zůstala celá, řeklo by se. Můžete třeba bez problémů zároveň snížit daně a zvýšit armádní rozpočet. Nebo simultánně financovat "zelenou" revoluci a štědré sociální výdaje.

Účel daní se pak smrskává na regulační roli podobnou té, jakou v současném systému hrají základní sazby centrální banky. V případě rostoucí inflace vláda zvýší daně, a tím z ekonomiky "odsaje" přebytečnou kupní sílu, čímž ochladí cenové tlaky. Netřeba zdůrazňovat, že MMT se s nezávislostí centrální banky příliš nepáře. Tato teorie ji chápe jako organizační složku ministerstva financí s jednoduchým úkolem, a to udržovat sazby tak blízko nule, jak je to jen možné.

I na Krugmana moc

Krugmanova kritika je zajímavá zejména proto, že ho jen těžko lze obvinit z "neoliberálního" fiskálního konzervatismu. Krugman je keynesiáncem ze staré školy, v poslední dekádě byl možná globálně nejhlasitějším zastáncem stimulace ekonomiky pomocí masivních vládních výdajů financovaných deficitem. A i on přitom v podstatě říká, že fiskální deficity nejsou oběd zdarma.

Krugman argumentuje, že z jeho pohledu sice přináší fiskální deficit často větší benefity, než jaké jsou jeho náklady v podobě vytěsnění soukromých investic, nicméně je potřeba zmínit, že tyto náklady existují. Vláda a soukromý sektor de facto soupeří o podíl na jednom a tom samém koláči tvořeném objemem reálných úspor na kapitálovém trhu. Čím více z něj odčerpá vláda emisemi dluhopisů, tím méně zbude na soukromé investice.Tištění peněz tento gordický uzel nerozplete. Vytištěné peníze totiž nepředstavují reálné zdroje, spíše se de facto jedná o jiný typ vládní obligace.

Inflace a past likvidity

Výsledkem je růst inflace, protože v tomto případě se soupeření o reálné zdroje přesouvá z kapitálového trhu na trh statků a služeb, kde vysoká poptávka vede k růstu cen. Vysoká inflace následně skrze známý mechanismus Fisherovy rovnice tlačí vzhůru úrokové sazby, čímž se systém vrací do rovnováhy. A pokud se snažíte dále bojovat s růstem tržních sazeb pomocí emise dalších peněz, inflace dále roste.

Výjimkou z tohoto železného zákona je takzvaná past likvidity, tedy situace, kdy centrální banka sníží úrokové sazby na nulu (nebo mírně pod ni), ale ekonomika i tak zůstane v recesi, s nízkou inflací a tržními sazbami, které jsou na dlouhou dobu "uvězněné" u nuly vlivem slabé poptávky soukromého sektoru po kapitálu. V takové situaci vláda může odčerpat z kapitálového trhu zdroje, aniž by hrozilo zmíněné vytěsnění.

Ekonomika USA se ovšem minimálně od prosince 2015, kdy Fed zvýšil sazby z pokrizového dna, v tomto mimořádném stavu nenachází. Efekt vytěsnění bylo možné loni pozorovat v souvislosti s expanzivní fiskální politikou Trumpovy administrativy. Ta skrze poptávkový impulz přispěla k růstu americké ekonomiky, nicméně tato silná poptávka vedla k cenovým tlakům, která přiměly Fed k rychlému zvyšování sazeb. A to si nyní vybírá daň v podobě oslabení aktivity nemovitostního sektoru a investiční aktivity firem.

Další článek: Je snad růst nominálního státního dluhu (USA) irelevantní?