Eurozóna je neudržitelná

„Euro slaví dvacet let od svého vzniku, ale šampaňské nikdo neotvírá. Snad s výjimkou pomýlených eurokratů, jako je prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker, který tvrdí, že euro se stalo symbolem jednoty, suverenity a stability.“ Takto hodnotí současné „oslavy“ Marshall Auerback na stránkách The Credit Writedowns s tím, že „většina kontinentu je charakterizována dvojcifernou nezaměstnaností, rostoucí nerovností, politickými tenzemi a ztrátou generace mladých lidí, kteří nikdy nezažili nic, co by se vzdáleně podobalo silnému ekonomickému boomu“.

Nejhorší věcí na eurozóně je podle Auerbacka „sama měnová unie“. Ta totiž „posiluje strukturální nerovnováhy mezi členskými zeměmi i mezi společenskými vrstvami v rámci jednotlivých států“. Vytvoření eurozóny přitom podle ekonoma mělo být mezikrokem ke „Spojeným státům evropským“, které měly disponovat i nadnárodní fiskální autoritou. Jenže tento cíl je s ohledem na reálnou politickou a společenskou situaci v Evropě nedosažitelný a tudíž je namístě uvažovat o rozpadu měnové unie.

V dokonalém světě by tento rozpad proběhl koordinovaně. Byly by opět plánovaně a organizovaně zavedeny národní měny, ale „mnohem pravděpodobnější je to, že rozpad proběhne kvůli krizi“. To, že eurozóna přežila 20 let, přitom „není důkazem rostoucí pravděpodobnosti ještě pevnější unie, ale důkazem potlačení demokracie a zesílení technokracie“. Euro totiž „zničilo vazbu mezi daným státem a penězi a s ní i flexibilitu v boji proti krizím“. Stalo se „nástrojem hamižnosti, který umožňuje masivní přesun bohatství směrem k té nejbohatší části evropské společnosti“. Národní parlamenty nemají kvůli euru potřebnou kontrolu nad fiskální politikou. Úleva přichází jen ve chvílích podobných tomu, když Mario Draghi v roce 2012 pronesl památná slova: „Učiníme vše, co je třeba.“ Následně se dostavilo ekonomické oživení, ale jeho trvání bylo pouze dočasné.

„Ekonom Michael Burrage nedávno porovnal ekonomické výsledky 12 zakládajících zemí eurozóny se zeměmi, které jsou nezávislé a mají podobné charakteristiky, co se týče struktury hospodářství, institucí na trhu práce a produktivity. Není žádným překvapením, že země eurozóny se pohybují na konci vzniklého žebříčku úspěšnosti,“ píše Auerback. A poukazuje i na to, že v zemích, jako je Švýcarsko, Norsko či Velké Británie, panuje nižší nezaměstnanost než v zemích eurozóny. U ní se nepotvrdily naděje na postupnou konvergenci, protože strategie „jedna velikost pro všechny“ tu nemůže fungovat. Jednotlivé členské země se totiž liší v mnoha ohledech včetně výše dluhů, nezaměstnanosti, vzdělání či míry automatizace a tak dále. Za klíčový problém ekonom považuje zmíněnou ztrátu fiskální suverenity, která plyne z toho, že vlády si nemohou půjčovat ve vlastní měně.

Dosavadní vývoj ukazuje, že pokud dojde k oslabení eura, těží z toho zejména Německo, zatímco země na jihu rostou stále pod svým potenciálem. Společná monetární politika pak tenze v eurozóně spíše zvyšuje, namísto toho, aby je stírala. Levné peníze z ECB před krizí nafukovaly bublinu v zemích jako Řecko či Portugalsko, což budilo dojem konvergence k bohatšímu severu. Po krizi byly zase sazby ECB z hlediska zemí na jihu nastaveny příliš vysoko a ty tudíž trpěly mnohem více než třeba Německo.

Ekonom tvrdí, že eurozóna má i hluboký „filozofický“ problém, který se projevuje vysokou averzí k vládním dluhům. Pokud přitom budeme po vládách požadovat, aby dosahovaly dlouhodobých rozpočtových přebytků, znamená to, že soukromý sektor bude opět v deficitu. Vláda tedy bude dluhy snižovat, ovšem soukromý sektor je bude zvyšovat a „je těžké říci, proč je pro domácnosti lepší, když ony budou kupit dluhy, zatímco vláda je bude omezovat“. Brexit, který má být ve své podstatě „přátelským rozvodem“, pak naznačuje, že návrat k vlastním měnám by byl v eurozóně velmi složitým procesem. Stačí jen pomyslet na mezinárodní pře týkající se závazků nyní denominovaných v eurech. Alternativa ve formě dalšího pokračování existence eurozóny je ale podle ekonoma čím dál tím méně udržitelná.

Zdroj: The Credit Writtedowns