Taťána Martincová: Pokud lidi dovedete vyslechnout, po čase se k Vám vrátí

Taťána přes 20 let provozuje Stavební bazar Količín. Před tím pracovala jako pedagožka ve školce. Ze školství se ale rozhodla zcela odejít. Její bazar je na první pohled malý. Díky Taťáně však dokáže nabídnout mnohem více, než materiál na rekonstrukci nemovitosti. Úsměvné na tom je, že se pro bazar rozhodla, aniž měla povědomí o tom, co bude prodávat. Před dvěma dekádami totiž potřebovala hlavně získat časovou flexibilitu a zbavit se stresu ze školního prostředí. Manžel Taťány, Stanislav Martinec, věnoval většinu času budování své firmy KOMA modular. Péče o děti tedy byla hlavně na ní.

 

Proč jste „utekla“ ze školství?

Nemůžete si dovolit na děti ve školce křičet. Musíte být trpělivý. Napětí se ale nasčítá. Když jsem se pak neovládla a začala doma křičet na vlastní děti, bylo mi jasné, že to takhle dál nepůjde. Manžel měl své podnikání a důležité schůzky, takže nemohl ani děti vyzvednout ze školky. Pokusil se o to jen jednou. Bohužel je ale paní uklízečka zamkla, neb si manžel začal školku se zájmem prohlížet a zapomněli odejít. Museli pak vylézt ven oknem.

A po této zkušenosti jste vzala věc do svých rukou.

Podnikání mi umožnilo nejdřív vyřešit rodinné záležitosti, odvézt děti do školy a pak jít do práce.

Vy jste ale nemusela vůbec chodit do práce.

Nevím, kolik je Vám let. Ale já vyrůstala v prostředí, kde se o něčem takovém ani neuvažovalo. Bylo jasné, že po mateřské nastoupím do práce. Viděla jsem to tak i u svých rodičů.

Proč jste se ale rozhodla jako pedagožka otevřít si stavební bazar v bývalé inseminační stanici?

Pozemek v Količíně koupil manžel s jiným záměrem. Chtěl tam otevřít sklad ovoce a zeleniny s řízenou atmosférou. Ale po revoluci se k nám začalo ovoce a zelenina dovážet za nižší ceny. Sklad tedy neměl smysl. Po delší době nás napadlo využít statek jako bazar. Nejdřív jsme tam měli přebytky od firem. Přišlo mi to ale málo. Proč by měli lidé chodit po inzerátech a hledat, jestli někdo nenabízí to, co potřebují. Všechno může být na jednom místě u nás.

Bylo to pro Vás zcela nové. Podnikání i stavebniny. Musela jste se hodně dovzdělávat. Opravdu jste získala? Nebyla to spíše výměna jednoho stresu za jiný?

Rozhodně to zátěž byla. Vedle znalostí o materiálech jsem se učila i mluvit s lidmi. Hlavně muži měli problém akceptovat, co jsem jim říkala. Některé jsem pak posílala za kolegou, který jim řekl to samé. A pak bylo vše v pořádku. (smích)

Je to, jako když se učíte jazyk. Jdete na kurz, čtyři hodiny mluvíte a pak jdete domů s čistou hlavou. V práci jsem měla jistotu, že je o děti postaráno a domů jsem si zase neodnášela zátěž z práce.

Nespokojila jste se s přebytky od firem a začala jste nabízet komisní prodej pro všechny. Byl to dobrý krok?

Dlouho nám trvalo, než jsme získali důvěru. Lidé měli špatnou zkušenost z jiných bazarů, kde nechali zboží, ale nakonec vůbec nedostali zaplaceno. Dala jsem si tedy hodně záležet na smlouvě a vzbuzení důvěry. Materiál u nás mohli nechat jen po předložení občanky. Nosili totiž i kradené věci. Jen díky důslednosti se nám dařilo vylepšit naši pověst, kterou nám kazili podvodníci.

Količín je malá obec. Jak se o Vás lidé dozvěděli?

Především díky pozitivním recenzím. Nejčastěji po hospodách. Jednou jsem také objednala reklamu. Ale to byl další podvod. Nechali si ji zaplatit, ale nakonec se nikde neobjevila. A nebyla zrovna pro nás levná.

Co jste pak dělala?

Co jsem mohla dělat? Agent si mě vyslechl a omluvil se, že taky jejich firma naletěla jinému prodejci reklamy. Víc se dělat nedalo. A soudit se kvůli 4 000 Kč? Raději jsem si sama udělala a vytiskla letáčky a roznášela je po Zlíně, Holešově a okolí. Pár lidí se díky tomu přišlo podívat.

Jak je dnes bazar veliký? Kolik má obrat?

Naše tržby dosahuji v průměru 250,000,- Kč měsíčně. Jsme taková malá firma. Během sezóny je toho samozřejmě víc, protože lidé hodně rekonstruují a přiváží použitý materiál. Za to jsem hodně ráda. Dříve vysadili okna a zlikvidovali je. Dnes je najdete u nás. Oni za to dostanou peníze a je to taky ekologičtější. Firmy nám začaly nabízet své přebytky, aby je nemusely držet na skladě anebo vyhazovat či draze likvidovat.

Snažil se Vám někdo kazit pověst i cíleně?

Někdo takový by se našel. Asi proto, že nebyl s námi spokojený. Lidé někdy nepochopí podmínky smlouvy. Máme tam např. pravidlo, kdy se s časem snižuje cena za zboží. To se nakonec prodá, ale za méně. Každého se ptáme, jestli naše podmínky pochopil. A speciálně upozorňujeme na to, že se cena po měsíci sníží a kolik tedy zákazník dostane vyplaceno. Ale znáte to, vnímáte asi dvě minuty a pak prostě vypnete a lidé si pořádně podmínky prodeje nepřečtou. Když potom za své zboží získají méně při pozdějším prodeji, jsou někdy překvapeni.

Snažíte se to nějak řešit?

Řešíme to pořád stejně. Vysvětlíme to polopaticky a ptáme se, jestli to pochopili. Když řeknou ano, tak doufáme, že to tak je. Víte… Nemyslím to zle. K nám nechodí „elita“ národa, ale realita národa. Jsou to lidé, kteří si dovedou mnoho věcí udělat sami. V mnoha ohledech jsou ale zranitelní. Smlouvy pro ně bývají spíš nutným zlem. Proto taky mají podvodníci u takových lidí velký úspěch.

Tyhle problémy tu ale zase tak často nemáme. Spíš nás překvapuje, jak jsou naši zákazníci zajímaví, jaké mají koníčky. Baví mne se dozvídat, co druzí dělají a co vše dovedou.

Chodí si za Vámi i popovídat?

Za kolegou přicházejí především pro radu. Snad kromě elektra dovede pan Klesnil pomoci se vším. Mně zase sami od sebe lidé občas svěří svá trápení. Překvapuje mne, jak intimní věci dovedou cizímu člověku říct.

Někdo zajde do baru a vypovídá se barmanovi a jiný paní Martincové ve stavebním bazaru…

Jsem z toho někdy nesvá. Lidé mají v dnešní době velká trápení. Jsou to hlavně rodinné problémy. Ani nevím, čím jsem si to vysloužila.

Byli tu např. staří manželé a vybírali si zboží. Paní se po chvíli rozpovídala, že je jejich nevěsta vystěhovala do přízemí, kde nemají žádný vchod. Museli tedy chodit oknem. Z toho, co mi řekla, mi bylo jasné, že jejich rodina vůbec nefunguje. Proč to říkala zrovna mně? Snad proto, že jsem jen poslouchala a nic neříkala, nehodnotila a ani neradila.

Nezarazí se, když nic neřeknete?

Co jim na to chcete říct? To přece nejde.

Vzpomínám si. Přišla za mnou maminka s dospělou dcerou. Potřebovali si odnést něco těžkého, ale dcera to nemohla vůbec zvednout. Její maminka pak začala vyprávět, kolik zlého jí její manžel dělá. To jsem se neudržela a řekla, ať od něho prostě odejde. Bráním se ale lidem zasahovat do života.

Jenže někdy Vás do toho vtáhnou. Přišel za námi zákazník se zbožím a oproti občance nám jej nechal ke komisnímu prodeji. Druhý den přišla manželka. Vyšlo najevo, že se rozvádí a přetahují se o majetek.

Nejčastěji se ale chodí lidé hlavně vypovídat. Takových extrémů tu moc nemám.

Dokážete pokaždé tyto situace ustát?

Sama jsem již vyslechla hodně příběhů a musím být silná, takže to dovedu. Mám jasno o tom, jak má rodina fungovat. Kolikrát tedy nechápu, co se v těch rodinách děje. Dětství jsme s manželem prožili za totality. Ale doma nám předali hodnoty, kterých se stále držíme. Dneska se to hodně uvolňuje. Je nepochopitelné, co si děti k rodičům dovolí. Základní úctu musíte mít vždy.

A nesnáším, když se mluví sprostě. Občas sem přijdou dělníci a mluví po svém. V tu chvíli jdu okamžitě mezi ně. Sice jsme v bývalé inseminační stanici a vypadá to tu, jak to tu vypadá, ale sprostě se u nás nemluví.

Podobně byste mohla upozornit i ostatní, že jsou ve stavebním bazaru a ne ve zpovědnici.

Já taková nejsem. Sice jsem o tom přemýšlela, ale nebylo by to dobré. Okolo sebe vidím, jak jsou lidé nevšímaví. Něco se Vám stane a projdou kolem Vás bez povšimnutí. Nikdy bych neměla sílu říci těm lidem, že mě to nezajímá.

Navíc, když je vyslechnete, časem se k Vám zase vrátí.

Máte Vy sama, komu byste se mohla takto vypovídat?

To nemám. Záměrně to neventiluju, protože vím, jaké to je, když to dělá někdo jiný. Nemusí to být příjemné, naopak to může být dost únavné. Není mnoho lidí, kteří by Vás taky dokázali pochopit.

Jedním z motivů, proč děláte bazar, je ekologická odpovědnost. Nakolik opravdu naší planetě pomáháte?

Učíme lidi přemýšlet nad tím, co mohou se svými věcmi dělat dál, místo toho, aby skončily na skládce. Odvézt to do sběrného dvora je to nejjednodušší. Ale pokud to přivezou k nám, vždy se najde někdo, kdo to využije dál.

Je i zboží, o které nemají lidé zájem za peníze. Takové vykupuji symbolicky za 10 korun a necháme ho pak před bránou, aby si to někdo odvezl zdarma. Lidé už nám začínají přivážet materiál na rozdání sami od sebe. Dokážou být tak solidární s druhými. A ještě se nestalo, že by nám něco zůstalo před bránou ležet.

Podařilo se Vám vybudovat funkční a důvěryhodný bazar. Co máte v plánu dál? Budete rozšiřovat jeho nabídku?

Rozšiřování nabídky sortimentu je samozřejmost. Především bych ale chtěla zapracovat na tom, aby to tady bylo o něco hezčí. Vybudujeme tu také oddychovou zónu. Může tak přijet celá rodina. Muž si tu bude vybírat zboží, zatímco manželka půjde s dětmi do pěkného prostředí, kde si budou hrát. I když si tím vezmeme místo na další rozšiřování bazaru je to náš záměr…

Manžel stále rozšiřuje své podnikání. Do budoucna si musím tedy nechat volné ruce pro naše rodiče. Jednou nás budou hodně potřebovat. Takže někdo musí taky zůstat s nohama na zemi.

 

Zdroj: Marek Chvátal
Pořadatel konference MILCON