Otazníky na trhu práce

Michal se v dnešních Lidových novinách vrací k čerstvým číslům ohledně českého trhu práce:

Ve středu zveřejnilo ministerstvo práce a sociálních věcí červencové údaje o stavu českého trhu práce. Jde o celou sadu zajímavých čísel, nad kterými se navíc rýsuje nepříjemný obecný konflikt mezi spravedlností a efektivností veřejných výdajů.

Nejdřív k samotným číslům. Co se týče míry nezaměstnanosti podle MPSV, nejhůř je na tom aktuálně okres Karviná s nezaměstnaností 7,2 procenta. I dalších pět míst v tomto žebříčku zaujímají okresy na severu Moravy nebo v severních Čechách. Opačnému, z hlediska zájemců o práci příznivém konci vévodí okres Rychnov nad Kněžnou, zřejmě zejména díky místní automobilce, která už delší dobu luxuje pracovní sílu ze širokého okolí.

Nezaměstnanost za celou republiku pro červenec podle čísel MPSV vychází na 3,1 procenta. V červnu to bylo o dvě desetinky méně, zejména proto, že tehdy ještě na úřady práce nedorazili letošní čerství absolventi škol. Mírné zhoršení nezaměstnanosti v červenci je každoroční „rituál“, který nás nemusí znepokojovat.

Zajímavější je skutečnost, že míru nezaměstnanosti měří i Český statistický úřad. Používá ale trochu jiný přístup, a tak mu v červnu vyšla hodnota 2,4 procenta. Dva různé odhady téže veličiny pro totéž období se tedy liší o půl procentního bodu. A to byly doby (začátkem roku 2014), kdy tento rozdíl činil až dva procentní body. Přesná úroveň české nezaměstnanosti tedy není úplně jasná.

A jasný vlastně není ani její aktuální trend: zatímco čísla MPSV do června klesala, čísla ČSÚ začala už v zimě přešlapovat okolo hodnoty 2,4 procenta. Pro zaměstnavatele je tedy hledání zaměstnanců pořád čím dál složitější, nebo se situace od zimy už nemění – můžete si vybrat.

Ta největší nejasnost, která trápí analytiky trhů práce všude po světě, se ale týká odhadu, nikoli skutečné aktuální míry nezaměstnanosti, nýbrž rovnovážné míry nezaměstnanosti, zvané obvykle „míra nezaměstnanosti nezrychlující inflaci“ (anglická zkratka NAIRU). Pokud se skutečná míra nezaměstnanosti dostane na úroveň NAIRU a zůstane tam, pak se dá čekat, že trh práce jako celek nastolí určitý neměnný a zároveň dlouhodobě udržitelný růst mezd, a ekonomika se tak (aspoň co se týče vnitřních poměrů) dostane do rovnováhy.

Jak už bylo naznačeno, určit jakž takž věrohodně a spolehlivě hodnotu NAIRU pro daný pracovní trh, v tomto případě český, je tvrdý oříšek. Přitom pro prognózu vývoje mezd (a tedy cen a celé ekonomiky) je to zcela zásadní číslo, protože nám říká, kam se musí nezaměstnanost dostat, aby netlačila růst mezd ani příliš vysoko, ani příliš nízko.

Jeden z nejnovějších odhadů české NAIRU nabídli experti České národní banky koncem loňského roku. Odhad jim vyšel „slabě pod pět procent“. Takže pokud pomineme výše popsané okresní rozdíly, lze říci, že český trh práce, ať už podle čísla MPSV nebo ČSÚ, je v tuto chvíli zřetelně pod svou rovnováhou. A dokud se k ní nevrátí, tedy dokud se nezaměstnanost neposune slabě pod pět procent, což přijde nejspíš až někdy po roce 2020, můžeme zřejmě čekat pokračování velmi razantního růstu mezd.

V této souvislosti tane člověku na mysli logicky otázka, zda by nešlo zefektivnit trh práce natolik, že bychom NAIRU jednoho krásného dne stlačili na nulu. To by znamenalo, že pokud by ekonomikou zrovna necloumal nějaký nepříznivý šok, všichni zájemci o práci by ji měli, a výdaje na podporu v nezaměstnanosti by v takových obdobích klesly na nulu.

V praxi narazí tato bohulibá myšlenka na dva problémy. Zaprvé, i u těch, kteří myslí svůj zájem o práci vážně, většinou pár týdnů nebo měsíců trvá, než najdou „tu pravou“. Tento v podstatě technický problém by se skutečně s rozvojem moderních technologií, sociálních sítí a big data analýz mohl zmenšit a stlačit tak NAIRU blíž k nule.

Je tu ale ještě druhá překážka. Podle mého soudu se v každé zemi najde určité množství lidí, kteří by pracovat mohli, ale za mzdu odpovídající jejich kvalifikaci pracovat v žádném případě nechtějí a raději zneužívají státní dávky nebo si přilepšují nějakým jiným nelegálním způsobem.

Tady stojíme my ostatní před nepříjemnou volbou: buď budeme těmto lidem udržovat nějakou rozumnou životní úroveň například skrze dlouhodobou podporu v nezaměstnanosti nebo jiné dávky, což je samozřejmě vůči všem pracujícím prudce nespravedlivé, nebo budeme tyto lidi neustále proti jejich vůli strkat do práce. Tím sice stlačíme NAIRU k nule, ale bude na to potřeba spousta úředníků a kontrolorů, takže to bude drahé a přitom se to stejně bude míjet dlouhodobějším účinkem. Najít kombinaci těchto dvou přístupů, která bude připadat české společnosti nejpřijatelnější, je jedním z důležitých úkolů našeho politického systému.

Michal Skořepa, David Navrátil