Nezaměstnanost v ČR mírně stoupla, stále je nejnižší v OECD

Míra nezaměstnanosti dle dat ČSÚ v červnu stoupla na 2,4 procenta (z květnové úrovně 2,3 procenta). Míra nezaměstnanosti v ČR je nejnižší nejen v rámci EU, ale i v rámci OECD. O první místo v pomyslném žebříčku zemí OECD dle nejnižší míry nezaměstnanosti se ČR dělí s Japonskem, kde v červnu míra nezaměstnanosti vzrostla z květnové úrovně 2,2 rovněž na 2,4 procenta. Česká míra nezaměstnanosti se stále drží blízko svého rekordního minima (2,3 procenta) za celou novodobou historii ČR od roku 1993. Hlavní zásluhu na tomto trendu má pochopitelně dlouholetý výrazný ekonomický růst, který aktuálně podporuje ještě i vznik sezonních prací ve službách, zemědělství, stavebnictví či lesnictví. Míra nezaměstnanosti mužů je byla však v červnu stejná jako v lednu, takže vyvstává otázka, zda už český trh práce není zcela nasycen a zda je další snižování míry nezaměstnanosti ještě možné.

Firmy a podniky se kvůli přehřátému trhu práce ocitají pod tlakem a doslova „luxují“ úřady práce. Přijímají i pracovníky, po kterých by za normálních podmínek nesáhly. Ne nutně proto, že by snad byli takoví pracovníci nekvalifikovaní, ale proto, že se jejich kvalifikace prostě rozchází s požadavky firmy. Jenže za déle trvající napjaté situace na trhu práce jsou nad takovým nesouladem firmy ochotnější přimhouřit oko. Svoji roli také může hrát zvyšování minimální mzdy, které zatraktivňuje práci před pobíráním sociálním dávek či nárazovým melouchařením. Problém s růstem minimální mzdy, zvláště pak skokovým, tkví v tom, že až se podmínky na trhu práce obrátí, firmám se zhorší odbyt a přijde ekonomický útlum, ba recese, zaměstnancům už navýšené mzdy zůstanou. Firmy se spíše uchýlí k propouštění než ke snížení mezd, které by zaměstnance demotivovalo. Růst minimální mzdy přitom navyšuje celkovou mzdovou hladinu. Propuštěných zaměstnanců tak při ekonomickém útlumu bude více, než by bylo nebýt růstu minimální mzdy. Stát tak bude vyplácet vyšší sociální dávky než bez navyšování minimální mzdy, přičemž zároveň už nyní musí z důvodu rychlejšího růstu minimální mzdy více přihazovat státním zaměstnancům, aby mu neodešli „za lepším“ do soukromé sféry. Státu, tedy daňovému poplatníkovi, se nynější skokový růst minimální mzdy tedy při cyklickém útlumu ekonomiky vymstí hned vícekrát, stejně zaměstnavatelům.

Teoreticky není ovšem důvod, aby nezaměstnanost nemohla klesnout níže. V Austrálii v roce 1950 činila jen 0,4 procenta. V Německu klesla pod jedno procento na několik roků počátkem 60. let. V Japonsku se takřka po celá 60. léta pohybovala míra nezaměstnanosti v pásmu od jednoho do 1,5 procenta. Citelně pod úroveň dvou procent klesla třeba také ve Švýcarsku v prvních letech tohoto milénia.

V reálu přehřátý trh práce zatím příliš z výkonu ekonomiku neubírá. Prakticky nic. Každý průmyslník si v každém mediálním vystoupení z poslední doby povinně „zaláteří“ nad nedostatkem vhodné pracovní síly, ale to je v převážné většině jen součást lobbistického tlaku. Průmysl totiž lobbuje za to, aby se dováželo ještě více levné pracovní síla ze zahraničí. To je pro průmysl levnější řešení než modernizace výroby. Případné sociální výdaje a dávky spjaté s těmito dováženými pracovníky zaplatí při obratu situace na trhu práce hlavně daňový poplatník, nikoli průmyslníci. Dovoz zahraničních pracovníků přitom snižuje tlak na růst mezd, které pobírají čeští zaměstnanci. Naopak do modernizace musí průmysl investovat, a sáhnout tak výrazněji do svých zisků. K celospolečenskému rozkvětu přitom přispěje mnohem spíše právě modernizace výroby, nikoli dovoz pracovníků. Modernizace umožní rychlejší růst produktivity a tedy i rychlejší zvyšování mezd v ČR. A také pochopitelně značí nižší zátěž sociálního systému naší země, až se situace na trhu práce „otočí“, což nastane dříve či později. Český daňový poplatník tedy z modernizace průmyslové výroby násobně získává, zatímco dovozem málo kvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny nebo Balkánu násobně ztrácí.